Setkávám se s tím celý život. V kapelách, u spoluhráčů, v rozhovorech, ve videích na YouTube. Neustále narážím na muzikanty, kteří tvrdí, že neumí noty. Samozřejmě mají na svoji obhajobu plno důvodů. Někteří se dokonce odváží tvrdit, že neznají noty, aby je nesvazovaly v tvůrčí činnosti. A to je asi taková blbost, jako kdybyste řekli, že si nebudete dělat řidičák, protože by vám pak bránil v řízení.
​
Pojďme na tento, pro mě nepochopitelný „fenomén“ mrknout trochu blíž. Chtěl bych vás totiž v tomto článku povzbudit a ukázat vám, že znalost toho, co nás měli naučit ve škole v hudební výchově nebo na nějaké lidušce, má smysl a význam. A může vám dost ulehčit život. A ani to nebolí. Fakt.

V prvé řadě ony „památné věty“ neříkají jen začátečníci, lamy nebo „no name“ muzikanti. Slyšel jsem to tvrdit i věhlasné osobnosti, slyšel jsem to o sobě říkat lidi, jejichž hudba je fenomenální. K tomu, abyste byli skvělí muzikanti nebo skladatelé opravdu „noty“ znát nemusíte. Jenže vám to může setsakra pomoct. A nejen vám, ale taky třeba spoluhráčům v kapele. Nebo interpretům, co pak mají hrát vaši hudbu.

Většina z těch muzikantů, kteří mi tvrdili, že neznají noty, tak noty znali, ale neznali pojmy. Ono totiž noty a hudební teorie není to samé. Ba naopak, je to něco jiného. Ale tak nějak hodně lidí to všechno zahrnuje pod jeden nesprávný a zavádějící pojem noty.

Noty jsou jen grafický zápis pro hudbu. Udávají výšku a délku tónu. Další notové značky pak mohou symbolizovat opakování, dynamiku atd atd. Nicméně je to pořád jen zápis. Aby, když do něj muzikant čučí, věděl co má hrát.

Hudební teorie naopak je celý humanitní obor, který se zabývá mimo jiné hudebním rytmem a harmonií, což je právě ta část, od které hodně muzikantů dává rychle ruce pryč. Co kdyby snad po nich někdo chtěl, aby zahráli akord C7, že. Co pak? Nedej Bože, aby měli zahrát v dvojhlase kvartu. No to by byl konec.

Takže noty. Proč je dobré je znát a co je dobré znát.

Určitě jste slyšeli takové ty věty ze zkušebny směrem k bubeníkům: „Zahrej tam ten rytmus um ca ca um ca ca“. Nebo ke kytaristům: „da da da um da da da da“. Slovní spojení jako vykotlanej rytmus, děravej rytmus. A při tom na všechno existuje jeden přesný zápis, ze kterého je na první pohled vše jasné. Jen ten zápis – ty noty – někteří neznají a pak si musí vypomáhat hraním bicích na hubu, gesty a kdo ví, čím ještě.

Kolik jsem už strávil času vysvětlováním rytmu bubeníkům, který lze předat během pár sekund v notách, protože když jsem jim ty noty ukázal, nechápavě na mě hleděli. Jo, představte si, že i na bicí jsou noty a jsou to fakt pořád ty stejný a samý noty jako na ostatní nástroje. Jen jsou bubeníci, kteří o tom zatím neslyšeli.

Umět zapsat do not; do notové osnovy; svůj part nebo ho umět alespoň přečíst, považuji za znalost, kterou by měl mít každý muzikant. Bez výjimky. Když budete umět řídit auto a nebudete umět značky, taky se dostanete z jednoho konce Brna na druhý. Možná. Ale tak nějak tušíte, že se znalostí značek to bude bezpečnější i rychlejší.

Jednoznačně noty slouží k předávání a uchování hudebních nápadů. Ano, plno lidí - kapel, skládá tak, že jamují na zkoušce, každý hráč si tam něco prdne podle sluchu. Ti s lepším hudebním sluchem na tom jsou určitě lépe. Tak proč by měli psát noty? Třeba proto, aby se nehádali, co tam kdo hrál. Litera scripta manet aneb co je psáno, to je dáno. Pokud máte zapsáno, co má kdo kde hrát, těžko strávíte polovinu zkoušky hádkami, který že tón to tam ten kytarista má hrát. Že je to v dnešní době zbytečné, když existují nahrávací zařízení? Taky pravda. Opět mají výhodu ti s lepším sluchem, co rychleji z nahrávky pochytí, co že to tam mají hrát a pak to na svůj nástroj reprodukují. Ouha ale, jen do té doby, než to v nahrávce nezachrčí přebuzeným činelem, kytara se neztratí v base nebo kolem neprojede kombajn.

Říkáte, že to jsou technické věci, které lze vychytat. Já říkám, ano, můžete se vyhýbat znalosti not mnoha způsoby a technickými vymoženostmi. Nejednou jsem strávil u profláknutých songů známých interpretů desítky minut posloucháním jednoho taktu pořád dokola, protože je prostě nahrávka v daném místě nečitelná. Jo, i ta oficiální. Natož pak taková ta nahrávka z garage bandu, kterou jsem dostal, abych se ji naučil. Protože „pankáči“ nic jiného než nahrávku z garáže nemají, že. A noty? Neznají, že. A když se jich pak na zkoušce zeptáte, cože to tam je za akord, tak už sami neví.

Naučit se základy not je otázka na jedno odpoledne. Opravdu. V podstatě se jen mrknete jak se píšou noty, jak pomlky, jak jsou dlouhé a který tón na vašem nástroji odpovídá které notě. Toť vše. Základ se kterým si dlouho vystačíte.

Je mnohem rychlejší říct kytaristovi na zkoušce ze začíná po pěti dobách, než mu vysvětlovat, že až bubeník pětkrát bouchne nebo basák zahraje dvě dlouhé a jednu krátkou notu.

To, že se nějaká nota jmenuje c, je hezké, jakmile to budete vědět, tak se vám to určitě bude hodit, ale pro psaní a čtení not to zas až tak nutné není. A s nějakými značkami typu dvojitý křížek se ze začátku asi taky zalamovat nemusíte. K tomu už je potřeba trocha té hudební theóóórie.

V dnešní době midi, kdy si noty naklikáte v nějakém editoru a rovnou si je přehrajete, mi neznalost základů not a notace opravdu přijde jako naprostá výmluva a lenost jednotlivce.

A nezapomínejme ani na tabulaturu. Další nástroj na zápis partitur, který je snad ještě názornější a lehčí než samotné noty.

Jasný, jak jsem už psal, dá se bez toho žít. Navíc čím máte lepší sluch a hudební paměť, tím méně v podstatě noty potřebujete. Ale z mé zkušenosti většinou lidé s těmito kvalitami ty noty znají, protože je dokáží docenit. Noty jsou univerzální komunikační nástroj. Až budete jednou slavní a budete hrát se zahraničními muzikanty, nemusíte se dokonce učit jejich jazyk. Noty jsou mezinárodní, rozumí jim všude. Usnadněte život sobě a spoluhráčům a věnujte tomu jedno odpoledne. Úspěch zaručen :)

Znalost not z vás lepší muzikanty neudělá, ale usnadní vám práci a ušetří čas. Jak krásné je, když dostanete partituru k naučení komplet v midi. I se zbytkem kapely. To je pak takové malé muzikantské nebíčko.

A teď ta hudební teorie

Hudební teorii se už musíte naučit. Už musíte vědět, co hrajete za tóny, za akordy, za stupnici. Věci jsou už mezi sebou provázané a znalosti se nabalují.
Dle mého osobního názoru, pro hudební teorii platí ještě víc, že se bez ní obejdete, že lidé s lepším hudebním sluchem se bez ní obejdou víc než ti s horším, protože tak nějak přirozeněji slyší, co můžou hrát, ale že pokud ji znáte, tak vám pomůže ještě víc než znalost not.

Jak už jsem psal, tvrzení „nebudu se učit hudební teorii, aby mě nesvazovala“ je naprosto zcestné. Jak může někoho svazovat vědomost něčeho? Hudební teorie říká, že když například v písničce použijete jen noty ze stupnice C dur, tak bude písnička libozvučná, jednoduše vám tam nepřijde nic divného. Jak může někomu tato vědomost bránit úmyslně použít noty mimo stupnici C dur? Nijak. Nemůže.

Pokud chcete, můžete si do písničky v C dur dát i noty, které tam nepatří. A divte se, i to může být pěkné. Buď když se vám to náhodným zkoušením podaří a nebo když díky hudební teorii budete vědět jak na to.

Hudební teorie je docela obsáhlá a může např. při skládání písniček hodně pomoct. Věřte mi, prošel jsem si tím. Nejdřív jsem skládal metodou pokus omyl, jam, zkoušení až tam padne ta správná nota. Postupně jsem začal uplatňovat svoje znalosti. Dle mého pocitu a již nějakých zkušeností je to rychlejší. Dopracujete se k výsledku, který jste chtěli, ne který vám z toho nakonec vypadl. A také je výsledek mnohdy zajímavější.

V neposlední řadě to může být i prakticky výhodnější. Jeden příklad za všechny. Podle hudební nauky se jednotlivé hlasy nekříží. Nejdřív jsem toto pravidlo bral jako jedno z těch, co budu často, vědomě a rád porušovat. Ouha, pak jsem zjistil, že když ho budu dodržovat tak nejen, že nahrávka je ucelenější a líp zní, ale dokonce se to zpěvákům i líp učí a zpívá. Protože například nemusí skákat o velké intervaly, aby se dostali do jiné polohy, která je navíc mimo jejich hlasový rozsah.

Co všechno mi přijde na hudební teorii tak zajímavé a k čemu se dá využít?

Stupnice vám řeknou, jaké akordy a jaké noty v písničce použít. Nemusíte zkoušet, který další akord bude ten správný, prostě to víte díky stupnici. Už samotným výběrem stupnice můžete ovlivnit výsledný sound písničky. Chcete aby zněla orientálně? Je-li libo blues? Stačí sáhnout po správné stupnici a výsledek je na světě. Nemusíte studovat turecké národní tance. Zajímalo vás někdy, proč když mačkáte jakékoliv černé klapky klavíru, vždycky to zní dobře? Ano, odpověď je stupnice.

Co intervaly? Dlouhou dobu jsem intervaly považoval za čistě akademickou teorii, než jsem zjistil, že na intervalech stojí např. akordy a díky intervalům si nemusím pamatovat všechny tóny všech akordů, ale prostě si je během chvilky odvodím. A vlastně mi může být dokonce jedno, co je tam za tóny. Když znám D a vím jak se intervaly v Dsus liší od D, tak jen ležérně pohnu jedním prstem a místo D hraju Dsus. Navíc každý interval má svůj charakteristický sound – souzvuk. Víte, které intervaly se hodí pro romantickou písničku a které pro hororový soundtrack? Které intervaly použít, aby písnička zněla víc rozzlobeně?

To stejné platí o akordech, které se skládají z intervalů. Takže podle použitých intervalů pak akord může znít vesele, smutně, nostalgicky, naštvaně atd.

Ještě zajímavější a užitečnější je spojení stupnic s akordy. To, že se akord ve stupnic označuje jako tónika, dominanta nebo subdominanta není jen tak pro potěchu teoretiků. Akordy totiž mají ve stupnici určitou funkci. Všimli jste si někdy, že když písničku zakončíte určitým akordem tak se vám dostaví příjemného uvolnění a opravdu to zní jako konec? Naopak když tam dáte jiný, tak máte neodbytné nutkání pokračovat, dokud nenajdete ten správný akord? Ten „ukončovací“ akord není jen tak ledajaký. To je právě tónika stupnice.

Víte, že určitý postup akordů se hodí více pro refrén a jiný pro sloku? Že díky postupu akordů můžete vybudovat napětí a uvolnění v písničce? Představte si že jste napsali song, kde se opakují dokola 4 akordy: C – Am – F – G, což je dost častý postup v C dur. Po pár kolečkách to ale začne být docela nuda. A co teď s tím? Dost pravděpodobně budete zkoušet, který jiný akord by se vám hodil do vaší melodie, tak dlouho, než nějaký najdete. A nebo znáte teorii záměny akordů a víte, který akord můžete použít. A nejen to. Dokonce už víte, jak pak bude výsledek znít. Jestli víc melancholicky nebo jestli tím zvýšíte napětí písničky. Navíc vás to může navést např. na septakordy, které byste jinak úplně vynechali.

Co když máte super písničku, ale tak nějak tam pořád není to vyvrcholení? Ten climax? Zpěvák řve co může, bubeník do toho řeže co může, kytaristi gain vyhulený už dávno, ale prostě vrchol písničky v nedohlednu. Co takhle trochu upravit postup akordů, provést nějakou tu akordovou záměnu a hle, kde se vzal, tu se vzal, náš vrchol.

Jak vidíte z těchto pár odstavečků, hudební teorie může pomoct. Co jsem vám představil je jen úplný základ. Je toho ještě mnohem mnohem víc, co vám může prozradit nebo co popisuje. Například termín appoggiatura. K tomu se jen tak náhodou nedohrabete. Když se budete snažit na internetu naučit hudební teorii, na tenhle termín nenarazíte. Prostě ve skriptech a na mnoha dostupných webech, zmíněný vůbec není. Óóó, jak jsem byl blažen, když jsem na něho narazil a zjistil jsem si, o čem že to je, protože vyřešil moje dlouholeté vnitřní dilema.

Hudební teorie je teorie. Její pravidla můžou být různá pro různé hudební žánry. Chcete-li, různé hudební žánry porušují různé pravidla hudební teorie. Dokonce se to mění v čase. Co ve středověku bylo nemyslitelné, dnes slyšíte v rádiu neustále. 99% procent všech metalových, punkových a vůbec všech písniček dnešní muziky porušuje jedno z pravidel hudební teorie? Víte které?

Vidíte. Znalost těchto věcí vás fakt nezbaví kreativity ani možnosti si skládat disharmonické postupy. Jen vám ukáže co a jak a proč v hudbě funguje. Mě osobně hudební teorie možnosti rozšířila. Mohl jsem se rozlétnou a opustit čtyřakordovky, abych se k ním mohl vrátit, když vím, že je to, to co potřebuji.

A ještě poznámka na konec. Ne, pokud nechcete, noty se neučte. Fakt vám to nikdo nenutí. Já jsem se  snažil ukázat výhody znalosti :-)

V životě jsem si přečetl hodně recenzí na alba různých kapel, které byly pozitivní a které byly negativní. Stejně tak jsem četl hodně recenzí na svoji muziku, které mě zahřály u srdce a které mě naštvaly. A pak jsem si jednou přečetl recenzi, která byla fakticky špatně a to mě inspirovalo k napsání tohoto článku. Vezměme to ale popořádku.

Recenze se píší primárně pro fanoušky. Má jim album představit, popsat ho, přiblížit čtenářům, co mají od něho čekat. Mimo hudby si pár řádek určitě zaslouží i grafika, booklet, zmínka o muzikantech na albu, studiu, případně dalších zajímavostech. V dřívějších dobách se možná lidé na základě recenzí rozhodovali, jestli si album koupí nebo ne (dnes už není nutnost spoléhat jen na recenze).
Recenze je ale i zpětná vazba pro kapelu či interpreta. Má mu nějak citlivě nastínit, jak si jeho album stojí v porovnání s konkurencí v aktuálních podmínkách.

Wikipedie říká, že Recenze (z lat. re-censeó, posoudit, zhodnotit) je písemný kritický posudek uměleckého nebo vědeckého díla. Z této definice mám já osobně pocit, že je to něco, co by měli dělat kvalifikovaní a povolaní lidé a že by to mělo být něco, co má váhu, je objektivní a co je pravda. Ať se mnou tento pocit sdílíte nebo ne, není to tak.

Je to totiž vůbec možné? Je možné napsat na album objektivní kritiku? (Připomínám, že kritika může znamenat i pozitivní hodnocení, ne jen negativní, jak je toto české slovo často vnímáno.) Je možné, aby někdo zhodnotil album bez emocí, bez zaujetí, jen čistě pragmaticky? Osobně si myslím, že ne a že to vlastně ani není zas tak úplně nutné. Ona totiž by pak stačila jedna recenze. Ty ostatní by musely být logicky totožné. A tak je vlastně dobře, že každý recenzent do své recenze vnese kousek sebe. A ten kousek sebe je ve skutečnosti to, co nás na recenzi od daného recenzenta zajímá.

Jaká jsou ale úskalí toho vnášení kouska sebe? Četl jsem nemálo recenzí, ze kterých jsem se dozvěděl sice hodně informací, ale docela málo o albu samotném, resp o hudbě na něm. Poměr 70 : 30 bych očekával ve prospěch hudby, ne naopak. S tím trochu souvisí délka alba či EPčka. Délka by měla být zmíněná jako daná věc, ale rozhodně by neměla ovlivnit hodnocení. Přece kratší neznamená horší a delší neznamená lepší.

Faktografické údaje typu kde se nahrávalo, kdy se nahrávalo, kdo na albu hraje, by měly být rozhodně dobře! Pokud je to recenzentovi nejasné, jistě má na kapelu kontakt a může se doptat. Pokud zveřejní neúplné nebo nepravdivé věci, je to ostuda. 

Myslím si, že do recenzí nepatří expresivní vyjádření jako: „úplná sračka“, „nejlepší album všech dob“, a opatrný bych byl i s vyjádřeními jako špatné nebo dobré. Protože i to skvělé nebo i jen dobré jazzové album může být pro zavilého metalistu odpadem. A naopak.

Takové hodnocení je konkrétní názor onoho člověka a v podstatě o albu nic moc nevypovídá. Úsudek o tom, jaké album je, si může udělat každý posluchač podle sebe. Naopak bych očekával víc informací o tom co se ve skladbách děje, o čem je text, jaká na albu panuje nálada.

Opatrný bych byl i s hodnocením zvuku. Jednak je to v čase proměnná záležitost. Co je dnes cool moderní zvuk nemusí už takový být za pár let. A pak, na zvuku má lví podíl i studio, ne jen kapela, která pak ale v recenzi slízne smetánku nebo utrží políček.

A to už vůbec nemluvím o tom, že je to opět dost subjektivní názor, protože každý má rád jiný zvuk kytary, jiný zvuk bicích, jiný zvuk smyčců. Někdo upřednostňuje, aby nahrávka tlačila a rvala koule, jiný aby měla dynamiku atd.

Na druhou stranu ale zase není potřeba mazat kapelám med kolem huby. Některé nahrávky prostě jsou demáče. Udělané doma na koleni. S nekvalitním vybavením. Pak je dobré na to kapelu upozornit. Klíč je ovšem v podání. Když recenzent něco hrubě označí jako sračku, zřejmě kapelu jen naštve a navíc se nic nezmění, protože kapela neví, že za označením sračka může např zvuk nahrávky a ne kompozice. Když to ale podá recenzent dobře, může si z toho něco kapela odnést.

Úplně nejvíc recenzi subjektivně ovlivňuje hudební vkus recenzenta. Jak asi tak popíše milovník pop-rocku nějakou doom metalovou elegii? Jak asi tak popíše doom metalista indie album? Snad se to neděje. Ale u zarytých puritánů jsou cítit třecí plochy i u mnohem bližších hudebních stylů.

Co považuji za „sice zajímavé“, ale celkem nesmysl, je bodování. Co a jak chcete na albu objektivně bodovat? Zvuk? Který je vlastní každému stylu? Styl, který každý vnímá podle svých preferencí? Grafiku alba? Copak na to je nějaká stupnice? Nápaditost? Není předností některých hudebních stylů naopak strohost? Bodování je ta nejsubjektivnější a nejméně vypovídající záležitost jakékoliv recenze. Byť se to někde snaží dohánět různým průměrováním. O albu to prostě nic moc nevypovídá. Neposlechnu si album extrémního metalu s plným kotlem bodů. Ani kdyby to hlásali všechny světové časopisy. Ne kvůli bodům. Poslechnu si alba mě blízkých melodických odnoží metalu, ať mají jakékoliv bodové hodnocení. A dokonce mě víc zajímají ty, které dostaly málo bodů. Jednak jsem zvědavý, co je na tom albu špatně, že si zasloužilo menší hodnocení. Je to totiž dobrý zdroj informací a ponaučení, čeho se případně vyvarovat. Co se „recenzentům“ líbí a co ne. A jednak mě zajímá, jestli se s hodnocením vůbec ztotožním.

A ještě jedna věc, která mě napadá ve spojitosti s body. Kurňa, když už teda album dostalo pět hvězdiček ze sedmi, co má kapela udělat, aby příště dostala sedm? To je na exaktně se tvářící hodnocení alba na diskrétní množině bodů docela legitimní otázka a mělo by být jednoduché ji do recenze napsat. Ovšem v recenzích se často setkávám jen s kritikou (zapomeň na správný význam, teď myslím tu špatnou), ale už ne s řešením, co s tím dělat. Resp. s vysvětlením, proč se to nelíbí. Řešení totiž nemusí být vždy jednoznačné či jasné. Ve zkratce, recenzent by si měl umět obhájit, co se mu nelíbí a proč. Toto je věc, která mi u těch vytýkacích recenzí chybí nejvíc.

Jak je z předchozích odstavců patrné, kvalita recenze se odvíjí od kvality recenzenta. Recenzi dnes může napsat kdokoliv kamkoliv. Není velký problém se stát redaktorem v nějakém webzinu či magazínu. A už vůbec nikomu nic nebrání, aby si recenzi nenapsal na svoje stránky či aby ji nepostul třeba přímo na facebook.

Jsou recenzenti zkušení. Prostě už toho mají hodně naposloucháno, nemusí si honit ego ani nikomu lézt do … .
Na druhou stranu je plno rýpalů a nespokojenců a těch, kteří prostě musí něco kritizovat... Přál bych si, aby každý recenzent, sám vydal alespoň tři alba a přečetl si na ně kritiky. To se pak úplně jinak hodnotí album někomu jinému. Se k tomu pak přistupuje tak trochu s pokorou.

Ať tak či onak, být recenzent je nevděčné povolání. Když napíše dobrou recenzi, je to hned nejlepší kámoš kapely, která od té chvíle očekává, že o nich už bude psát jen pozitivně. Prostě s recenzentem na věčné časy a nikdy jinak. Recenzent, který ovšem napíše o albu něco špatného je ihned největší nepřítel. Je potřeba ho co nejdříve eliminovat a pomstít se!

Recenze je prostě názor jednoho člověka, o kterém toho mnohdy mnoho nevíme. Nevíme kolikrát album slyšel, jaký má rad styl, v jakém je rozpoložení, v jaké etapě života, s jakými problémy. Je třeba to tak brát. Není potřeba recenze přeceňovat. Na druhou stranu ani podceňovat. Lze napsat i dobrou recenzi na špatné album. Je to jen o podání. I takové jsem četl a před nimi smekám. Lze vyjádřit svůj názor, i negativní, a neurazit. A doufám a věřím, že recenze neslouží na vyřizování účtů nebo podlézání, ale na informování o albu.

Poslední myšlenkou, kterou bych tu chtěl sdělit je, že když už si někdo (po domluvě) nechá poslat album k recenzi, tak by ho měl zrecenzovat. Nemusí to být za týden či dva, ale mělo by to být. A maily máme, tak se lze vždy domluvit. Opět jsem zažil oba extrémy.

I přesto všechno, co tu píšu, mám recenze jako jedny z nejoblíbenějších rubrik. I já se dívám po hvězdičkách, i když častěji mě zajímá jak pak korespondují se samotnou recenzí a hlavně se samotným albem.

Určitě tímto článkem nechci kritizovat recenzenty - snad je to patrné. Naopak si myslím, jak jsem už psal, že je to trochu nevděčná činnost. Prostě o tom přemýšlím a tak jsem to napsal. Každý má rád něco jiného, každý vnímá jinak, a podle toho pak píše. 

Tak co. Jaké máte zkušenosti vy s recenzemi? Ať už s recenzováním nebo čtením si recenzí?

​Myslel jsem si, že ji prostě vymontuji, zavezu do obchodu, kde jsem ji koupil, tam mi ji vymění za novou, přijedu domů a znovu ji namontuji, protože jsem to tak už kdysi udělal. Ovšem tentokrát bylo vše jinak. Stojánky se už nevyměňují ale servisují, na což mají 30 dnů. Takže doma budete měsíc bez vody ve dřezu...

V obchodě mě paní řekla, že abych to urychlil, mohu si to do servisu zavézt sám a domluvit se tam. Tak jsem s tím souhlasil.

Takže aby to bylo zcela jasné. Na stojánku jako takovou se vztahuje pouze klasická záruka dva roky. Všechny ty nápisy, které v obchodech u baterií a dřezových stojánek hlásají 5 let záruky, sedm let, deset let, to vše se vztahuje jen na ty kartuše uvnitř. A pozor. Aby vám ta prodloužená záruka platila a uznali vám ji, musíte mít potvrzený záruční list!!! Já jsem neměl, takže by mě to stejně nevyreklamovali. Paragon je platný jen pro tu zákonnou lhůtu dva roky.

Naštěstí pán v servisu byl ochotný a poradil mi i řešení. To, že stojánka kape u páky je jen starým těsněním, které lze snadno vyměnit. V servisu by to stálo cca 200 Kč za těsnění plus práci. Nebo mi nabídl těsnění za 39 Kč a ať si to doma vyměním sám. Tak jsem bral těsnění a spokojeně šel domů. Ušetřil jsem totiž několik stovek. Měl jsem v plánu koupit novou stojánku, abych ji doma namontoval a nemuseli jsme být měsíc bez vody.

Jak na výměnu těsnění? Jednoduše. Odmontujete stojánku, odšroubujete spodní kroužek, který drží otočné rameno a to stáhnete. Tam uvidíte dvě těsnění, které sundáte a tak jak tam byly ty staré, tak tam dáte ty nové!

​Ještě mi pán poradil, ať to těsnění lehce natřu něčím kluzkým, aby na to rameno zpět pěkně najelo a těsnění nepoškodilo nebo nějak blbě neskříplo. Něčím poživatelným, protože tam tudy teče voda, kterou pak pijeme.

Takže kapající stojánka opravena za 39 Kč  během pár minut, nepočítám-li čas zjišťováním věcí, jak se to vlastně vůbec všechno má, které jsem před tím nevěděl.

Snad tento článek někomu pomůže a případně ušetří pár stovek :)

​Pozoruji to celkem často. Nějaká fajn česká kapela, které to pěkně šlape, už tu s námi pár let je, má nějakých těch pár desítek, stovek či tisícovek fanoušků. Taky nějaké odehrané koncerty, takže se o ní ví. Dá se poslouchat, má skvělý zvuk; rozuměj nahrávka ze studia, ne domácí demo. No a tahle kapela vymyslí, zařídí, natočí, zaplatí a pak s radostí do světa vypustí klip.

Tajně doufá, že ho okomentujeme nebo budeme sdílet. Ale kde nic, tu nic. Klip sdílí polovina kapely, tři skalní fanoušci a bubeníkova maminka. Ti, co se na klip tak strašně těšili, a pořád se vyptávali, kdy už bude, ho samozřejmě nesdíleli, protože museli sdílet klip nějaké věhlasné světové star... a video s kočičkama.

A to je ten jev, který pozoruji. Jen se mi to zdá, nebo to taky sledujete? Mám prostě pocit, že víc sdílíme klipy slavných zavedených kapel, než kapel našich kámošů, či jednoduše našich oblíbených „neslavných“ kapel.

Dřív bych řekl, že klipy slavných kapel se budou víc sdílet, protože jsou vizuálně zajímavější. Velké kapely mají víc peněz, tudíž si mohou dovolit větší produkci a dělají bombastičtější klipy. To už ale dávno neplatí. Viděl jsem plno malonákladových klipů, které ty komerční lehce strčí do kapsy.

Myslím si, že tento jev je způsoben iracionálním myšlenkovým pochodem sdílejícího, který by mohl znít takto: „Moje oblíbená slavná kapela vydala klip, jdu ho sdílet a ještě jim ho pochválím do komentářů. Kapela si všimne mého sdílení a přečte si můj komentář. Až pak budu stát na koncertě před pódiem, zpěvák mě tam uvidí, pozná mě podle profilové fotky, pozve mě na pódium a po koncertě i do backstage. Pak mě pozve, abych s nima jel(a) zbytek tour. Raději pod to video napíšu komentáře dva. Aby si mě fakt všimli. A přidám srdíčka.“ – Vážení, tak takhle ne!

Nemyslím, že bychom neměli sdílet videoklipy našich oblíbených kapel ze zahraničí. Klidně sdílejme novinky, zajímavá, poučná a vtipná videa. Ale osobně nemusím tisíckrát vidět video třeba Iron Maiden, i když je mám rád, jen proto, že: „Mám nostalgickou náladu!“ „Cítím se dnes takto.“ „Kdo poslouchá?“
​

Každý metalista zná Iron Maiden a každý puberťák zná Justina Biebera. Ale jednoduše mi přijde tak trochu líto, když vidím, kolik úsilí dali kámoši do klipu, a pak jim ho sdílí pět fanoušků. A přitom je v tom jejich klipu ke koukání víc než naolejovanej bicák nějakýho amíka.
A na závěr pár „debilních“ argumentů pro a proti sdílení. Jsou vám některé povědomé?


Proč sdílíme videa slavných kapel:1. Když sdílím cool kapelu, jsem taky cool.
2. Když sdílím zajímavou kapelu, lidi si o mně řeknou, že jsem taky zajímavý.
3. Aby byli ještě slavnější.
4. Aby si mě všimli, dali si mě do přátel, odepsali mi, pozvali mou kapelu na společné tour...
5. Abych kámošům ukázal, co už znají.
6. Abych jim případně připomněl, co zapomněli.
7. Abych se předvedl, jaký mám hudební vkus.
8. Protože nic jiného a zajímavějšího neznám.


Proč nesdílíme videa méně známých kapel a kapel svých kámošů:1. Stydím se za to, že můj kámoš má kapelu a já ne.
2. Závidím jim, že oni jsou ve videoklipu a já ne.
3. Nejsou slavní, takže nemůžou být dobří, tudíž nebudu sdílet.
4. Kapela, která není v telce nemůže stát za sdílení.
5. Kdybych jim sdílel klip, usnuli by na vavřínech a už by se nezlepšovali.
6. Byli by pak moc namyšlení.
7. Mohli by si pak myslet, že si chci koupit jejich CD (který jsem si stejně už upirátil).
8. Budu sdílet až jejich druhý klip, první se nesdílí.
9. Kámoši by si klepali na čelo, co to poslouchám za noname band.
10. Přece nepřiznám, že se mi líbí začínající kapela.
11. Tenhle styl nikdo z mých přátel neposlouchá, sdílení je zbytečné.
12. Jsem profík, poslouchám a podporuju jen profíky.

Samozřejmě, nesmyslných i racionálních argumentů a důvodů ke sdílení nebo nesdílení se dá najít ještě víc. Jak to vidíte vy?

Cílem tohoto článku není přijít na to, kolik je hudebních škatulek, ale spíš ukázat, do jaké míry je to zbytečné. Osobně zastávám názor, že méně může znamenat více.

Je mi jasné, že tím píchnu do vosího hnízda a předem se omlouvám všem skalním zastáncům různých sub-under-pod-druhá-odnož-třetí-větve-hudebních-žánrů. To nemyslím nijak hanlivě. Opravdu respektuji názor každého. Jen pak dochází k těm paradoxům, že vlastně nikdo neví, co hraje kapela (pokud ji samozřejmě nezná) za styl, protože efekt je stejný, jako když jsem se já snažil v první větě tohoto odstavce vtipně s nadsázkou označit vyznavače co nejpřesnějšího označení kapely.

Začněme nejklasičtějším případem... Facebook, hudební video, koment: „Znáte tuhle thrashovou kapelu?“
První odpověď: „Ty, ***, tomuhle říkáš thrash? To ses ***, ty ***, nejseš náhodou ***? Běž si ***.
Druhá odpověď stejná jako ta první jen si za hvězdičky dosaďte dle libosti jiné výrazy. Třetí a následující podobné.

Tak za prvé, ve kterém dokumentu je napsaná specifikace hudebních žánrů? Rád bych se vzdělal. Za druhé, dohady o hudebních stylech jsou často doprovázeny, naprosto nepochopitelně, osobními urážkami a nadávkami. Nechápu proč.

Vnímání hudebních stylů je docela individuální záležitost. Nehledě na to, jak už jsem zmínil, nikde není specifikováno, jaké znaky jsou výhradní pro jaký styl hudby. Všichni dobře víme, že se mohou prolínat, mísit, míchat a různě proplétat. A že to taky dělají.

Nikde není psáno, že kapela musí hrát jeden styl. Kvůli tomu, že si kapela odskočí v nějaké písni nebo CD k jinému stylu není nutné ji začít hned označovat nějakým sub-žánrem. Co takhle prostě jen konstatovat, že ona píseň, album je prostě v jiném stylu než zbytek tvorby? Nebo vykazuje prvky i jiného žánru?

Další případ, že fanoušci nesouhlasí s tím, do jakého stylu se kapela zařadí (nebo je zařazena někým jiným). Chodí pak prudit na její profily a kdo ví kam ještě, kde zase většinou nevybíravým způsobem rozdávají svoje „rozumy“, srovnávají s jinými kapelami atd.

Chudák kapela, se pak v dobré víře označí nějakým „novým vymyšleným hodícím se sub-žánrem“, aby uspokojila křiklouny a přitom o sobě falešně neprohlašovala, že hraje jazz, když je to metal jak řemen (okovanej).

Naprosto souhlasím s tím, že jen označení metal je nedostatečné. (Pro většinu. Mojí babičce to naprosto stačí.) Tvrdý metal a měkký metal, asi taky nebude úplně to pravé ořechové metalové. Ale opravdu je potřeba dávat vědět, že někdo hraje doom blackened death nu 'n' roll metal? Co že to hraje?

Už když se pokusím vyhledat si definice alespoň těch základnějších žánrů, nejenže po přečtení často prostě nevím, cože jsou ty základní znaky onoho stylu, ale překvapivě se dozvím, že se onen žánr v průběhu času měnil a že Black Sabbath jsou prvopočátkem doom metalu. (Nahráli náhodou rock? :-) )

Místo dlouhého označování stylů a nekonečných hádek a diskuzí, cože to vlastně která kapela hraje za styl, není lepší ji prostě přiřadit do nějaké širší skupiny a pak si případně u piva říct, které další vlivy a styly v její tvorbě kdo slyší či vnímá?

Nakonec stejně záleží jen na tom, jestli se nám ona muzika libí nebo ne. A je úplně jedno kdo ji kam zařadí.

Chtěl bych napsat, že takové ty řeči jako: „Já poslouchám jedině ***-metal a tohle se mi nelíbí, tak to není ***-metal,“ už v dnešní době snad ani nikdo nemůže nepsat. Jenže tenhle článek vznikl právě kvůli tomu, že toho je pořád plno lidí schopno. A budou se s vámi hádat a budou a prostě budou.

Nakonec ještě k jednomu stylu. Opravdu úsměvné mi přijde, když kapela hraje crossover. Netuším, jestli bych se na koncert takové kapely měl hodit do černé a namalovat černé oční linky nebo si vzít košili s límečkem. Když se mrknete do slovníku, zjistíte, že o někom říct, že hraje crossover znamená asi jako říct, že hraje hudbu. A nebo bychom mohli všechny kapely, které ve svém stylu uvádějí dva a více žánrů rovnou označit jako crossover - a bylo by, ne?

Za života metalisty:

„Ahoj, prý máš novou kapelu?“
„Jo“
„A co hrajete za styl?“
„Takovou klasiku - symphonic-melodic-gothic-thrash-core-death-doom-folk-pagan-viking-electro-garage-polish metal.“
„Aha, a jak jste na to přišli?“
„Jednoduše. Jeden ze zpěvů je sopranistka a klávesák používá hodně takový ty houslový zvuky, víš, tak proto symphonic. A jak vona ta holka zpívá, tak je to takový hodně melodický, tak proto melodic. A ty písničky jsou takový pomalejší a ta naša zpěvačka nosí takovou róbu, tak proto gothic. Naši kytaristi tomu vždycky pořádně dávaj, hodně velkej vejvar, hrají tam hodně riffů a v těch pomalých pasážích hrají strašně moc not, tak proto thrash. S těma houslovýma klávesama je to fakt hustý. A protože mají kuci ty kytary podladěný a občas tam udělaj takový to whúúú směrem dolů, tou pákou, tak proto core. Protože máma taky zpěváka a on do toho mikrofonu žve a blije, tak proto ten death a taky proto, že zpíváme o smrti. Tak to se samo nabízí. A doom protože jak hrajeme ten pomalejší gothic, víš, tak von když do toho ten náš zpěvák pomalu blije, tak je to doom. No, protože s náma hraje i houslista, tak je to folk. Suprově se doplňuje s tím klávesákem co taky hraje ty housle na ty klávesy. Jelikož zpíváme o pohanských božstvech, tak je to pagan a jelikož jsou to pohanský božstva ze severu, tak viking. Chápeš, klasika, Odin. Co jinýho. Voni, jak to ti vikingové tak rubali, tak vlastně to přidává i k tomu deathu. Když zrovna náš klávesák nehraje s houslistem housle, tak hraje takový elektronický pazvuky, tak proto elektro. A vlastně celé kapela je zapojená do elektriky, tak to nemůže být akustic, ale musí to být elektro. Garage protože zkoušíme v garáži a polish, protože náš basák bydlí kousek za hraniceme. V Polsku, chápeš, ne? Tak jsme zvolili jen takový výstižný styl. Nic nového.“


Tak prosím vás, nemusíte teď kvůli tomuto článku přestat škatulkovat kapely. Jen to dělejte rozumně. A trochu uberte zbytečné negativní energie. Vždyť to za to nestojí. Hudba nás má spojovat a ne rozdělovat.

Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že to, co většinu kapel zajímá, je jak člověk umí hrát na svůj nástroj.

Muzikant přijde na konkurz a první co slyší je: „Tak nám něco zahraj.“ A tak musí zahrát. Neobvyklé nejsou otázky typu jak dlouho hraješ, kde jsi hrál, jaké máš zkušenosti, máš vůbec nějaké zkušenosti? Pošleš nám nějaké ukázky? Máš nějaké reference?


A tak vám muzikant pošle reference, zahraje vám, vy jste spokojení, a proto ho přijmete do kapely. A nebo je to prostě váš kámoš, o kterém víte, že na něco hraje, posloucháte stejnou muziku, a tak spolu založíte kapelu.


Složíte pár písniček, odehrajete pár koncertů, možná i natočíte nějaké to CD a pak zjistíte, že to prostě skřípe. Někdo z kapely to fláká, má se vším problémy, je mu vše zatěžko.


A jsme u toho. Byť by to byl skvělý muzikant, co je vám v kapele platný? Je celkem jedno, že bubeník zahraje sextoly v tempu 200 nebo že kytarista dokáže perfektně improvizovat a plynule přecházet mezi stupnicemi a módy, když prostě nechodí na zkoušky.


Setkávám se s tím u kapel dnes a denně. Téměř vždy je v kapele zhruba tak jeden člověk, který nemá stejné nasazení a tempo jako zbytek kapely. Respektive má výrazně nižší zájem o kapelu než je průměr ostatních členů. A tudíž je brzdí. A jsou na něho v kapele pak všichni nasr...štvaní. Vznikají kvůli němu konflikty. Ruší se zkoušky, koncerty, odkládají různé aktivity. Prostě to podkopává morálku a nadšení všech ostatních.


A to je pro mě ten muzikantský charakter. Pokud muzikant nehraje sám, ale hraje s dalšími lidmi, přijde mi, že by mělo být tak nějak přirozené, že zájmy skupiny jsou nad zájmy jednotlivce. (Samozřejmě v rámci určitých mezí, které se odvíjí od spousty faktorů.) Pokud má kapela fungovat v pěti členech, je potřeba členů pět a ne čtyři. Ale jako kdyby si to někteří neuvědomovali. Určitě znáte výmluvy ze zkoušek a koncertů typu musím se učit na zkoušku (rozuměj na zkoušku na výšce); o víkendu jedem na chalupu; to je daleko, tam nepojedu; slíbil jsem, že v sobotu otrhám rybíz; jdu k holičovi...


Smějete se? Nesmějte se. Skoro všechno tohle jsem už slyšel. Jednak jsou to, jak jsem už napsal, výmluvy. A ještě k tomu stupidní. Studenti moc dobře ví dopředu, že zkouška bude. Chalupa nikam neodjede, ani za týden nespadne. Kapely většinou jezdí hrát i daleko. Rybíz se po tmě stejně trhat nedá a kadeřník?!


Nejen, že tento člověk většinou pro kapelu nic neudělá a nikam ji neposune, ale ještě ji takto brzdí a znepříjemňuje existenci. V mých očích takovéto chování není nic jiného než sobeckost. Proč? Když si čtyři lidi vyhradí čas na zkoušku a jeden se místo toho jde bavit a nebo musí dohánět resty, protože nebyl schopný si lépe zorganizovat čas, je to pro mě minimálně bezohlednost. Staví sebe nad ostatní členy kapely a v podstatě jim dává najevo, jak jsou pro něj nedůležití či druhořadí.

Kapela by si pak měla pořádně zvážit, jestli jim opravdu stojí za to, si takového muzikanta držet. Jestli není i jiná cesta. A každý takovýto muzikant by se měl zamyslet sám nad sebou a ujasnit si, co chce. Velice si vážím muzikantů, kteří dokáží jednat na rovinu a z kapely třeba raději sami odejdou, než aby jí brzdili. (Byť i to je často smutné a pro kapelu náročné.)

Abychom si rozuměli. Já moc dobře vím, že je to všechno o životních prioritách. O schopnostech každého organizovat si čas, práci, rodinu či přátele, o vzájemné domluvě atd., ale do psí boudy. Když je zkouška pravidelně jednou za týden, tak si na ten termín nedomlouvám kadeřníka ani zubaře! Fakt ne!


Krátký příběh podle skutečné události. Kapela se rozhodla natočit video, napsala scénář, rozdělila repliky, domluvila termín, kameramana, komparz. V domluvený čas se všichni sešli až na jednoho člena. Člen nebyl k sehnání. Kapela přepsala scénář, předělala repliky a video natočila bez onoho člena. Člen se později dostavil. První otázka kapely: Kde jsi byl? Odpověď: Mně se to nelíbilo, tak jsem se rozhodl, že se na tom nebudu podílet. Wtf? WTF! Tohle jako myslel opravdu vážně? Myslel, bylo to proneseno s veškerou vážností.


A přesně tímhle mám na mysli ten muzikantův charakter. Jak může někdo nechat kapelu ve štychu? Svoje kamarády? Jak může dát přednost například neustále se opakující chlastačce se svými známými než koncertu se svojí kapelou? Ukamenujte mě, ale já tomuto prostě nerozumím. (Asi proto, že nechodím chlastat.) :-) Když se na něčem kapela domluví, tak to snad platí a nejede přes to vlak. Není zde žádné místo pro svévoli každého jedince.


Abych nebyl jen negativní, znám i muzikanty, kteří jsou pro svoji kapelu ochotni udělat i téměř nemožné. Když třeba jeden z členů odehrál koncert s křečemi v břiše po celodenní nevolnosti. Nebo když dorazil odehrát koncert přímo z letiště, po tom, co obletěl půl zeměkoule. I takoví jsou.


Tak co? Co je důležitější? Umět hrát, anebo mít dobrý muzikantský charakter. Co si o tom myslíte?
​

A já osobně jsem přesvědčen, že um je důležitý, ale charakter o trochu víc. Protože naučit se dá ledacos, ale změnit někoho jen tak nejde.

V podstatě na tom není vůbec nic složitého. Naopak tvoje vítězství v konkurzu je téměř jistota, pokud naplníš očekávání oné kapely. Něco k tomu tématu si můžeš přečíst v mém minulém článku, na který se budu několikrát odkazovat.

Ten lze shrnul do jednoduché věty. Musíš být pro kapelu přínosem a ukázat jim, že právě ty pro ně máš tu největší cenu. Můžeš být nejlepší muzikant na světě, ale žádná kapela tě nevezme, pokud nastoupíš do jejich zkušebny a zahlásíš: „Čágos volové, kolik dostanu zaplaceno?“ Pokud ale svoje kvality prokážeš nejen na svůj nástroj, ale i v celé škále fungování kapely, máš náskok nad 99% procenty ostatních muzikantů.

Konec řečí a pojďme si říct pár věcí, na které se připravit. Předpokládám kapelu složenou z cizích muzikantů, na nějaké zaběhnuté fungující úrovni. Tedy ne kapela z tvých spolužáků ze střední, se kterýma chodíš každý večer na pivo.

První kontakt, například přes mail:

• Představ se, piš srozumitelně, objektivně a konkrétně. Divili byste se, co jsou lidi schopní napsat.
• Napiš o sobě co nejvíc informací, které by kapelu mohly zajímat. Mail: „Ahoj, su Franta a hraju na ty bicí. Chtěl bych to u vás zkusit,“ je kandidát na přímou cestu do koše. Proč? Místo toho, abys kapele sám sdělil, proč by tě měli vzít, nutíš je sedět u počítače a psát ti otázky, které jsi jim měl rovnou napsat sám. V této fázi bys měl pokrýt minimálně body 1, 2, 5, 7 a 9 z minulého článku. Velké plus je, pokud připojíš svoje nahrávky. Pro zaběhnutého muzikanta by to měla být absolutní samozřejmost.
• Sám se zeptej, co by tě zajímalo. Nechápu uchazeče, co přijdou na zkoušku a pak se v průběhu hovoru velice diví a mají zásadní problémy se základními věcmi, na které se mohli zeptat mailem a ušetřit čas sobě i kapele. Opravdu kapelu na konkurzu nepřesvědčíš, aby přesunuli zkoušku na jiný den. A metalovou kapelu nezeslabíš!

Příprava na první setkání:

• Důkladně nastuduj hudební materiál, který ti poslali. Pokud ti poslali noty, zřejmě chtějí, aby ses ho naučil z not. Pokud ti poslali nahrávky, asi chtějí, aby ses materiál naučil z nahrávek. Samozřejmě se můžeš zeptat, jestli nemají i jiný, nicméně to má své úskalí. Opět je nutíš trávit čas za sebe. A pokud nezvládneš jejich materiál, zřejmě ho nebudeš zvládat ani později, protože kapela pracuje s materiálem, který ti poslala. Viz bod 4 minulého článku.
• Zjisti si o kapele VŠE. Tohle možná patří ještě před sekci První kontakt. Neztrácej čas sobě a kapele, do které nechceš. Poslechni si všechny! nahrávky. Podívej se na videa. Projdi fotky. Přečti si příspěvky a novinky, které píší. Projdi jejich web i profily na sociálních sítích. Pokud máš možnost, běž na jejich koncert, ať je vidíš hrát naživo. Je dost trapné, když pak přijdeš na konkurz, oni se tě zeptají, co říkáš na jejich poslední klip a ty nevíš, že nějaký mají. Naopak kapelu velice potěší a ty získáš bod, když jim sám „něco“ pochválíš.
• Komunikuj! O tomhle bych mohl psát hodiny. Pokud nejsi schopný odpovědět na otázku v mailu, stěží budeš schopný náročnějších věcí, které od tebe bude kapela vyžadovat.
• Sežeň si telefonní číslo na někoho z kapely. Viz následující odstavec.

První zkouška:

• Přijď!!!! Naprosto nejdůležitější, kritický a velice podceňovaný bod. Sto procent muzikantů, opakuji ještě jednou, aby nedošlo k omylu. Sto procent muzikantů, kteří nepřišli na první domluvenou schůzku do naší kapely v naší kapele nikdy nahráli. Byť to bylo z různých důvodů a byť třeba na druhou už došli. Myslím, že je to vypovídající samo o sobě. Kdo má zájem, ten si čas zařídí. A pokud se opravdu stane něco děsivě strašlivého a ty na první zkoušku nemůžeš, dej vědět ihned! Co nejdřív. Zavolej. Omluv se. Vysvětli. A rovnou navrhni náhradní termín. Dej najevo, že se opravdu stalo něco vážného, ale že tvůj zájem opravdu trvá. Lidi, kteří nepřijdou a nedají ani vědět, nemají v kapele co dělat.
• Na zkoušce pak zahraj co nejlépe. K tomu není co dodat. Snad jen, že každý má trému a když máme trému, děláme chyby. Není nic lepšího, než kapele říct, že máš trému. Hned ji polovina zmizí. Navíc oni ti řeknou, že mají před tebou taky trému. (Já vždycky.) No a je skoro veta po všeobecné trémě. Ještě snad jedna poznámka. Na zkušebně to zní úplně jinak než u tebe doma v obýváku. Pokus se na to připravit co nejlépe.
• Buď co nejlépe připraven i na nečekané situace. Při té trémě můžeš na něco zapomenout a ne a ne, aby ti to naskočilo. Proto u sebe měj taháky. Vytisknuté noty, nahrávky, texty... prostě cokoliv, co tě nahodí zpátky. Ptát se kapely, jak že je ten text ve druhé sloce, není úplně košér, když bojuješ o post frontmana. Naopak, když vytáhneš text, dáš tím najevo připravenost. A to se cenní.
• A připravené měj i své vybavení, které by mělo být v perfektním stavu. Když nebudeš mít čím zapojit kytaru do aparátu, moc se asi nepředvedeš. A neznám jediného zpěváka, co by svým hlasem přeřval rockovou kapelu. Dost mě ale udivuje, že si to stále plno zpěváků myslí.
• Buď svůj a upřímný, nepřetvařuj se. Brzy bys na to stejně dojel.
• Neukazuj jim, že jsi talentovanější, i pokud jsi. Jednou k nám přišla na konkurz slečna, co to udělala. Byť v dobrém, byť z mého pohledu velice taktně a řekl bych i vstřícně ke kapele. Kapela to ovšem nepobrala a slečna s námi nehrála. Jestli začneš kapele při prvním (druhém i třetím) setkání vyjmenovávat jejich chyby a upozorňovat na nedostatky, asi je odradíš. Byť by to bylo oprávněné a dobře míněné. Oni jsou přece „ti“, ke kterým ty jdeš na konkurz.

Pokud si chceš v kapele zajistit místo, jednoduše jim musíš ukázat, že máš pro ně hodnotu. To že umíš hrát na nástroj je minimální nutný základ. Rozhodně ne cílová meta. Čím víc způsobů vymyslíš, jak kapele pomoct, jak ji obohatit, jak ji pomoct, tím víc důvodů jim dáš, aby tě vzali, přestože jsi měl trému a tvůj výkon nebyl podle jejich, ani tvých, představ.

Zapomněl jsem na něco, co by tady mělo být? Nebo máte další nápady, jak se připravit na konkurz? Podělte se, rád se taky něco přiučím.

V minulém článku jsem tak trochu s nadsázkou rýpal do spolehlivosti muzikantů. Pokud jste ho ještě nečetli, určitě si ho přečtěte zde. Dneska totiž na článek volně navážu a zkusím navrhnout pár řešení, jak si do kapely nenabrat Céčkaře (a nebo naopak Áčkaře).

Než přistoupím k samotnému řešení, projděme si pár platných skutečností:

• Pokud jsou v kapele „správní“ muzikanti, není téměř nic, čeho byste nemohli dosáhnout.
• Pokud jsou v kapele „nesprávní“ muzikanti, váš neúspěch je téměř zaručen.
• Mnoho muzikantů jen hodně mluví a málo pro to dělá. Všichni by chtěli „prorazit“, bohužel jim v tom brání osud, málo času, přítelkyně, pejsek a hlavně sousedova rybička v akvárku.
• Aby byla kapela úspěšná, stojí to hodně vynaloženého a vytrvalého úsilí všech. Pokud kapelu táhne jeden až dva lidé, dříve či později to zabalí.
• Nemá cenu ztrácet čas byť s talentovaným muzikantem. Pokud nechápe, že chod kapely není jen o hraní, bude z tebe jen vysávat energii a kapelu brzdit.
• Stejně jako ty hledáš ty „správné“ muzikanty, hodně těch „správných“ muzikantů hledá tebe.
• Hodně muzikantů už v nějaké kapele hrající, jsou v ní nespokojení. Tudíž ji mohou opustit a nebo ty můžeš někde někoho nahradit.

Možná si teď říkáte, co to melu, že to tak není. Vězte, že to pravda je. Všechny body jsem důkladně testoval sám na sobě a svojí kapele mnoho let a s naprostou jistotou můžu potvrdit, že je to pravda do posledního písmene. Bohužel.

“Losers, losing by following losers. Not much of a plan, but it’s pretty popular.”
Pat O’Bryan

Takže, jak vzít do kapely toho správného muzikanta? Neexistuje žádný platný seznam vlastností a schopností, které by takových muzikant měl či neměl mít. Je to totiž dost individuální záležitost každé kapely. A to nejen na úrovni muzikantské a hráčské, ale i na úrovni osobnostní a lidské. Asi si banda alkoholiků, kuřáků a tvrdejch potetovanejch kluků mezi sebe nebude chtít vzít absolutního abstinenta, nekuřáka a slušňáka s ulízlou pěšinkou, bo by si v hospodě po koncertě u piva neměli co říct.
Pojďme si nicméně nastínit několik bodů, které by vám měly pomoci s rozhodováním. Vesměs jsou to informace, které byste si měli zjistit, a které vám prozradí, jak moc se k sobě hodíte.

Daný uchazeč se umí představit a podepsat

• Nevěřili byste...

Zjistěte si, jak umí hrát

• Pokud jste kapela, která už má něco za sebou, asi nebudete chtít úplného začátečníka. Proto je dobré požádat o nahrávky, reference atd. Pokud je nemá, asi je pro to nějaký důvod. Dlouhou dobu jsem si říkal, že to může být talent, co ještě nedostal příležitost něco nahrát. Ale to je naprosto mylné. Všichni, co něco umí a hudbě se chtějí věnovat, nahrávku mají. Ti co něco umí a nahrávku nemají se hudbě věnovat nechtějí, i když možná chtějí do vaší kapely!!
• Jiná situace je, pokud jste začínající kapele a třeba se ještě sami učíte hrát. V tom případě naopak bude vhodné na tuto skutečnost zájemce upozornit, zvlášť pokud vám hned sám poslal nahrávku z profi studia, která vyšla na nějakém CD.

Zjistěte si, jaké má s hudbou a kapelou ambice a plány do budoucna

• Velice důležitý bod! Ale téměř vždy opomíjený. Kámen všech úrazů. Z hospodského hráče profíka neuděláte a z profíka hospodského hráče taky ne. Tak to po sobě nechtějte. Řekněte si to. Upřímně, na rovinu. Však o nic přece nejde. Je to pro dobro obou stran.
• Jedna osobní zkušenost. Většinou chcete, aby vám kapela fungovala a mohli jste koncertovat. A tak vezmete hudebníka, o kterém víte, že do toho má zájem jít třeba na rok, dva. Možná pět let. Ale to vám váš problém neřeší. Jen ho o rok, dva, možná pět let posune. Onen hudebník pak odejde a vy zase hledáte. Začarovaný kruh. Dobře si tedy zvažte, jestli chcete problém jen tak narychlo zaplátnout nebo fakt vyřešit.

Zjistěte si, jaký má plat

• Ne, to není sranda. Možná hudbu neděláte pro peníze, ale všechno je za peníze. A holt, hudba není zrovna levný koníček, a už vůbec ne, myslíte-li to s ní aspoň trochu vážně. Takže pak sice můžete najít spolehlivého muzikanta, co dokonce umí i hrát, ale pokud má problémy s platební morálkou, je to opět špatné. Nevím, jestli byste za někoho chtěli platit jeho podíl. Já ne. Možná jste bohatí, tak vám to nevadí :-)
• Samozřejmě jsou objektivní důvody a pak i reálná řešení. Někdo na tom fakt může být hůř. Pak může dojít např. k dohodě, že co nezaplatí o to víc jinak prospěje kapele. Proti logickým dohodám, které se dodržují, nelze nic říct. Skutečnost je však mnohdy smutnější. Ti, co „nemají“ peníze na zkušebnu, pak jsou první, co se ptají po penězích z cesťáku. „Však jsme přece dostali pětikilo, tak se to musí vydělit 5 a dostanu stovku...!! Cože, nafta? Jaká nafta!“
• Nemusíte se ptát rovnou na čistý příjem a chtít vidět výplatní pásku, ale je velice vhodné si popovídat o penězích putujících do kapely. Nájmem za zkušebnu to totiž nekončí, ale teprve začíná. Lidi, kteří se v tom nepohybují, nemají představu o tom kolik stojí klip, kolik natočení písničky, o CD ani nemluvě. Netuší, že i samotná propagace kapely něco stojí. O dalších nákladech ani nemluvě. Nemá pak moc cenu se snažit hledat společnou cestu s žákem školou povinným, když vy chcete za měsíc nahrávat CD za padesát litrů.
• Začínající kapely nebo vydělávající profi kapely, to budou mít asi trochu jinak, že :-)

Zjistěte si styl práce

• Zvláště pokud už kapela funguje nějaký ten pátek, máte zaběhnutý určitý styl práce, učení se nových písniček atd. je dobré se pobavit i o tom. Třeba u nás v kapele v první fázi všichni dostanou noty. Ne na papíře, ale v počítači. Někdo to jen poslouchá, protože mu to stačí a noty neumí. Někdo si je čte. Důležité je, že všichni zvládnou s materiálem pracovat. Opruz je, když máte spolupracovat s někým, kdo se nechce váš systém naučit, ale pořád by si vymýšlel. To pak člověk jen konvertuje, převádí, exportuje, rendruje a kdo ví co ještě a výsledek opět žádný. Onen vymýšlivec totiž, pokud v kapele vůbec zakotví, z ní zas brzo odejde. Muzikant, který má o kapelu zájem se naopak naučí, co je potřeba.
• Takže si řekněte jestli jamujete, píšete noty, rovnou nahráváte atd. Ušetří to všem čas.

Zjistěte si, jaké má vybavení

• „Ahoj, tak já jsem ten kytarista, co jde na ten konkurz. Půjčíte mi někdo kytaru?“ Přijde vám to směšné? Nebo se snad divíte, že to ani není možné? A přitom zpěváků bez mikrofonu jsou tisíce. Dodnes mě fascinuje, jak muzikant s „nejlevnějším“ a nejskladnějším nástrojem nemá ani ten, ale už chce být slavný a úspěšný. Ale to ještě není vše. Kolik bubeníků nemá vlastní bicí a hraje na ty „na zkušebně“...

Zjistěte si, kolik má času

• Člověk musí mít čas chodit na zkoušky. Jsou lidi, co z 52 zkoušek za rok jsou na 52 zkouškách. Jestli mi nevěříte, tak já vám minimálně jednoho takového představím. A pak jsou lidi, co zvládnou být z 52 zkoušek za rok na 26. Představte si to jejich utrpení, když musí vymýšlet výmluvy a omluvy.
• Zkouškami to ovšem opět nekončí, ale teprve začíná. Pokud někdo nemůže jet hrát koncert protože slíbil návštěvu u tety v Praze (pro Čechy u tety v Brně), tak nemá v kapele co dělat. Člověk v kapele má primárně počítat s tím, že bude koncert a podle toho si domlouvat svůj čas. A ne, že kapela se řídí harmonogramem sousedovic dcerky. Jistě tuto problematiku chápete. Nikdo nemá nikdy čas, pokud si ho neudělá. Tedy pokud svoje priority nemá nastaveny tak, aby ten čas měl. Třeba na tu kapelu.
• A ještě další věc je čas, který je potřeba věnovat kapele mimo zkoušky a koncerty. Je to mnohem víc času než oba předešlé případy a při tom ho obětuje jen velmi malé procento hudebníků. Jak už tušíte, to je právě ten čas starání se o kapelu, agenda, domlouvání, zařizování, vyřizování...
• Se zájemcem o místo v kapele si tedy důkladně pohovořte, jestli vám čas ušetří a nebo vám ho ještě sebere. Je to váš čas! Ne jeho. Proto je to velice ve vašem zájmu. „Kolik hodin týdně jsi připraven/ochoten věnovat kapele mimo zkoušky, koncerty a cvičení na svůj nástroj.“ Taková pěkná přímá otázečka, která asi nejednoho uchazeče zaskočí.
• Je pravděpodobné, že každý, kdo bude chtít k vám do kapely, na ní na „pohovoru“ bude mít plno času. A jako na potvoru si asi za týden, co ho vezmete, najde přítelkyni, pořídí kočičku a nebo se seznámí se sousedem.
• Kdo s vámi bude chtít hrát, tak s vámi bude hrát i po třech měsících, aniž byste ho oficiálně přijali. Může třeba hostovat. Kdo s vámi hrát nebude chtít, tak s vámi hrát nebude ani jako oficiálně dvojnásobný a ještě k tomu čestný člen.

„Proč bychom tě měli vzít do naší kapely? Co nám přineseš?“

• K této otázce není co dodat. Pokud odpoví: „Umím přece hrát na tu basu... hledáte basáka, ne?“, nebo nedej bože vůbec neví, pak tento člověk netuší, o čem je kapela! Tak si to dobře rozmyslete, než ho vezmete.

Je ochoten přizpůsobit svoji image té kapelní

• Tohle může být pro některé kapely úplně zbytečná otázka... ale pokud hrajete Kiss revival a zpěvák vám řekne, že rád nosí manšestráky a na nic jiného není, na tož tak na nějaké malování.. ehm... Je lepší to zjistit na zkušebně než na prvním koncertě.
  
  

No a pak spoustu dalších více či méně důležitých otázek od vlastnictví auta až po telefon souseda. Však víte, až mu budete hodinu před koncertem volat, jestli u jeho dcery není váš kytarista.
​
Nevím, jestli by mě za to nezavřeli, ale taky mám vždycky chuť zeptat se holek, kdy otěhotní.

A jelikož mě právě došly baterky v klávesnici a už jsem toho pro tentokrát napsal až moc, dneska končím. Příště se na tuto problematiku podíváme ze strany muzikanta, co jde na „pohovor“ do nějaké kapely. Jak se na to připravit a jak ze sebe neudělat pitomce hned při prvním setkání.

Poněkud kontroverzní otázka takhle na začátek, což? K napsání tohoto článku mě ovšem inspirovalo 14 let zkušeností s muzikanty z kapel, kde jsem působil nebo působím. Nebo kde jsem působit ani nezačal.

Než se dostanu k samotnému zasluhování si, začal bych jinou otázkou. Proč se lidé rozhodují hrát v kapele? Asi si každý z vás, kdo hraje v kapele, dokáže odpověď sám.
Na začátku jste si představovali stát dva metry nad plným placem skandujících fanoušků Masters of Rock? (Pro starší jen sedmdesát pět čísel nad zakouřeným kulturákem, ale taky dobrý, když je nacpaný.) Nebo jste si představovali tisíce prodaných desek a ksichty vylepený v podchodech? Nebo moře peněz, za které byste koupili fáro a barák na pláži? Nebo se snad ve vašich představách mihla ne jen jedna prsatá bloncka? Pro dámy nabušenej svalovec. A nebo všechno dohromady?

Tak bych řekl, že s takovýmito nebo podobnými představami jsme do toho šli na začátku všichni. Alespoň ve skrytu duše. Jen se to tak nějak nevydařilo. A tak raději hrajeme pro radost, protože nás to baví. Občas chceme udělat radost kamarádům, tak jim zahrajeme. Nebo si rovnou zahrajeme s nima. Co taky jinýho s kámošama.

Rozhodně tím nechci nikoho urazit. Věřím, že existují muzikanti, co fakt hrají jen pro radost, sobě nebo bližním. Ale neříkejte mi, že když je někdo ochoten vydat CD za desetitisíce, že to je jen pak. Minimálně je to pro to, aby se prodal počet vydaných nosičů, a za tím už je cítit byznys. V dobrém slova smyslu.

Kdybychom tu hudbu, s veškerou láskou se kterou ji opravdu děláme, nedělali i pro ty naše sny zmíněné výše, nebylo by všude tolik recenzí, reportů, plakátů, událostí na koncerty, pozvánek, kampaní, zvacích a děkovacích videí, komentářů, lajků, tweetů a toho všeho kolem.


Přejděme k původní otázce. V každé kapele jsou dva až tři druhy muzikantů. Muzikant A je v kapele jeden, občas dva. Málokdy víc. Je to ten, který stále věří svým snům a dělá všechno proto, aby jich dosáhl. Je to hnací motor a mozek kapely. Muzikanti B jsou v kapele. Muzikanti C jsou také v kapele. Bohužel.

Muzikantů B je většina. Jsou to ti, co rádi hrají, baví je to, baví je vystupovat. Nepotřebují nic vymýšlet nebo organizovat. B+ poslouchají Ačka a dělají, co dělat mají. Chodí v čas na zkoušky, umí svoje party, mají konstruktivní připomínky k věcem a dění v kapele. Chápou, že kapela je kolektiv, což je víc než jednotlivec. Dokonce mohou sami projevit iniciativu. S B- už je to horší, je na ně sice spolehnutí, ale už se jim je potřeba trochu přizpůsobit, místo aby se přizpůsobili oni kapele. Občas je potřeba je zkontrolovat, popostrčit nebo jim něco připomenou.

A pak tu máme ty Céčkaře. Asi tušíte, jaký muzikant do této kategorie bude patřit. Ten co nezná hodiny a neví, kdy začíná zkouška. Co ještě pořád neumí novou písničku. Ten, co se mu věčně něco nelíbí, něco by předělával, vylepšoval a měnil, ale v životě to neudělal. Ani když k tomu byl vyzván nebo pověřen. Ten, co má důležitější věci než jet hrát koncert. A vrchol všeho, ten, co se jako první vždycky ptá po penězích.

Pozitivní zprávou je, že Céček je stejně jako Aček. Takže málo. Velikosti skupin muzikantů odpovídají klasickému Gaussovu rozložení. Viz sofistikovaný, technický diagram.

Konečně. Vaše dílo, vaše dítko, vypustíte do světa. Pokorně. Jste zvědaví, co na to budou posluchači říkat. Bude se jim to líbit? Nebude? Udělali jste pro to hodně. Samozřejmě v rámci svých možností. A tak to dokonce i zdůrazníte. Napíšete, že jste za takových a takových okolností udělali, co jste udělali. A poprosíte o zpětnou vazbu. Protože se chcete zlepšovat. Je vám jasné, že je všude plno „lepších“ lidí, kteří vám mohou poradit a posunout vás dál. Lidi s lepším hudebním sluchem, lidi s více skladatelskými zkušenostmi, lidi s bohatšími zkušenostmi s nahráváním, natáčením, lidi co mají větší přehled o technice, aparátech, kytarách, trianglech...

A tak doufáte, nejen že lidi budou poslouchat nebo se dívat, ale že vám někdo něco napíše. Z čeho budete mít radost nebo z čeho se alespoň poučíte. Alespoň někdo z vašich známých, z přátel, z kluků (nebo holek :-) ) ze spřátelené kapely. Nebo i z ne-spřátelené kapely, nějaký muzikant.

Tak čekáte a pak to přijde.

Koment typu: „A tohle má být thrash?“ „Ta zpěvačka je otřesná.“ „Ty kytary jsou hrozný.“ „Punk is dead.“ „Tohle ještě dneska někdo poslouchá?“

Ať už jsou ty komenty pravdivé, výstižné, nevýstižné, hejtovací nebo prudící, proč někdo tyhle komenty vůbec píše?

Nad tím bych chtěl dneska trochu popřemýšlet.

Tak v prvé řadě. Z komentů tohoto typu se nikdy nikdo nepoučí, nic se nenaučí ani si nic nevezme. Takže i když byste někomu takový koment napsali, například ve snaze dát najevo, že už ten člověk/kapela raději nemá nic dělat, tak on určitě bude, protože jste svým komentem nevyjádřili vůbec nic. Naprosto vůbec nic. Jen to, že máte plno času a nevíte co s ním, když ho ztrácíte psaním komentářů o ničem.

Pojmenoval bych to jako konstruktivní a nekonstruktivní kritika. Tu druhou, tu nekonstruktivní, tu čteme, vidíme a slyšíme dnes a denně úplně všude. Jsme z ní unavení, otrávení, nic nepřináší, nic neřeší. Otravuje nás. Kazí nám náladu, život. Zamořuje.

Kladu si otázku, proč to vůbec někdo dělá? Ze závisti? Prostě se snaží shodit někoho, kdo se víc snažil a má lepší výsledky? (Všimni si, záměrně nepíšu, že je lepší...) Chce se tak pomstít? Vyřídit si účty? Nedokáže unést, že je někdo jiný „lepší“? (Všimni si, lepší je v uvozovkách :-) ) Je to jen obyčejný hejter, co prostě musí všechno a všechny hejtovat? Možná, kdo ví.

Co vím jistě, takhle ta kritika je jednoduchá. Klikl jsem na klip, od kterého jsem očekával, že bude thrashový nátěr. Místo toho je to sice profi nahrávka, jenže ta kapela hraje podle mě spíš hardcore. Zklamaný ihned píšu „A tohle má být thrash?“

Poslouchám krásný folk, nástrojům to pěkně ladí a tak natěšeně čekám, až přijde zpěv, který si užiju... ale ne... prostě takový zpěv? To si dělají srandu. Jak to, že ta zpěvačka nemá přesně takový hlas jako dalších deset folkových zpěvaček na které jsem zvyklý? Moje prsty na nic nečekají a napíší to první, co je napadne: „Ta zpěvačka je otřesná.“

A tak dál. Prostě napsat kritiku umí každej blb. Je to rychlé, je to jednoduché. Ale jak jsme si řekli, není to podle mého názoru vůbec k ničemu.

Tak bych se tady chtěl tak trochu přimluvit. Pišme si konstruktivní kritiky. Co vy na to? Nebude to pro všechny lepší? Ano, je to o dost složitější a náročnější. Sám jsem si to vyzkoušel a zkouším. Když někde někdo požádá o názor, hodnocení, napíšu ho. Samozřejmě, když si myslím, že k tomu mám co říct. Asi nemá cenu psát názory a komentáře k věcem, který neumím nebo nechci hodnotit. To přenechávám těm, co naopak k tomu chtějí či mají co říct.

Tak jsem třeba psal komentáře na písničky jiných kapel. Skoro vždycky dostanete zpětnou reakci. Všichni jsou prostě za názory vděční. Uvědomil jsem si, že ale hodnotím věci ze svého pohledu, co se mě líbí. Takže když to byla tvrdá kapela, tak jsem napsal, že se mě to nelíbí, protože já poslouchám měkký kapely. Ale je tohle konstruktivní kritika? Není.

Takže jsem pak vždy na začátek napsal, co poslouchám za styl a jak na mě působí jejich styl. To si myslím už je lepší, protože kritizovaný, alespoň trochu o mně něco ví a dokáže si z toho něco vzít.

Dál jsem pak třeba psal: „Ty kytary jsou moc utopený a málo hoblujou.“ Ale jsou ty kytary fakt utopený a málo hoblujou? Co když oni chtěli udělat mnohem klidnější skladbu a naopak ty kytary hoblujou až moc? Je to konstruktivní kritika? Podle mě moc ne. A tak jsem začal psát: „Podle mého názoru...“ To už je lepší, ne? Tohle nikoho neurazí. Někdo to vyvažoval, poslouchal dokola a dokola, zkoušel varianty až přišel s tím, co jsem právě slyšel. A já mu na jeho práci slušně napsal svůj názor. A on, pokud bude chtít se, nad tím zamyslí, zhodnotí, vrátí se k tomu s odstupem času a uvidí. Buď je to podle jeho představ a bude tak pokračovat a nebo to změní.

A teď vidíte, proč psaní konstruktivní kritiky je mnohem náročnější. Tu jednu myšlenku, kterou byste chtěli napsat, musíte rozvést, napsat proč si to myslíte, co byste udělali jinak, jak byste to udělali. Musíte to napsat slušně a citlivě, protože autor je, světe div se, taky člověk. Takže je z krátké připomínky ve výsledku odstavec, který píšete pět minut.

Ale já si myslím, že se to vyplatí. Že je lepší raději napsat jeden slušný, konstruktivní názor, než pět nicneříkajících.

Abych tu nepranýřoval jen kritiky, stojí za zmínku i zpětné reakce autorů. Nezapomínejte, že reakce autora je také kritika názoru onoho člověka, co vám ho napsal. A měli byste je tedy psát stejně pečlivě a citlivě. Když si někdo dal tu práci vám něco napsat, měl proto nějaký důvod. Tak se nad tím alespoň zamyslete, než odpovíte.

Opět moje zkušenosti z reakcí na moje názory. Autoři, cokoliv napíšete, se ihned snaží nějak ospravedlnit.

„Nahrával jsem to narychlo, tak jsem nevychytal všechno.“ „Neměl jsem po ruce lepší mikrofon.“ „Neměli jsme peníze na lepší, větší, dražší...“ atd. Je to přirozené. Ale je to nutné? Mě jako posluchače nezajímají důvody, ale výsledek. Dostal jsem k posouzení materiál a ten jsem posoudil. Na autorovi pak je, aby si řekl, jestli mám pravdu a že se tak stalo z toho a toho důvodu. A pak ví, pokud bude chtít, co má odstranit, změnit, vylepšit.

Jednou mi v reakci, na podle mě už slušný názor se všema náležitostma, přišla odpověď typu: „Díky, za tvoji kritiku...“ Ten člověk to ocenil. Jen prostě měl pocit, že kritizuji, přestože jsem zdůrazňoval, že je to můj názor. No ano. V podstatě názor je kritika. Nebudeme slovíčkařit.

Tímhle bych prostě tak nějak chtěl říct, že když už si o ten názor řekneme (nebo i neřekneme, ale něco svého prezentujeme lidem), tak ho pak i musíme přijmout a nějak se s tím poprat :-)

Ještě než přejdu k závěru. Co když se mi opravdu něco nelíbí a chci to napsat, to jako podle tebe nesmím? Hele, tohle všechno, co tady píšu, je jen čistě můj osobní názor a postoj. Ty si dělej co chceš ;-)

Ale zamysli se, nejde to udělat i seriózně? „Pánové, je vidět vaše zapálení, ale tohle vůbec není můj styl a proto se mi to nelíbí.“ „Díky za pozvání, na váš videoklip jsem se podíval do půlky, pak mě to přestalo bavit, protože se neztotožňuji s tím, co prezentujete.“

Vidět někde tohle na netu tak smekám a hluboce se ukláním před obrazovkou. Viděli jste někdy někdo něco takového? Já ne.

Teď mě tak napadlo. Napsat „hrajete sračky“ je easy, protože tím vlastně komentujete někoho jiného a vás se to nedotýká. Ale větou „tohle vůbec není můj styl a proto se mi to nelíbí“ v podstatě hodnotíte sebe. Jooo a to je moc těžká věc. Jít takhle na trh s vlastní kůží, to chce odvahu a kuráž. To není pro kdejakýho měkouše, co raději anonymně napíše „hrajete sračky“.
(O anonymních komentářích raději ani psát nebudu.)

A teď ten závěr.

Chtěl bych nás všechny povzbudit. Pišme si komentáře a názory. Vždyť proto tu muziku děláme. To nás baví. Nebo ne?

A buďme pozitivní, podporujme se, hodnoťme se konstruktivně. Negativních věcí je v životě plno, tak proč si to sami dělat? Co říkáte?

Nedělám si iluze, že změním svět a komentáře na internetu, ale třeba někdy... za rok, za dva si přečtu v komentářích k naší muzice nebo muzice někoho jiného:
„Ahoj kapelo, díky za pozvání k poslechu. Osobně poslouchám dead, takže váš power je na mě moc melodický. Poslechl jsem si pár písniček. Je vidět, že tomu asi dáváte hodně, studiová nahrávka, to se cení. Asi jste s tím strávili hodně času, těma vyhrávkama a tak, ale já to moc neocením. Pokud bych za sebe měl něco vytknout, zkuste zapřemýšlet nad zvukem kytar. I do poweru by se hodily trochu říznější. Docela se mě líbilo intro v písničce ABC protože bylo takový temný. Mějte se a taky budeme rádi, když nám napíšete svůj názor.“

No a nebo něco ještě pozitivnějšího, veselejšího a víc chválícího :-)
Kdo by si to chtěl vyzkoušet, můžete na kterémkoliv profilu mojí kapely ROSA NOCTURNA :-)