Jako vždy, na začátek upozorňuji, že doma jsem v symphonickém metalu a že nejsem žádný publicista ani žurnalista ani hudební kritik, takže si zde přečtete zcela můj osobní názor.

Na albu Vzdálení najdete celkem 11 skladeb.

Hned první Tma, otevře řádně zostra. Tak jak bych to na takovéhle album čekal. Kytary kvílí, tremola se pnou, bicí duní. Celá písnička je našlapaná od začátku do konce s výraznými melodiemi na kytary. I proto si ji zřejmě vybrali jako singlovku a dobře udělali.

Druhá Pustina si v energii rozhodně nezadá s první skladbou. Řekl bych o ní, že je tvrdší, hutnější a drsnější. Uprostřed naprosto šílená kytarová vyhrávka, kde kluci ukazují, jak ovládají svoje nástroje.

Pokud jsem o Pustině napsal, že je tvrdší, pak třetí song Vzdálení je ještě zemitější k čemuž přispívá zejména zvuk kytar. V písničce se příjemně střídá melodický zpěv s drsným vokálem.

Jak už název napovídá, následující V okovech je o dnešní moderní době a o hledání člověka sebe sama v ní. Alespoň tak ji vnímám já. O touze vymanit se ze zajetého stereotypu a o tom, že to není vůbec lehké. Hudebně mi song připomíná starší klasická heavy-metalová díla.

S pátou písničkou přichází pro mě vítané odlehčení v podobně pomalejší písničky Znamení soumraku, kde se ve slokách představí akustická kytara. Tu kapela doplnila o velice zajímavý zvuk. Netuším jestli je tak zefektovaná kytara nebo to jsou nějaké hamondy, každopádně to písničce dává dost originální zvukovou barvu. Ke konci si můžeme vychutnat krásné procítěné kytarové sólo. Srdce mi zaplesalo.

Slyším baroko nebo romantizmus, či co za období to je? Odborník nejsem. Každopádně tahle akustická věc je hodně podařená a atmosféra studených opuštěných hradů z ní přímo mrazí. Tedy až na ten spalující žár, který nám předkládají v textu a dostáli tím jménu písničky: Hranice. Škoda, že je tak krátká. Při poslechu Hranice ve mě fantazie jen víří a chtěl bych tohoto matroše slyšet víc.

Abychom se opět dostali do varu, nachystali nám na začátek písničky Majksterstuck pěknou kytarovou vyhrávku z níž se to pak zase rozjede do vysokých obrátek.
O kom je text této písničky se můžeme jen dohadovat. Mě na mysli vytanulo pár jmen, ale nepředpokládám, že ji Flowerwhile napsali o někom konkrétním. Možná spíš chtěli personifikovat určitý proud v hudbě? Kdo ví.

Úvod na basu, ano ano. Nemusí všechny songy začínat kytarou, že, a kluci to dobře vědí. Aneb posloucháme písničku Svět v prachu hrsti, která je skvěle posazená na zadek. Vrchol písničky je pro mě akustická mezihra s melancholickým vokálem.

Kluci moc nepoužívají žádně samply ani syntetizéry a podobné udělátka. O to více musí využívat možností svých nástrojů, aby vykouzlili zajímavé zvuky a nebylo albu nudné. A že to umí, ukazují opět v této pomalé písničce Projít stínem. A tohle jim zatraceně sedne. Kombinace jemných tónů s ostrým řezáním kytar se mi dost zamlouvá. I Martin Klekner na chvíli opustil svůj jinak skvělý řev a odvážil se do klasického zpěvu. Příjemneé osvěžení.

Z kamenů. Co o tomto songu napsat? Je tak zvláštní. Taková směsice všeho, do které když se zaposloucháte, tak si ji prostě musíte užít. Ale řekl bych, že tento song nejlépe vystihuje žánrové zařazení, kterým se kapela sama označila na Bandzone, kvůli rýpalům. Totiž rock'n'roll-thrash.

Jak se nám blíží konec alba je zase potřeba přidat plyn a tak kapela zařadila song Vzdor.

Tečkou za albem je akustická ...pro let ptáků a Flowerwhile nás tak záměrně na konci zanechali v melancholické náladě.

Neb i všechny texty na albu vnímám jako melancholické. Jako by rozebírali a hodnotili svůj život, který nicméně mají stále před sebou. Ale možná už i na ně dolehly roky, kdy se to v životě láme a člověk prostě přemýšlí o životě. O tom, co prožil a co ho ještě čeká. Tak nějak se zdráhá připustit si co to v mládí tropil a zároveň se nechce s mířit s tím, co má nalajnované před sebou a hledá, jak z toho uniknout.


Nejsilnější moment alba? Asi verše: “Vteřiny řežou jak nůž, s každou jsem ke konci blíž... i kdybych modlitbu znal, vím stejně, co bude dál.” z titulní písně Tma. A nejlepší song? Těžko soudit, pro mě na albu žádná písnička moc nevyčnívá nad ostatní. Nicméně se mi dost líbí akustické vsuvky a atmosféra v písničce Hranice je dokonalá. Tahle je pro mě nejvíc odlišitelná od ostatních.

Na tohle album jsem se těšil. Jednak mám Flowerwhile rád a pak přesedlali z angličtiny na češtinu, takže jsem byl zvědavej, co to udělá. Myslím, že to udělalo hodně. Už kvůli vyjádření myšlenek v textech. Ty nejsou zrovna jednoduché a přímé, takže komplikovat to ještě angličtinou by dle mého nebylo rozumné. Za mě čeština dobrá volba, ale stejně by mě zajímalo, jaké důvody k tomuto kroku kapelu vedlo.

Album má typický flowerwhilovský sound, jaký známe i z minulých alb. Dělají to zřejmě mnohohlasé sbory Perryho a Martina a jejich barva hlasu.
A přestože jsou v kapele jen čtyři, dokázali album udělat neskutečně zajímavě a promakali ho do posledního tónu. Pozorný posluchač si tam najde hodně lahůdek. Od samotných riffů a práce s hlasem až po využívání specialit nástrojů, které ovládají bravurně.

Booklet nakreslil známý grafik Gustavo Sazes. A přestože je design proti dnešním coverům spíše minimalistický, je nesmírně funkční a k tomuto album vyloženě sedne. I ta bílá začíná být v metalu in :) Bavilo mě prozkoumávání bookletu. Když vyndáte CD z krabičky, čeká na vás v inlay tajná zpráva. Stejně tak mě potěšilo, když jsem na zadní straně našel kromě standardního tracklistu i druhý, zrcadlově otočený a ukrytý v grafice.

Co na závěr? Kupte si CD Vzdálení a podpořte Flowerwhile.
Paradoxně v dnešní době, když si muziku nahrává kde kdo doma, je vydat takto promakané album na takovéto muzikantské a zvukové úrovni, záležitostí dost drahou a stresující. Tak ať se jim to trochu vrátí.

Uznávám, že tenhle bod by mohl být diskutabilní, ale žádný učený z nebe nespadl a z hospody nevylez. Pokud například půjdete domlouvat kšeft a odehraje se to v hospodě, je to úplně něco jiného než když půjdete do hospody sedět a nalívat se. A je úplně jedno, jestli to budete maskovat důležitou domluvou s kamarády. Důležitý je totiž skutečný výsledek ne vaše samolibé alibi.

Možná už také tušíte, co má chození do hospody společného se spánkem. Aneb jednou ranou zabijete víc času najednou. Večer v hospodě a ráno v posteli. Proto si na tento bod dávám obzvlášť dobrý pozor.

V rozšířeném komentáři vám vysvětlím, co jsem nazval pasivitou, jak ji poznat a jak se jí vyhnout. A taky, že i „jití do hospody“ nemusí být někdy úplně špatné. ​
​
​

Jeden z nejtěžších bodů, ale také jeden z nejpodstatnějších. Pokud nedokážete říct ne lákadlům či jiným lidem, sami nikdy čas mít nebudete. Pokud se budete zabývat aktivitami a zábavou, které vám život přinese sám od sebe, sami nikdy nic nestihnete. Pokud nedokážete odolat reklamám a nabídkám moderní společnosti, nikdy sami nic nevytvoříte, nikam se neposunete a budete jen konzumovat a konzumovat.​

​

Víte kdo jsou časožrouti? Jsou něco jako Mozkomorové, ale místo vašeho štěstí z vás budou vysávat váš čas, a tak vám zkracovat váš vlastní život. Nižší formy časožroutů poznáte podle výroků: „Já nestihnu, ty udělej.“ „Já neumím, ty udělej“ „Já nemůžu, ty musíš“. Jsou pak chvíle, kdy si říkáte, proč já blbec to vůbec dělám? Jsou to prostě lidé, kteří svoji lenost nebo neschopnost přehazují na vás. POZOR, zde bych chtěl důrazně upozornit, nezaměňovat s pomocí! Ne, pomáhat je potřeba a je to dobré. Ale nenechte se okrádat o váš čas.

Zkuste poznat rozdíl v těchto větách: „Vysvětlíš mi, prosím, jak se to dělá? Nemůžu na to přijít.“ a „Udělej to, prosím, za mě, já to neumím/nestíhám.“ V první větě se dotyčný již snažil předem sám, opakovaně, nešlo mu to a tak přišel pro radu, aby se to naučil a mohl to příště udělat sám a dál vás neotravovat. V druhém případě se dotyčný nic učit nechce, sám učením neztrácel čas, ale chce, abyste ho ztratili vy, vykonáváním jeho prosby nebo žádosti. Navíc za vámi v budoucnu přijde znovu, protože to nebude ani v budoucnu umět a vy jste se už osvědčili. A navíc ještě nepřímo přiznává, že čas, který mohl věnovat učení dané věci věnoval něčemu jinému, protože nestíhá (neumí). Neumí si zorganizovat čas a svoji neschopnost přenáší na vás. Jasně, je to jen příklad, který má jistě své mouchy, ale podstatu chápete.

No a to je teprve ta nižší forma časožroutů, co teprve ta vyšší? Ti jsou ještě záludnější. O těch ale až v pdf.

Každopádně, je potřeba umět časožrouty odhalit a kategoricky jejich časožroutské útoky odrážet. Opět připomínám. Neplést s pomocí bližním, začátečníkům atd.


​

A co závěrem? Uvědomte si, co vám bere čas a snažte se to omezit. Může to být facebook, instagram, hraní her a mnoho dalších distraktorů.

Zatím jsem také nezmínil děti. Ano, děcka jsou velkým žroutem času. Ale věřím, že ty jsou také největší prioritou a naopak čas do nich investovaný se pak zase jednou vrátí. Takže budu pomalu končit a půjdu se jim věnovat.

Neberte to tak, že odteď skončila veškerá legrace a musíte čas využívat efektivně na sto procent (raději na sto dvacet, když budete dělat víc věcí současně). Ono by vás to pak dovedlo do stresu, který taky určitě nechcete. Takže aplikovat s rozumem, tak jak každému vyhovuje.

A na úplný konec jedna motivační rada, která mně osobně velmi pomáhá. Vždycky když mám naplánovaný úkol, kterým se posunu ke svému cíli, ale nechce se mi do něj (třeba jako napsat tento článek) a raději bych si třeba pustil film, tak si řeknu: „Jak se budu cítit, pokud půjdu a úkol dělám a nebo nepůjdu a pustím si film? Když půjdu, překonám se a udělám to, budu mít jednak volnou hlavu. Už na to nebudu muset myslet. Budu to mít hotové, tudíž další odškrtnutá fajfka. A pak až se podívám zpět, budu mít dobrý pocit z vykonaného. Pokud si teď pustím film, budu se sice chvíli bavit, ale pak bude pokračovat moje frustrace z nedokončeného díla a z toho, co jsem všechno nestihl a neudělal. A stejně to jednou budu muset udělat.“ Takže po tom vždycky hned jdu a udělám, co mám v plánu.

No a světe div se. On pak třeba zbude i ten čas na film. U kterého já pravděpodobně budu něco souběžně dělat :-) .

Tak ať se vám daří.

Na úvod jen velmi stručná teorie a spíše odkazy na články.

Veličina barevná teplota (color temperature) udává barvu, kterou žárovka nebo LEDka vydává. Barevná teplota se udává v kelvinech (K) a na obrázku vidíte rozsah.

6000 K je bílé denní světlo. Zatímco hodnoty kolem 3000 K je naopak žluté světlo, kterým se doporučuje svítit večer. Osobně mám raději to bílé, protože mám subjektivní pocit, že při stejných lumenech vydává víc světla. Hodnotu barevné teploty (v Kelvinech) najdete na každé krabičce se žárovkou či LEDkou.

Jak moc žárovka svítí, jak moc jasné světlo vydává, je závislé na jejím světelném toku. Udává se v lumenech (lm) a tato hodnota je také na každé krabičce napsaná. Čím víc lumenů tím víc světla.

Jak moc žárovka svítí se dříve nepřesně přiřazovalo jednotce příkonu - watt (W), proto jsme na to zvyklí a často bychom rádi místo těch lumenů věděli, kolik těch wattů si máme u té LEDky koupit. To názorně ukazuje tabulka níže. Z poměru wattů a lumenů je patrné, že LEDky jsou mnohem úspornější než klasické (incandescent) žárovky. Tak nám v obchodě nekecali :)

Zde si ještě odložím pár odkazů:
Pěkné srovnání žárovek, CLF a LED: https://www.thelightbulb.co.uk
Waty a lumeny: https://www.spectrum-design.cz/clanek/prikon-waty-vs-lumeny
O lumenech: ​https://www.integral-led.com/education/what-are-lumens
Ještě jeden souhrnný obrázek:

Konec teorie. Já jsem chtěl vidět, jak svítí skutečné žárovky, tedy LEDky.
Doma se mi zrovna nahromadilo 5 různých kusů, takže jsem jednu po druhé vzal, našrouboval a rozsvítil.
No a udělal jsem si z toho i pár fotek, abych měl v důchodu na co čučet.
Úplně extra relevantní ty fotky nejsou, protože foťák dokáže barevnou teplotu kompenzovat, což se nám ale zrovna vůbec nehodí. (Beztak to nějak jde nastavit, aby to nedělal, ale se mě to nechtělo googlit.)
Takže jsem si ISO nastavil na 500 a pak každou žárovku vyfotil na program P v pěti režimech.
Od vrchu to je auto, daylight, tungsten, fluorescent a fluorescent H.
Hehe, spíš než barva žárovky je pěkně vidět, jak který program kompenzuje či nekompenzuje barevnou teplotu :)

V prvním řádku jsou parametry LEDek, v druhém krabičky a pak jsou to programy foťáku od shora: auto, daylight, tungsten, fluorescent a fluorescent H.

Takže já mám ověřeno a vyzkoušeno z praxe a příště už budu přesně vědět po čem šáhnout.
Pár poznámek.
Přestože šest tisícová LEDka svítí méně (má méně lumenů) než ta žlutá 2800 lm, mě osobně přijde pořád jasnější ta bílá.
Osram má pomalejší start. Chvíli ji trvá, než se rozsvítí naplno. Je to ale na krabičce uvedeno.
Sandy led je barevně opravdu mezi bílou a žlutou, jak by podle teploty měla být.

Desku otvírá klasické into, tak to u podobných kapel bývá.

První dvě písně desky Hope in us a Moravius jsou nejreprezentativnějšími songy alba. I proto ho zřejmě otvírají. Obě písně mi byly dobře známy už před poslechem CD, neb je kapela prezentuje i online, a obě také perfektně zapadají do škatulky power-speed metalového stylu.

Na albu je, mimo jiné hosty, možné slyšet i dětský sbor KO-KO. Většinou dolňuje refrény a moc ho při běžném poslechu nezaznamenáte, ale ukončuje úvodní písničku Hope in us a to moc příjmně a krásně, takže jsem si ho velice vychutnal. Více takových pasáží.

Bring back the fire je mírně pomalejší, více power metalová a doplňuje úvodní trojku.

Začátek písně Magic flute vás vezme do kouzelného lesa ke kouzelnému jezírku, ve kterém se koupe krásná panna, která... no, pojďmě k písni. Pro mé uši velice lahodný začátek. Přesto písnička není žádný pomaláč a později se rozjede. I zde je pěkně použit sbor a to dokonce v zajímavé kombinaci s basou a bicími. Závěrečná scéna písně končí opět u jezírka v lese.

V písni Don't waste your time opět kapela přitvrdí. Napsal ji zpěvák kapely Dalibor Halamíček a hostuje zde i Tommy ReinXeed Johansson. Písnička mi hodně připomíná starší Halloweeny.

Tato část alba většinou patří pomalejším písním a stejně tak je to i na této desce. Wings of angels je překrásná pomalá písnička s velmi procítěným zpěvem a kytarovým sólem, které jsem si sám jako kytarista vychutnal.

U pomalých věcí ale není nutno zůstávat dlouho a tak následuje Broken frame, další speedovka ve stylu Stratovariu, kterým je kapela ovlivněna.

Vyloženě najevo to dají hned následující písni For Timo. Rozuměj "Pro Tima Tolkkiho" ze Stratovariu. Což je veselá písnička ku jeho poctě.

Opět zajímavé intro harpsichordu a smyčců otvírá nadupanou písničku Prison of the soul.

No a závěr patří opravdu velkolepému Requiem. Téměř čtvrthodinová skladba u které jsem se rozhodně nenudil. Mnoho změn a zvratů, mnoho ploch, mnoho nástrojů a pořád co poslouchat. Prostě mě naservírovali to, co mám rád i s třešničkou na dortu v podobě mužského sboru. Hmmmmm. Fakt silný moment. No a když jsem psal, že Magic flute končí obrazně u jezírka, tak Requiem tam končí opravdu. Pro mě jednoznačně nejlepší song na albu.

Co napsat závěrem k celému albu? Rozhodně obdivuji kytaristy. Ti si fakt mákli. Moravius hraje přesně můj styl, takže se mi CD líbí už samo o sobě. Co z mého osobního pohledu je trochu škoda, že po zajímavých začátcích písniček jsou si pak některé docela podobné, aby se pak zase skončily ve stylu začátku. Samozřejmě je to i tím, že album nemám naposlouchané do detailu, ale i po několikátém poslechnu bych tak polovinu prostředků písniček nerozeznal.

Když třeba písnička začne herpsichordem, přijde mi škoda, že ho neuslyším i během písničky, ale zase až na konec. No jo, já jsem a ty bohaté symfonie a pompézní skladby :)

Nahrávání měl na starosti Petr Štrauch. Art Reziel Peter, design Jaromír Dufek. Grafika alba je velmi vydařená a k tomuto stylu sedící. Jakožto grafikou trochu políbený bych měl malou technickou výtku, ale to není důležité. Důležité je to, že jako celek je obal super. A musím zde vyzvednou grafiku, co je přímo na CD nosiči. Ta je totiž perfektní.

Každopádně Hope in us od kapely Moravius je rozhodně pecka a doporučuji všem symfonikům, jako jsem já, si album pořídit do sbírky.

Hned na úvod podotýkám, že můj srdcový styl je symfonický metal, tudíž něco jiného než hraje Exist Immortal. Nemám jejich metalcorový styl naposlouchaný a je pro mě obtížné jednotlivé skladby rozlišit. Nesou se pro mě v podobném duchu, který je pro mě málo variabilní. To neznamená, že by snad jejich hudba byla nuda, to rozhodně není, k tomu se dostanu níže. Ale změna z jednoho metalového riffu do druhého není jako změna z metalového nářezu do mezihry zahrané na příčnou flétnu a housle. Což je to, co já většinou vyhledávám.

V rámci žánru si naopak myslím, že jsou docela nespoutaní. Riff střídá riff, zpěvák krásně umí pracovat s hlasem a střídat čistý zpěv s growlem. Kytaristi i bubeník jsou mistři svého řemesla. Na celém albu jsem nezaslechl snad jediný ohraný rytmus. A konce jejich písniček jsou vyšperkované. Nyní pojďme k jednotlivým skladbám.

První song Savior je plnohodnotný otvírák alba. Řádně nadupaný, pěkně od podlady. Naladí posluchače přesně na tu notu, která je potřeba pro zbytek alba.

Na něj hned navazuje druhý In hindsight, který se nese v podobném duchu, ale je mnohem atmosferičtější díky zvuku a riffům kytary.

Třetí song Invisible Lines vám svojí urputností vyrazí dech a rozerve repráky. Dočkáme se v něm i Djentu a zatraceně rychlých kytarových riffů. Jen jsem poslouchal s otevřenou pusou, co jsou kluci schopni zahrát. Přestože začátek je poměrně temný konec se krásně rozjasní.

Misconduct začáná harmonicky disonantně-zajímavými akordy, melodie a hlasy se plynule prolínají. V songu je toho tolik, že sotva stačím sledovat. Tohle není jen na jeden poslech. Rozhodně ne!

Follow Alone je střednětempá zatěžkaná skladba s výrazným kytarovým doprovodem a zajímavým sólem.

Erode je asi první skladba, kde se ozve i čistá kytara. Nicméně je to jen na chvíli a mezi čistými pasážemi je brutálně tvrdý zpěv, aby skladbu vyvážil a ani na chvíli vám nedal vydechnout.

V Escape se opět objeví klidnější pasáž s basovou vyhrávkou a přestože je písnička podobná zbytku CD, díky této pomalé části je od ostatních písní dobře rozeznatelná.

Lucid mezi ostatními songy vyčnívá díky velmi specifickémy riffu. Taktéž patří k těm atmosferičtějším.

Breathe zaujme hned od prvních tónů pro toto album zvláštním intrem, jehož motiv je možné slyšet i později v písničce. Skladba je pomalejší, ale to ji neubírá na dravosti. Právě naopak vyniknou rychlé kytarové běhy. V polovině přijde hodně drsný metalový riff, aby se pak ještě několikrát morfoval, a než písnička skončí, nabídl vám několik zvratů a mutací, které vás donutí bystře poslouchat.

Velmi, ovšem velmi éterická a pomalá skladba Release, která si hraje s každou nuancí tónu, aby se v polovině na okamžik zlomila do nehorázného nářezu a pak opět pomalu odplula na vlnách snových vláken. Pro mě jednoznačně nejzajímavější skladba alba.

Chi uzavírá celé album a je také nejdelší písní na něm. V intru je použit zajímavý synth, který mi připomíná staré televizní hry. Je je to provedeno velmi precizně, takže pokud si toho vůbec všimnete, přijde vám to jako krutý zvuk. Což samozřejmě je. Skladbě dodá specifický nádech. Konec skladby je velice syrový až industriální.

Přestože Exist Immortal hraje dost tvrdou a technickou muziku, texty jsou převážně pozitivní, povzbuzující a burcující. Alespoň tak jsem si je přeložil já. Tomu odpovídá i grafika alba, která je neočekávaně laděna no bíla. Mě to mile překvapilo a nadchlo. Tak nějak se mi to k jejich albu hodí. Design je celkem jednoduchý a přímočarý s pár skrytými prvky, ale je opravdu funkční.

Taktéž chválím použití synťáku a elektronických zvuků. Je to na albu hodně znát a dodává to albu charakteristický nádech.

A kdybych mohl vyslovit jedno přání, tak bych jako kytarista chtěl taby na jejich songy. Jednak bych měl do důchodu o zábavu postaráno a jednak bych se přiučil opravdu skvělým rytmům, postupům a harmonii.

Takže všichni metal-koráři, tady máte link na Exist Immortal.

Setkávám se s tím celý život. V kapelách, u spoluhráčů, v rozhovorech, ve videích na YouTube. Neustále narážím na muzikanty, kteří tvrdí, že neumí noty. Samozřejmě mají na svoji obhajobu plno důvodů. Někteří se dokonce odváží tvrdit, že neznají noty, aby je nesvazovaly v tvůrčí činnosti. A to je asi taková blbost, jako kdybyste řekli, že si nebudete dělat řidičák, protože by vám pak bránil v řízení.
​
Pojďme na tento, pro mě nepochopitelný „fenomén“ mrknout trochu blíž. Chtěl bych vás totiž v tomto článku povzbudit a ukázat vám, že znalost toho, co nás měli naučit ve škole v hudební výchově nebo na nějaké lidušce, má smysl a význam. A může vám dost ulehčit život. A ani to nebolí. Fakt.

V prvé řadě ony „památné věty“ neříkají jen začátečníci, lamy nebo „no name“ muzikanti. Slyšel jsem to tvrdit i věhlasné osobnosti, slyšel jsem to o sobě říkat lidi, jejichž hudba je fenomenální. K tomu, abyste byli skvělí muzikanti nebo skladatelé opravdu „noty“ znát nemusíte. Jenže vám to může setsakra pomoct. A nejen vám, ale taky třeba spoluhráčům v kapele. Nebo interpretům, co pak mají hrát vaši hudbu.

Většina z těch muzikantů, kteří mi tvrdili, že neznají noty, tak noty znali, ale neznali pojmy. Ono totiž noty a hudební teorie není to samé. Ba naopak, je to něco jiného. Ale tak nějak hodně lidí to všechno zahrnuje pod jeden nesprávný a zavádějící pojem noty.

Noty jsou jen grafický zápis pro hudbu. Udávají výšku a délku tónu. Další notové značky pak mohou symbolizovat opakování, dynamiku atd atd. Nicméně je to pořád jen zápis. Aby, když do něj muzikant čučí, věděl co má hrát.

Hudební teorie naopak je celý humanitní obor, který se zabývá mimo jiné hudebním rytmem a harmonií, což je právě ta část, od které hodně muzikantů dává rychle ruce pryč. Co kdyby snad po nich někdo chtěl, aby zahráli akord C7, že. Co pak? Nedej Bože, aby měli zahrát v dvojhlase kvartu. No to by byl konec.

Takže noty. Proč je dobré je znát a co je dobré znát.

Určitě jste slyšeli takové ty věty ze zkušebny směrem k bubeníkům: „Zahrej tam ten rytmus um ca ca um ca ca“. Nebo ke kytaristům: „da da da um da da da da“. Slovní spojení jako vykotlanej rytmus, děravej rytmus. A při tom na všechno existuje jeden přesný zápis, ze kterého je na první pohled vše jasné. Jen ten zápis – ty noty – někteří neznají a pak si musí vypomáhat hraním bicích na hubu, gesty a kdo ví, čím ještě.

Kolik jsem už strávil času vysvětlováním rytmu bubeníkům, který lze předat během pár sekund v notách, protože když jsem jim ty noty ukázal, nechápavě na mě hleděli. Jo, představte si, že i na bicí jsou noty a jsou to fakt pořád ty stejný a samý noty jako na ostatní nástroje. Jen jsou bubeníci, kteří o tom zatím neslyšeli.

Umět zapsat do not; do notové osnovy; svůj part nebo ho umět alespoň přečíst, považuji za znalost, kterou by měl mít každý muzikant. Bez výjimky. Když budete umět řídit auto a nebudete umět značky, taky se dostanete z jednoho konce Brna na druhý. Možná. Ale tak nějak tušíte, že se znalostí značek to bude bezpečnější i rychlejší.

Jednoznačně noty slouží k předávání a uchování hudebních nápadů. Ano, plno lidí - kapel, skládá tak, že jamují na zkoušce, každý hráč si tam něco prdne podle sluchu. Ti s lepším hudebním sluchem na tom jsou určitě lépe. Tak proč by měli psát noty? Třeba proto, aby se nehádali, co tam kdo hrál. Litera scripta manet aneb co je psáno, to je dáno. Pokud máte zapsáno, co má kdo kde hrát, těžko strávíte polovinu zkoušky hádkami, který že tón to tam ten kytarista má hrát. Že je to v dnešní době zbytečné, když existují nahrávací zařízení? Taky pravda. Opět mají výhodu ti s lepším sluchem, co rychleji z nahrávky pochytí, co že to tam mají hrát a pak to na svůj nástroj reprodukují. Ouha ale, jen do té doby, než to v nahrávce nezachrčí přebuzeným činelem, kytara se neztratí v base nebo kolem neprojede kombajn.

Říkáte, že to jsou technické věci, které lze vychytat. Já říkám, ano, můžete se vyhýbat znalosti not mnoha způsoby a technickými vymoženostmi. Nejednou jsem strávil u profláknutých songů známých interpretů desítky minut posloucháním jednoho taktu pořád dokola, protože je prostě nahrávka v daném místě nečitelná. Jo, i ta oficiální. Natož pak taková ta nahrávka z garage bandu, kterou jsem dostal, abych se ji naučil. Protože „pankáči“ nic jiného než nahrávku z garáže nemají, že. A noty? Neznají, že. A když se jich pak na zkoušce zeptáte, cože to tam je za akord, tak už sami neví.

Naučit se základy not je otázka na jedno odpoledne. Opravdu. V podstatě se jen mrknete jak se píšou noty, jak pomlky, jak jsou dlouhé a který tón na vašem nástroji odpovídá které notě. Toť vše. Základ se kterým si dlouho vystačíte.

Je mnohem rychlejší říct kytaristovi na zkoušce ze začíná po pěti dobách, než mu vysvětlovat, že až bubeník pětkrát bouchne nebo basák zahraje dvě dlouhé a jednu krátkou notu.

To, že se nějaká nota jmenuje c, je hezké, jakmile to budete vědět, tak se vám to určitě bude hodit, ale pro psaní a čtení not to zas až tak nutné není. A s nějakými značkami typu dvojitý křížek se ze začátku asi taky zalamovat nemusíte. K tomu už je potřeba trocha té hudební theóóórie.

V dnešní době midi, kdy si noty naklikáte v nějakém editoru a rovnou si je přehrajete, mi neznalost základů not a notace opravdu přijde jako naprostá výmluva a lenost jednotlivce.

A nezapomínejme ani na tabulaturu. Další nástroj na zápis partitur, který je snad ještě názornější a lehčí než samotné noty.

Jasný, jak jsem už psal, dá se bez toho žít. Navíc čím máte lepší sluch a hudební paměť, tím méně v podstatě noty potřebujete. Ale z mé zkušenosti většinou lidé s těmito kvalitami ty noty znají, protože je dokáží docenit. Noty jsou univerzální komunikační nástroj. Až budete jednou slavní a budete hrát se zahraničními muzikanty, nemusíte se dokonce učit jejich jazyk. Noty jsou mezinárodní, rozumí jim všude. Usnadněte život sobě a spoluhráčům a věnujte tomu jedno odpoledne. Úspěch zaručen :)

Znalost not z vás lepší muzikanty neudělá, ale usnadní vám práci a ušetří čas. Jak krásné je, když dostanete partituru k naučení komplet v midi. I se zbytkem kapely. To je pak takové malé muzikantské nebíčko.

A teď ta hudební teorie

Hudební teorii se už musíte naučit. Už musíte vědět, co hrajete za tóny, za akordy, za stupnici. Věci jsou už mezi sebou provázané a znalosti se nabalují.
Dle mého osobního názoru, pro hudební teorii platí ještě víc, že se bez ní obejdete, že lidé s lepším hudebním sluchem se bez ní obejdou víc než ti s horším, protože tak nějak přirozeněji slyší, co můžou hrát, ale že pokud ji znáte, tak vám pomůže ještě víc než znalost not.

Jak už jsem psal, tvrzení „nebudu se učit hudební teorii, aby mě nesvazovala“ je naprosto zcestné. Jak může někoho svazovat vědomost něčeho? Hudební teorie říká, že když například v písničce použijete jen noty ze stupnice C dur, tak bude písnička libozvučná, jednoduše vám tam nepřijde nic divného. Jak může někomu tato vědomost bránit úmyslně použít noty mimo stupnici C dur? Nijak. Nemůže.

Pokud chcete, můžete si do písničky v C dur dát i noty, které tam nepatří. A divte se, i to může být pěkné. Buď když se vám to náhodným zkoušením podaří a nebo když díky hudební teorii budete vědět jak na to.

Hudební teorie je docela obsáhlá a může např. při skládání písniček hodně pomoct. Věřte mi, prošel jsem si tím. Nejdřív jsem skládal metodou pokus omyl, jam, zkoušení až tam padne ta správná nota. Postupně jsem začal uplatňovat svoje znalosti. Dle mého pocitu a již nějakých zkušeností je to rychlejší. Dopracujete se k výsledku, který jste chtěli, ne který vám z toho nakonec vypadl. A také je výsledek mnohdy zajímavější.

V neposlední řadě to může být i prakticky výhodnější. Jeden příklad za všechny. Podle hudební nauky se jednotlivé hlasy nekříží. Nejdřív jsem toto pravidlo bral jako jedno z těch, co budu často, vědomě a rád porušovat. Ouha, pak jsem zjistil, že když ho budu dodržovat tak nejen, že nahrávka je ucelenější a líp zní, ale dokonce se to zpěvákům i líp učí a zpívá. Protože například nemusí skákat o velké intervaly, aby se dostali do jiné polohy, která je navíc mimo jejich hlasový rozsah.

Co všechno mi přijde na hudební teorii tak zajímavé a k čemu se dá využít?

Stupnice vám řeknou, jaké akordy a jaké noty v písničce použít. Nemusíte zkoušet, který další akord bude ten správný, prostě to víte díky stupnici. Už samotným výběrem stupnice můžete ovlivnit výsledný sound písničky. Chcete aby zněla orientálně? Je-li libo blues? Stačí sáhnout po správné stupnici a výsledek je na světě. Nemusíte studovat turecké národní tance. Zajímalo vás někdy, proč když mačkáte jakékoliv černé klapky klavíru, vždycky to zní dobře? Ano, odpověď je stupnice.

Co intervaly? Dlouhou dobu jsem intervaly považoval za čistě akademickou teorii, než jsem zjistil, že na intervalech stojí např. akordy a díky intervalům si nemusím pamatovat všechny tóny všech akordů, ale prostě si je během chvilky odvodím. A vlastně mi může být dokonce jedno, co je tam za tóny. Když znám D a vím jak se intervaly v Dsus liší od D, tak jen ležérně pohnu jedním prstem a místo D hraju Dsus. Navíc každý interval má svůj charakteristický sound – souzvuk. Víte, které intervaly se hodí pro romantickou písničku a které pro hororový soundtrack? Které intervaly použít, aby písnička zněla víc rozzlobeně?

To stejné platí o akordech, které se skládají z intervalů. Takže podle použitých intervalů pak akord může znít vesele, smutně, nostalgicky, naštvaně atd.

Ještě zajímavější a užitečnější je spojení stupnic s akordy. To, že se akord ve stupnic označuje jako tónika, dominanta nebo subdominanta není jen tak pro potěchu teoretiků. Akordy totiž mají ve stupnici určitou funkci. Všimli jste si někdy, že když písničku zakončíte určitým akordem tak se vám dostaví příjemného uvolnění a opravdu to zní jako konec? Naopak když tam dáte jiný, tak máte neodbytné nutkání pokračovat, dokud nenajdete ten správný akord? Ten „ukončovací“ akord není jen tak ledajaký. To je právě tónika stupnice.

Víte, že určitý postup akordů se hodí více pro refrén a jiný pro sloku? Že díky postupu akordů můžete vybudovat napětí a uvolnění v písničce? Představte si že jste napsali song, kde se opakují dokola 4 akordy: C – Am – F – G, což je dost častý postup v C dur. Po pár kolečkách to ale začne být docela nuda. A co teď s tím? Dost pravděpodobně budete zkoušet, který jiný akord by se vám hodil do vaší melodie, tak dlouho, než nějaký najdete. A nebo znáte teorii záměny akordů a víte, který akord můžete použít. A nejen to. Dokonce už víte, jak pak bude výsledek znít. Jestli víc melancholicky nebo jestli tím zvýšíte napětí písničky. Navíc vás to může navést např. na septakordy, které byste jinak úplně vynechali.

Co když máte super písničku, ale tak nějak tam pořád není to vyvrcholení? Ten climax? Zpěvák řve co může, bubeník do toho řeže co může, kytaristi gain vyhulený už dávno, ale prostě vrchol písničky v nedohlednu. Co takhle trochu upravit postup akordů, provést nějakou tu akordovou záměnu a hle, kde se vzal, tu se vzal, náš vrchol.

Jak vidíte z těchto pár odstavečků, hudební teorie může pomoct. Co jsem vám představil je jen úplný základ. Je toho ještě mnohem mnohem víc, co vám může prozradit nebo co popisuje. Například termín appoggiatura. K tomu se jen tak náhodou nedohrabete. Když se budete snažit na internetu naučit hudební teorii, na tenhle termín nenarazíte. Prostě ve skriptech a na mnoha dostupných webech, zmíněný vůbec není. Óóó, jak jsem byl blažen, když jsem na něho narazil a zjistil jsem si, o čem že to je, protože vyřešil moje dlouholeté vnitřní dilema.

Hudební teorie je teorie. Její pravidla můžou být různá pro různé hudební žánry. Chcete-li, různé hudební žánry porušují různé pravidla hudební teorie. Dokonce se to mění v čase. Co ve středověku bylo nemyslitelné, dnes slyšíte v rádiu neustále. 99% procent všech metalových, punkových a vůbec všech písniček dnešní muziky porušuje jedno z pravidel hudební teorie? Víte které?

Vidíte. Znalost těchto věcí vás fakt nezbaví kreativity ani možnosti si skládat disharmonické postupy. Jen vám ukáže co a jak a proč v hudbě funguje. Mě osobně hudební teorie možnosti rozšířila. Mohl jsem se rozlétnou a opustit čtyřakordovky, abych se k ním mohl vrátit, když vím, že je to, to co potřebuji.

A ještě poznámka na konec. Ne, pokud nechcete, noty se neučte. Fakt vám to nikdo nenutí. Já jsem se  snažil ukázat výhody znalosti :-)

V životě jsem si přečetl hodně recenzí na alba různých kapel, které byly pozitivní a které byly negativní. Stejně tak jsem četl hodně recenzí na svoji muziku, které mě zahřály u srdce a které mě naštvaly. A pak jsem si jednou přečetl recenzi, která byla fakticky špatně a to mě inspirovalo k napsání tohoto článku. Vezměme to ale popořádku.

Recenze se píší primárně pro fanoušky. Má jim album představit, popsat ho, přiblížit čtenářům, co mají od něho čekat. Mimo hudby si pár řádek určitě zaslouží i grafika, booklet, zmínka o muzikantech na albu, studiu, případně dalších zajímavostech. V dřívějších dobách se možná lidé na základě recenzí rozhodovali, jestli si album koupí nebo ne (dnes už není nutnost spoléhat jen na recenze).
Recenze je ale i zpětná vazba pro kapelu či interpreta. Má mu nějak citlivě nastínit, jak si jeho album stojí v porovnání s konkurencí v aktuálních podmínkách.

Wikipedie říká, že Recenze (z lat. re-censeó, posoudit, zhodnotit) je písemný kritický posudek uměleckého nebo vědeckého díla. Z této definice mám já osobně pocit, že je to něco, co by měli dělat kvalifikovaní a povolaní lidé a že by to mělo být něco, co má váhu, je objektivní a co je pravda. Ať se mnou tento pocit sdílíte nebo ne, není to tak.

Je to totiž vůbec možné? Je možné napsat na album objektivní kritiku? (Připomínám, že kritika může znamenat i pozitivní hodnocení, ne jen negativní, jak je toto české slovo často vnímáno.) Je možné, aby někdo zhodnotil album bez emocí, bez zaujetí, jen čistě pragmaticky? Osobně si myslím, že ne a že to vlastně ani není zas tak úplně nutné. Ona totiž by pak stačila jedna recenze. Ty ostatní by musely být logicky totožné. A tak je vlastně dobře, že každý recenzent do své recenze vnese kousek sebe. A ten kousek sebe je ve skutečnosti to, co nás na recenzi od daného recenzenta zajímá.

Jaká jsou ale úskalí toho vnášení kouska sebe? Četl jsem nemálo recenzí, ze kterých jsem se dozvěděl sice hodně informací, ale docela málo o albu samotném, resp o hudbě na něm. Poměr 70 : 30 bych očekával ve prospěch hudby, ne naopak. S tím trochu souvisí délka alba či EPčka. Délka by měla být zmíněná jako daná věc, ale rozhodně by neměla ovlivnit hodnocení. Přece kratší neznamená horší a delší neznamená lepší.

Faktografické údaje typu kde se nahrávalo, kdy se nahrávalo, kdo na albu hraje, by měly být rozhodně dobře! Pokud je to recenzentovi nejasné, jistě má na kapelu kontakt a může se doptat. Pokud zveřejní neúplné nebo nepravdivé věci, je to ostuda. 

Myslím si, že do recenzí nepatří expresivní vyjádření jako: „úplná sračka“, „nejlepší album všech dob“, a opatrný bych byl i s vyjádřeními jako špatné nebo dobré. Protože i to skvělé nebo i jen dobré jazzové album může být pro zavilého metalistu odpadem. A naopak.

Takové hodnocení je konkrétní názor onoho člověka a v podstatě o albu nic moc nevypovídá. Úsudek o tom, jaké album je, si může udělat každý posluchač podle sebe. Naopak bych očekával víc informací o tom co se ve skladbách děje, o čem je text, jaká na albu panuje nálada.

Opatrný bych byl i s hodnocením zvuku. Jednak je to v čase proměnná záležitost. Co je dnes cool moderní zvuk nemusí už takový být za pár let. A pak, na zvuku má lví podíl i studio, ne jen kapela, která pak ale v recenzi slízne smetánku nebo utrží políček.

A to už vůbec nemluvím o tom, že je to opět dost subjektivní názor, protože každý má rád jiný zvuk kytary, jiný zvuk bicích, jiný zvuk smyčců. Někdo upřednostňuje, aby nahrávka tlačila a rvala koule, jiný aby měla dynamiku atd.

Na druhou stranu ale zase není potřeba mazat kapelám med kolem huby. Některé nahrávky prostě jsou demáče. Udělané doma na koleni. S nekvalitním vybavením. Pak je dobré na to kapelu upozornit. Klíč je ovšem v podání. Když recenzent něco hrubě označí jako sračku, zřejmě kapelu jen naštve a navíc se nic nezmění, protože kapela neví, že za označením sračka může např zvuk nahrávky a ne kompozice. Když to ale podá recenzent dobře, může si z toho něco kapela odnést.

Úplně nejvíc recenzi subjektivně ovlivňuje hudební vkus recenzenta. Jak asi tak popíše milovník pop-rocku nějakou doom metalovou elegii? Jak asi tak popíše doom metalista indie album? Snad se to neděje. Ale u zarytých puritánů jsou cítit třecí plochy i u mnohem bližších hudebních stylů.

Co považuji za „sice zajímavé“, ale celkem nesmysl, je bodování. Co a jak chcete na albu objektivně bodovat? Zvuk? Který je vlastní každému stylu? Styl, který každý vnímá podle svých preferencí? Grafiku alba? Copak na to je nějaká stupnice? Nápaditost? Není předností některých hudebních stylů naopak strohost? Bodování je ta nejsubjektivnější a nejméně vypovídající záležitost jakékoliv recenze. Byť se to někde snaží dohánět různým průměrováním. O albu to prostě nic moc nevypovídá. Neposlechnu si album extrémního metalu s plným kotlem bodů. Ani kdyby to hlásali všechny světové časopisy. Ne kvůli bodům. Poslechnu si alba mě blízkých melodických odnoží metalu, ať mají jakékoliv bodové hodnocení. A dokonce mě víc zajímají ty, které dostaly málo bodů. Jednak jsem zvědavý, co je na tom albu špatně, že si zasloužilo menší hodnocení. Je to totiž dobrý zdroj informací a ponaučení, čeho se případně vyvarovat. Co se „recenzentům“ líbí a co ne. A jednak mě zajímá, jestli se s hodnocením vůbec ztotožním.

A ještě jedna věc, která mě napadá ve spojitosti s body. Kurňa, když už teda album dostalo pět hvězdiček ze sedmi, co má kapela udělat, aby příště dostala sedm? To je na exaktně se tvářící hodnocení alba na diskrétní množině bodů docela legitimní otázka a mělo by být jednoduché ji do recenze napsat. Ovšem v recenzích se často setkávám jen s kritikou (zapomeň na správný význam, teď myslím tu špatnou), ale už ne s řešením, co s tím dělat. Resp. s vysvětlením, proč se to nelíbí. Řešení totiž nemusí být vždy jednoznačné či jasné. Ve zkratce, recenzent by si měl umět obhájit, co se mu nelíbí a proč. Toto je věc, která mi u těch vytýkacích recenzí chybí nejvíc.

Jak je z předchozích odstavců patrné, kvalita recenze se odvíjí od kvality recenzenta. Recenzi dnes může napsat kdokoliv kamkoliv. Není velký problém se stát redaktorem v nějakém webzinu či magazínu. A už vůbec nikomu nic nebrání, aby si recenzi nenapsal na svoje stránky či aby ji nepostul třeba přímo na facebook.

Jsou recenzenti zkušení. Prostě už toho mají hodně naposloucháno, nemusí si honit ego ani nikomu lézt do … .
Na druhou stranu je plno rýpalů a nespokojenců a těch, kteří prostě musí něco kritizovat... Přál bych si, aby každý recenzent, sám vydal alespoň tři alba a přečetl si na ně kritiky. To se pak úplně jinak hodnotí album někomu jinému. Se k tomu pak přistupuje tak trochu s pokorou.

Ať tak či onak, být recenzent je nevděčné povolání. Když napíše dobrou recenzi, je to hned nejlepší kámoš kapely, která od té chvíle očekává, že o nich už bude psát jen pozitivně. Prostě s recenzentem na věčné časy a nikdy jinak. Recenzent, který ovšem napíše o albu něco špatného je ihned největší nepřítel. Je potřeba ho co nejdříve eliminovat a pomstít se!

Recenze je prostě názor jednoho člověka, o kterém toho mnohdy mnoho nevíme. Nevíme kolikrát album slyšel, jaký má rad styl, v jakém je rozpoložení, v jaké etapě života, s jakými problémy. Je třeba to tak brát. Není potřeba recenze přeceňovat. Na druhou stranu ani podceňovat. Lze napsat i dobrou recenzi na špatné album. Je to jen o podání. I takové jsem četl a před nimi smekám. Lze vyjádřit svůj názor, i negativní, a neurazit. A doufám a věřím, že recenze neslouží na vyřizování účtů nebo podlézání, ale na informování o albu.

Poslední myšlenkou, kterou bych tu chtěl sdělit je, že když už si někdo (po domluvě) nechá poslat album k recenzi, tak by ho měl zrecenzovat. Nemusí to být za týden či dva, ale mělo by to být. A maily máme, tak se lze vždy domluvit. Opět jsem zažil oba extrémy.

I přesto všechno, co tu píšu, mám recenze jako jedny z nejoblíbenějších rubrik. I já se dívám po hvězdičkách, i když častěji mě zajímá jak pak korespondují se samotnou recenzí a hlavně se samotným albem.

Určitě tímto článkem nechci kritizovat recenzenty - snad je to patrné. Naopak si myslím, jak jsem už psal, že je to trochu nevděčná činnost. Prostě o tom přemýšlím a tak jsem to napsal. Každý má rád něco jiného, každý vnímá jinak, a podle toho pak píše. 

Tak co. Jaké máte zkušenosti vy s recenzemi? Ať už s recenzováním nebo čtením si recenzí?

​Myslel jsem si, že ji prostě vymontuji, zavezu do obchodu, kde jsem ji koupil, tam mi ji vymění za novou, přijedu domů a znovu ji namontuji, protože jsem to tak už kdysi udělal. Ovšem tentokrát bylo vše jinak. Stojánky se už nevyměňují ale servisují, na což mají 30 dnů. Takže doma budete měsíc bez vody ve dřezu...

V obchodě mě paní řekla, že abych to urychlil, mohu si to do servisu zavézt sám a domluvit se tam. Tak jsem s tím souhlasil.

Takže aby to bylo zcela jasné. Na stojánku jako takovou se vztahuje pouze klasická záruka dva roky. Všechny ty nápisy, které v obchodech u baterií a dřezových stojánek hlásají 5 let záruky, sedm let, deset let, to vše se vztahuje jen na ty kartuše uvnitř. A pozor. Aby vám ta prodloužená záruka platila a uznali vám ji, musíte mít potvrzený záruční list!!! Já jsem neměl, takže by mě to stejně nevyreklamovali. Paragon je platný jen pro tu zákonnou lhůtu dva roky.

Naštěstí pán v servisu byl ochotný a poradil mi i řešení. To, že stojánka kape u páky je jen starým těsněním, které lze snadno vyměnit. V servisu by to stálo cca 200 Kč za těsnění plus práci. Nebo mi nabídl těsnění za 39 Kč a ať si to doma vyměním sám. Tak jsem bral těsnění a spokojeně šel domů. Ušetřil jsem totiž několik stovek. Měl jsem v plánu koupit novou stojánku, abych ji doma namontoval a nemuseli jsme být měsíc bez vody.

Jak na výměnu těsnění? Jednoduše. Odmontujete stojánku, odšroubujete spodní kroužek, který drží otočné rameno a to stáhnete. Tam uvidíte dvě těsnění, které sundáte a tak jak tam byly ty staré, tak tam dáte ty nové!

​Ještě mi pán poradil, ať to těsnění lehce natřu něčím kluzkým, aby na to rameno zpět pěkně najelo a těsnění nepoškodilo nebo nějak blbě neskříplo. Něčím poživatelným, protože tam tudy teče voda, kterou pak pijeme.

Takže kapající stojánka opravena za 39 Kč  během pár minut, nepočítám-li čas zjišťováním věcí, jak se to vlastně vůbec všechno má, které jsem před tím nevěděl.

Snad tento článek někomu pomůže a případně ušetří pár stovek :)

​Pozoruji to celkem často. Nějaká fajn česká kapela, které to pěkně šlape, už tu s námi pár let je, má nějakých těch pár desítek, stovek či tisícovek fanoušků. Taky nějaké odehrané koncerty, takže se o ní ví. Dá se poslouchat, má skvělý zvuk; rozuměj nahrávka ze studia, ne domácí demo. No a tahle kapela vymyslí, zařídí, natočí, zaplatí a pak s radostí do světa vypustí klip.

Tajně doufá, že ho okomentujeme nebo budeme sdílet. Ale kde nic, tu nic. Klip sdílí polovina kapely, tři skalní fanoušci a bubeníkova maminka. Ti, co se na klip tak strašně těšili, a pořád se vyptávali, kdy už bude, ho samozřejmě nesdíleli, protože museli sdílet klip nějaké věhlasné světové star... a video s kočičkama.

A to je ten jev, který pozoruji. Jen se mi to zdá, nebo to taky sledujete? Mám prostě pocit, že víc sdílíme klipy slavných zavedených kapel, než kapel našich kámošů, či jednoduše našich oblíbených „neslavných“ kapel.

Dřív bych řekl, že klipy slavných kapel se budou víc sdílet, protože jsou vizuálně zajímavější. Velké kapely mají víc peněz, tudíž si mohou dovolit větší produkci a dělají bombastičtější klipy. To už ale dávno neplatí. Viděl jsem plno malonákladových klipů, které ty komerční lehce strčí do kapsy.

Myslím si, že tento jev je způsoben iracionálním myšlenkovým pochodem sdílejícího, který by mohl znít takto: „Moje oblíbená slavná kapela vydala klip, jdu ho sdílet a ještě jim ho pochválím do komentářů. Kapela si všimne mého sdílení a přečte si můj komentář. Až pak budu stát na koncertě před pódiem, zpěvák mě tam uvidí, pozná mě podle profilové fotky, pozve mě na pódium a po koncertě i do backstage. Pak mě pozve, abych s nima jel(a) zbytek tour. Raději pod to video napíšu komentáře dva. Aby si mě fakt všimli. A přidám srdíčka.“ – Vážení, tak takhle ne!

Nemyslím, že bychom neměli sdílet videoklipy našich oblíbených kapel ze zahraničí. Klidně sdílejme novinky, zajímavá, poučná a vtipná videa. Ale osobně nemusím tisíckrát vidět video třeba Iron Maiden, i když je mám rád, jen proto, že: „Mám nostalgickou náladu!“ „Cítím se dnes takto.“ „Kdo poslouchá?“
​

Každý metalista zná Iron Maiden a každý puberťák zná Justina Biebera. Ale jednoduše mi přijde tak trochu líto, když vidím, kolik úsilí dali kámoši do klipu, a pak jim ho sdílí pět fanoušků. A přitom je v tom jejich klipu ke koukání víc než naolejovanej bicák nějakýho amíka.
A na závěr pár „debilních“ argumentů pro a proti sdílení. Jsou vám některé povědomé?


Proč sdílíme videa slavných kapel:1. Když sdílím cool kapelu, jsem taky cool.
2. Když sdílím zajímavou kapelu, lidi si o mně řeknou, že jsem taky zajímavý.
3. Aby byli ještě slavnější.
4. Aby si mě všimli, dali si mě do přátel, odepsali mi, pozvali mou kapelu na společné tour...
5. Abych kámošům ukázal, co už znají.
6. Abych jim případně připomněl, co zapomněli.
7. Abych se předvedl, jaký mám hudební vkus.
8. Protože nic jiného a zajímavějšího neznám.


Proč nesdílíme videa méně známých kapel a kapel svých kámošů:1. Stydím se za to, že můj kámoš má kapelu a já ne.
2. Závidím jim, že oni jsou ve videoklipu a já ne.
3. Nejsou slavní, takže nemůžou být dobří, tudíž nebudu sdílet.
4. Kapela, která není v telce nemůže stát za sdílení.
5. Kdybych jim sdílel klip, usnuli by na vavřínech a už by se nezlepšovali.
6. Byli by pak moc namyšlení.
7. Mohli by si pak myslet, že si chci koupit jejich CD (který jsem si stejně už upirátil).
8. Budu sdílet až jejich druhý klip, první se nesdílí.
9. Kámoši by si klepali na čelo, co to poslouchám za noname band.
10. Přece nepřiznám, že se mi líbí začínající kapela.
11. Tenhle styl nikdo z mých přátel neposlouchá, sdílení je zbytečné.
12. Jsem profík, poslouchám a podporuju jen profíky.

Samozřejmě, nesmyslných i racionálních argumentů a důvodů ke sdílení nebo nesdílení se dá najít ještě víc. Jak to vidíte vy?

Cílem tohoto článku není přijít na to, kolik je hudebních škatulek, ale spíš ukázat, do jaké míry je to zbytečné. Osobně zastávám názor, že méně může znamenat více.

Je mi jasné, že tím píchnu do vosího hnízda a předem se omlouvám všem skalním zastáncům různých sub-under-pod-druhá-odnož-třetí-větve-hudebních-žánrů. To nemyslím nijak hanlivě. Opravdu respektuji názor každého. Jen pak dochází k těm paradoxům, že vlastně nikdo neví, co hraje kapela (pokud ji samozřejmě nezná) za styl, protože efekt je stejný, jako když jsem se já snažil v první větě tohoto odstavce vtipně s nadsázkou označit vyznavače co nejpřesnějšího označení kapely.

Začněme nejklasičtějším případem... Facebook, hudební video, koment: „Znáte tuhle thrashovou kapelu?“
První odpověď: „Ty, ***, tomuhle říkáš thrash? To ses ***, ty ***, nejseš náhodou ***? Běž si ***.
Druhá odpověď stejná jako ta první jen si za hvězdičky dosaďte dle libosti jiné výrazy. Třetí a následující podobné.

Tak za prvé, ve kterém dokumentu je napsaná specifikace hudebních žánrů? Rád bych se vzdělal. Za druhé, dohady o hudebních stylech jsou často doprovázeny, naprosto nepochopitelně, osobními urážkami a nadávkami. Nechápu proč.

Vnímání hudebních stylů je docela individuální záležitost. Nehledě na to, jak už jsem zmínil, nikde není specifikováno, jaké znaky jsou výhradní pro jaký styl hudby. Všichni dobře víme, že se mohou prolínat, mísit, míchat a různě proplétat. A že to taky dělají.

Nikde není psáno, že kapela musí hrát jeden styl. Kvůli tomu, že si kapela odskočí v nějaké písni nebo CD k jinému stylu není nutné ji začít hned označovat nějakým sub-žánrem. Co takhle prostě jen konstatovat, že ona píseň, album je prostě v jiném stylu než zbytek tvorby? Nebo vykazuje prvky i jiného žánru?

Další případ, že fanoušci nesouhlasí s tím, do jakého stylu se kapela zařadí (nebo je zařazena někým jiným). Chodí pak prudit na její profily a kdo ví kam ještě, kde zase většinou nevybíravým způsobem rozdávají svoje „rozumy“, srovnávají s jinými kapelami atd.

Chudák kapela, se pak v dobré víře označí nějakým „novým vymyšleným hodícím se sub-žánrem“, aby uspokojila křiklouny a přitom o sobě falešně neprohlašovala, že hraje jazz, když je to metal jak řemen (okovanej).

Naprosto souhlasím s tím, že jen označení metal je nedostatečné. (Pro většinu. Mojí babičce to naprosto stačí.) Tvrdý metal a měkký metal, asi taky nebude úplně to pravé ořechové metalové. Ale opravdu je potřeba dávat vědět, že někdo hraje doom blackened death nu 'n' roll metal? Co že to hraje?

Už když se pokusím vyhledat si definice alespoň těch základnějších žánrů, nejenže po přečtení často prostě nevím, cože jsou ty základní znaky onoho stylu, ale překvapivě se dozvím, že se onen žánr v průběhu času měnil a že Black Sabbath jsou prvopočátkem doom metalu. (Nahráli náhodou rock? :-) )

Místo dlouhého označování stylů a nekonečných hádek a diskuzí, cože to vlastně která kapela hraje za styl, není lepší ji prostě přiřadit do nějaké širší skupiny a pak si případně u piva říct, které další vlivy a styly v její tvorbě kdo slyší či vnímá?

Nakonec stejně záleží jen na tom, jestli se nám ona muzika libí nebo ne. A je úplně jedno kdo ji kam zařadí.

Chtěl bych napsat, že takové ty řeči jako: „Já poslouchám jedině ***-metal a tohle se mi nelíbí, tak to není ***-metal,“ už v dnešní době snad ani nikdo nemůže nepsat. Jenže tenhle článek vznikl právě kvůli tomu, že toho je pořád plno lidí schopno. A budou se s vámi hádat a budou a prostě budou.

Nakonec ještě k jednomu stylu. Opravdu úsměvné mi přijde, když kapela hraje crossover. Netuším, jestli bych se na koncert takové kapely měl hodit do černé a namalovat černé oční linky nebo si vzít košili s límečkem. Když se mrknete do slovníku, zjistíte, že o někom říct, že hraje crossover znamená asi jako říct, že hraje hudbu. A nebo bychom mohli všechny kapely, které ve svém stylu uvádějí dva a více žánrů rovnou označit jako crossover - a bylo by, ne?

Za života metalisty:

„Ahoj, prý máš novou kapelu?“
„Jo“
„A co hrajete za styl?“
„Takovou klasiku - symphonic-melodic-gothic-thrash-core-death-doom-folk-pagan-viking-electro-garage-polish metal.“
„Aha, a jak jste na to přišli?“
„Jednoduše. Jeden ze zpěvů je sopranistka a klávesák používá hodně takový ty houslový zvuky, víš, tak proto symphonic. A jak vona ta holka zpívá, tak je to takový hodně melodický, tak proto melodic. A ty písničky jsou takový pomalejší a ta naša zpěvačka nosí takovou róbu, tak proto gothic. Naši kytaristi tomu vždycky pořádně dávaj, hodně velkej vejvar, hrají tam hodně riffů a v těch pomalých pasážích hrají strašně moc not, tak proto thrash. S těma houslovýma klávesama je to fakt hustý. A protože mají kuci ty kytary podladěný a občas tam udělaj takový to whúúú směrem dolů, tou pákou, tak proto core. Protože máma taky zpěváka a on do toho mikrofonu žve a blije, tak proto ten death a taky proto, že zpíváme o smrti. Tak to se samo nabízí. A doom protože jak hrajeme ten pomalejší gothic, víš, tak von když do toho ten náš zpěvák pomalu blije, tak je to doom. No, protože s náma hraje i houslista, tak je to folk. Suprově se doplňuje s tím klávesákem co taky hraje ty housle na ty klávesy. Jelikož zpíváme o pohanských božstvech, tak je to pagan a jelikož jsou to pohanský božstva ze severu, tak viking. Chápeš, klasika, Odin. Co jinýho. Voni, jak to ti vikingové tak rubali, tak vlastně to přidává i k tomu deathu. Když zrovna náš klávesák nehraje s houslistem housle, tak hraje takový elektronický pazvuky, tak proto elektro. A vlastně celé kapela je zapojená do elektriky, tak to nemůže být akustic, ale musí to být elektro. Garage protože zkoušíme v garáži a polish, protože náš basák bydlí kousek za hraniceme. V Polsku, chápeš, ne? Tak jsme zvolili jen takový výstižný styl. Nic nového.“


Tak prosím vás, nemusíte teď kvůli tomuto článku přestat škatulkovat kapely. Jen to dělejte rozumně. A trochu uberte zbytečné negativní energie. Vždyť to za to nestojí. Hudba nás má spojovat a ne rozdělovat.