Surma - The light within

Představovat vám zde Viktorii Surmovou na mých stránkách předpokládám není třeba. Viki zpívá v naší kapele Rosa Nocturna, zpívá v mnoha dalších kapelách a projektech jako třeba Bohemian Metal Rhapsody, Kutheil band, Cruadalach a dalších. Ale hlavně má svoji kapelu Surma. Nedávno vydali svoje první album The light within a to rovnou u amerického labelu Metal blade.
Od začátku mi bylo jasné, že napsat pár řádek o jejich albu prostě budu chtít, ale současně jsem z toho měl obavy. Viki znám už nějaký ten pátek a vím, kolik toho hudbě obětovala a kolik toho pro svůj splněný sen dělá. Osobně znám i Heriho Joensena, kytaristy kapely Surma (a samozřejmě frontmana Týr). Co tu budu psát, pokud se mi album nebude líbit? Co když k němu budu mít výhrady? Bál jsem se.
Ale zbytečně. Album je odvedeno profesionálně do nejmenších detailů a velmi se mi líbí, až závidím. Pojďme na to.

Album začíná instrumentální skladbou Rendition. A je hned jasné, že tohle nepsal žádný začátečník. Výborné orchestrace s vynikající gradací.

Následuje Reveal the light within, která odpálí tohle symfonické album do melodických výšin a každému posluchači dá jasně najevo, s čím budou mít následujících téměř padesát minut čest. Nechybí hutné kytary, silný refrén a – sólo na akustickou kytaru. Opravdu povedená změna nálady, tyhle odbočky já moc rád.

V písničce Like the river flows mě vždycky totálně odrovná intro v offbeatovém duchu. Tak prosté a přitom tak geniální. Z textu mi vyplívá, že písnička by mohla být duet mezi láskou a nenávistí. Každý nechť si poslechne a zhodnotí sám. V písni se dočkáme i skvělého kytarového sóla.

Fire and wind začíná jen na bicí. Někde jsem zaslechl, že prý je to nuda :D Příště už nebudu zaslýchat. Písnička trochu tvrdších riffů s výrazným opakujícím se motivem, takže si ho každý zapamatuje. V refrénu velmi zajímavý rytmický feeling.

Desire po prvních třech vypalovačkách přinese trochu zklidnění. Téměř povinná pomalá písnička na symfonických albech. Nicméně jsou v téhle písničce místa, kde má Viki opravu krásnou barvu hlasu.

Písnička The city of winds není ani tak o riffech jako o zpěvech. V refrénu se střídá Viki se sborem a velmi krásnou vsuvku zazpívá Heri. Takový docela muzikálový kousek, jaké sám moc rád píšu. Nejen kvůli zpěvům, ale i částem hraným na čistou kytaru. Je to skoro jako bych poslouchal soundtrack k nějakému filmu. Strašně mi písnička něco připomíná, jen tak přijít na to co.

Heavy až brutální odpal zazní při písničce The selkie, a i nadále pokračuje ve svižnějším tempu. Zapamatovatelnější než zpěvové melodie mi v téhle písničce přijde instrumentální riff.

Rytmicky podobně sekané intro má i následující Until it rains again. Přijde mi melodičtější a je bohatší na různé části, zvraty a využití nástrojů. Sloka umírněná s akustickou kytarou, nadupaný refrén. Chrochtám si blahem.
V pozadí druhé sloky je slyšet dokonalý flažoletový efekt na kytaru. Chrochtám si na druhou. Zvednutý refrén na konci tomu dává ten správný kopanec a písnička velkolepě finišuje.

Velmi mírný a procítěný začátek, který se přetaví do následující tvrdé pasáže, přináší písnička Emptiness. Je to pomalejší věc, které ale nechybí naléhavost a hutnost. A hlavně ji ukončuje fakt perfektně vystavěné kytarové sólo. Není to šílené běhání po hmatníku, má pro mě hlavu, patu a myšlenku.

Sekané kytary a bicí (kde jsem to už slyšel) - začíná Cages of Rage. Jenže tady tato chuťovka je o sekaných kytarách, rytmech a hlavně jejich změnách. Kapela si hraje s frázováním a rytmem, vše ale do písničky výborně sedne. Jako milé překvapení zazní dětský sbor a následuje ho opět fajné kytarové sólíčko. Viki si zde střídá party s Heriho tvrdým hlasem.

Downfall bych popsal jako klasickou metalovou vypalovačku. Nejvíce mě v písničce zaujala předrefrénová pasáž: Broken, brave and risking everything... oh yes. Opět kytarové sólo, tentokrát šílené běhání po hmatníku, taping, Heri ukazuje, že na kytaru umí!

Poslední zpívaná písnička se jmenuje Lost to time. Začíná jen sborovým zpěvem, který je zároveň hodně silným momentem, pokračuje v symfo-metalovém hávu. Z textu mě osobně docela mrazí.

Album zakončuje instrumentální Deconstruction. Ovšem není to žádný přívěšek na prodloužení alba. Je to fakt opus zasluhující si plnou pozornost. Mě naprosto uchvátil. Stejně jako v intru oceňuji vynikající práci „symfonického“ orchestru, prolínání nástrojů a postupné gradace. Jak jsem se od kapely (a z bookletu) dozvěděl, instrumentální skladby napsal Lars Vinther a pomáhal s orchestrací i ostatních písniček. Na tohodle týpka musím kouknout. Že by další Hans Zimmer?


Album a texty na mě působí celkově kladným a pozitivním dojmem. V dnešní „negativní a hejtovací“ době hodnotím pozitivní vibe velmi kladně.

Jako kytarista jsem vždy velmi zvědavý, co zajímavého na albech předvedou kytaristé a Heri Joensen přesvědčil, že svůj nástroj ovládá. Flažolety, harmonické tóny, sóla, akustické pasáže, využití kytary na sto procent.

O skvělých orchestracích jsem se už zmiňoval.

Po zhruba desítce poslechů, které jsem doposud albu věnoval, bych si přál zapamatovat si více zpěvových melodií. Nějaké střípky tam jsou, ale spíše střípky. Nicméně to se stále může dostavit a také v tom u mně hraje roli angličtina.

Pro mě osobně je síla alba v detailech. Album je pro mě typickým zástupcem symphonic metalu. Přestože osobně rád používám širší paletu zvuků a nástrojů, u tohoto alba prostě není se kde nudit. Surma dávkuje změny, rytmy, melodie i harmonie v přesně odměřených dávkách po celou dobu alba. Když už si myslíte, že nic nového nepřijde, bum, a oni vám zase naservírují něco zajímavého. Album obsahuje hodně inspirativních prvků.

Nejvíce se mi líbí asi písnička City of winds pro svoji snadnou rozeznatelnost a typický soundtrackový zvuk.

O mix a master se postaral slovutný Jacob Hansen z Dánska, který dělá kapely jako Amaranthe, Delain či Epicu. Takže o zvuk tohoto alba se opravdu bát nemusíte.

Co dodat na závěr? Podpořte kapelu a kupte si jejich CD. Stojí to prostě za to.

Oficiální web zde.