„Stejně budeš řvát.“
„Nebudu.“
„Každej řve.“
„Já nebudu.“
„Budeš. Každej spustí, když ho začnou bít.“
Seděli vedle sebe na židlích v dlouhé, nekonečné řadě a čekali, až na ně přijde řada. Až je zavolají do dveří. Všichni ostatní seděli mlčky a přemýšleli, co je čeká. Připravovali se.
Ale ne tihle tři. Ti se spolu bavili tichým hlasem, snad aby nevzbudili moc pozornosti.
Jejich označení byla 8 018 615 430, 8 018 615 431 a 8 018 615 432. Ale pro jednoduchost jim říkejme třeba Petr, Pavel a Patrik.
Na jménech nesejde. Sejde na tom, co se stane, až je zavolají a projdou dveřmi.
To ale nikdo nevěděl. Z těch dveří se totiž ještě nikdy nikdo nevrátil. Jakmile si je zavolají, každý vejde dovnitř, ale nikdo už ven.
Sem zpět se dostávají, kdo ví odkud, jen zkazky. O utrpení, které je za dveřmi čeká. O bolesti a zmaru.
Ale kdo ví, co je na tom pravdy. Proč by je tam posílali, kdyby to tam bylo tak zlé.
Dveře se otevřely a neznámý hlas, který jako by zněl odnikud celým prostorem, oznámil číslo. Ten co byl na řadě se zvednul a rozvážným krokem se vydal vstříc temnotě, která bylo to jediné, co bylo ve dveřích vidět. Naposledy se před nimi zastavil, ohlédl se a vešel. Dveře se za ním zavřely.
Opět zavládlo ticho. Všichni jako by naslouchali, jestli se z poza dveří neozve nějaký zvuk. Hlas, sten.
Nic.
Naprosté ticho.
Po chvíli ho svým tichým hlasem přerušil Petr: „Já jsem prostě slyšel, že první co tam s tebou udělají je, že tě začnou bít, dokud nezačneš řvát.“
„Proč by to někdo dělal?“ oponoval Patrik. „Ať nás tam čeká cokoliv, tu radost jim neudělám.“
„Prý z toho radost nemají, prý je to pro tvé dobro,“ vysvětloval Pavel.
„To mi rozum nebere,“ řekl rezignovaně Patrik.
„Nikdo neví, co je za těmi dveřmi. Prostě musíš vejít a uvidíš.“ pokračoval Petr.
Ale Patrik se nechtěl nechat jen tak odbýt: „Proč to někdo nezjistí? Proč nám neřeknou, co nás tam čeká? Kdo tohle vymyslel?“
Měl plno otázek, které ho nenechávaly klidným. Otázky měli všichni. Odpovědi neměl nikdo.
Ozvalo se další číslo a do dveří vešel opět ten, co seděl na konci řady. Jeho křeslo se zasunulo do podlahy a bylo slyšet jak se někde pod zemí vrací zřejmě na nedohledný začátek fronty. Celá řada se posunula o jedno místo směrem ke dveřím. A tak to tu chodí. Ti, co čekají, sedí na křeslech, které je postupně přibližují ke dveřím. Jakmile jsou na řadě, vejdou do dveří a už je pak nikdo nespatří.
První z trojice přišel na řadu Petr. Když zavolali jeho číslo, Petr se trochu nervózně, ale odhodlaně zvedl. Pavel ho chytil za ruku a stiskl mu ji.
Petr se na něj usmál a vešel do dveří. On věřil, že i přes to, co všechno se proslýchalo, ho na druhé straně čekají spíše dobré věci.
Pavel přišel na řadu po Petrovi.
„Nebudu řvát.“ prohodil k němu ještě naposledy Patrik.
„Třeba se tam potkáme a uvidíme,“ řekl Pavel a zmizel za dveřmi.
Patrik zůstal se svými myšlenkami. Neměl náladu bavit se s někým dalším. Vlastně ani nebylo o čem. Už za chvíli zjistí, co ho čeká.
Když hlas oznámil číslo 8 018 615 432, vstal a vykročil směrem ke dveřím. Jeho krok byl trochu nejistý. Jako když dlouho ležíte a pak rychle vstanete.
Nedal ale na sobě nic znát a prošel dveřmi.
Byla tam naprostá tma. Dveře se za ním ihned zavřely. Zavřel je někdo nebo se zavřely samy? Nedokázal říct. Nevěděl, jestli je v nějaké místnosti nebo vyšel ven. Chvíli se snažil všemi smysly vnímat, co je kolem něj, ale na nic nepřišel.
Kolem byla jen neprostupná tma.
Stál a čekal.
Nevěděl jak dlouho tam už je. Pět minut? Den? To snad ne.
Chtěl udělat krok, ale jakoby nebylo jak. Abyste mohli udělat krok, musíte na něčem stát, ale on nestál. Natáhl ruku, chtěl nahmatat zeď. Ale kterým směrem má natáhnout ruku? Ztratil veškerou orientaci. Vznášel se? Plul?
Jediné, co si uvědomoval bylo, že dýchá. Ale i to bylo zvláštní, protože ústa měl zavřená a plíce se mu nedmuly.
Pak přeci jen začal něco vnímat. Začal vnímat pohyb celého prostoru. To prázdno, ve kterém se nacházel se s ním hýbe. Po nějaké době začal slyšet i zvuky. Prvně nezřetelně, ale když se soustředil, rozeznal i hlasy. Vzdálené a tiché.
Mluvily k němu odněkud z té tmy.
A pak to přišlo. Nad hlavou uviděl malé světlo, které se začalo zvětšovat. A nějaká síla ho začala tlačit směrem k tomu světlu. Jenže čím blíž k tomu světlu byl, tím víc se mu začalo chtít spát a on upadal do zapomnění. Chtěl vidět kam jde, co je v tom světle, ale čím víc se na to soustředil, tím rychleji se ztrácel. Ani si neuvědomil, když přestal vnímat úplně.
Petr začal řvát hned.
Pavel začal sotva se ho dotkli.
Patrik držel. Chytili ho za nohy a pověsili hlavou dolů. Na jeho záda dopadly první rány, ale Patrik držel. Nevydal ani hlásku. Přece nezačne řvát. Přece jim tu radost neudělá.
Lidé kolem něho znejistěli, bylo vidět, že jsou zaskočeni. Tak dlouho to normálně netrvá. Získal si pozornost, protože se na něho upřely všechny oči v místnosti.
Dopadla další rána. Tentokrát byla o něco silnější.
To už Patrik nevydržel a z plna hrdla se rozkřičel. První nádech byl překvapivě slastný. Až se toho sám lekl.
Jedna z žen, která stála nejblíže se na něj usmála: „No vidíš, chlapečku. Ty bys nám ještě nahnal strach.“
Pak se obrátila na ženu ležící v krvi na posteli.
„Tady máte maminko, krásný chlapeček.“
Patrik už neřval, spokojeně dýchal.
„Nebudu.“
„Každej řve.“
„Já nebudu.“
„Budeš. Každej spustí, když ho začnou bít.“
Seděli vedle sebe na židlích v dlouhé, nekonečné řadě a čekali, až na ně přijde řada. Až je zavolají do dveří. Všichni ostatní seděli mlčky a přemýšleli, co je čeká. Připravovali se.
Ale ne tihle tři. Ti se spolu bavili tichým hlasem, snad aby nevzbudili moc pozornosti.
Jejich označení byla 8 018 615 430, 8 018 615 431 a 8 018 615 432. Ale pro jednoduchost jim říkejme třeba Petr, Pavel a Patrik.
Na jménech nesejde. Sejde na tom, co se stane, až je zavolají a projdou dveřmi.
To ale nikdo nevěděl. Z těch dveří se totiž ještě nikdy nikdo nevrátil. Jakmile si je zavolají, každý vejde dovnitř, ale nikdo už ven.
Sem zpět se dostávají, kdo ví odkud, jen zkazky. O utrpení, které je za dveřmi čeká. O bolesti a zmaru.
Ale kdo ví, co je na tom pravdy. Proč by je tam posílali, kdyby to tam bylo tak zlé.
Dveře se otevřely a neznámý hlas, který jako by zněl odnikud celým prostorem, oznámil číslo. Ten co byl na řadě se zvednul a rozvážným krokem se vydal vstříc temnotě, která bylo to jediné, co bylo ve dveřích vidět. Naposledy se před nimi zastavil, ohlédl se a vešel. Dveře se za ním zavřely.
Opět zavládlo ticho. Všichni jako by naslouchali, jestli se z poza dveří neozve nějaký zvuk. Hlas, sten.
Nic.
Naprosté ticho.
Po chvíli ho svým tichým hlasem přerušil Petr: „Já jsem prostě slyšel, že první co tam s tebou udělají je, že tě začnou bít, dokud nezačneš řvát.“
„Proč by to někdo dělal?“ oponoval Patrik. „Ať nás tam čeká cokoliv, tu radost jim neudělám.“
„Prý z toho radost nemají, prý je to pro tvé dobro,“ vysvětloval Pavel.
„To mi rozum nebere,“ řekl rezignovaně Patrik.
„Nikdo neví, co je za těmi dveřmi. Prostě musíš vejít a uvidíš.“ pokračoval Petr.
Ale Patrik se nechtěl nechat jen tak odbýt: „Proč to někdo nezjistí? Proč nám neřeknou, co nás tam čeká? Kdo tohle vymyslel?“
Měl plno otázek, které ho nenechávaly klidným. Otázky měli všichni. Odpovědi neměl nikdo.
Ozvalo se další číslo a do dveří vešel opět ten, co seděl na konci řady. Jeho křeslo se zasunulo do podlahy a bylo slyšet jak se někde pod zemí vrací zřejmě na nedohledný začátek fronty. Celá řada se posunula o jedno místo směrem ke dveřím. A tak to tu chodí. Ti, co čekají, sedí na křeslech, které je postupně přibližují ke dveřím. Jakmile jsou na řadě, vejdou do dveří a už je pak nikdo nespatří.
První z trojice přišel na řadu Petr. Když zavolali jeho číslo, Petr se trochu nervózně, ale odhodlaně zvedl. Pavel ho chytil za ruku a stiskl mu ji.
Petr se na něj usmál a vešel do dveří. On věřil, že i přes to, co všechno se proslýchalo, ho na druhé straně čekají spíše dobré věci.
Pavel přišel na řadu po Petrovi.
„Nebudu řvát.“ prohodil k němu ještě naposledy Patrik.
„Třeba se tam potkáme a uvidíme,“ řekl Pavel a zmizel za dveřmi.
Patrik zůstal se svými myšlenkami. Neměl náladu bavit se s někým dalším. Vlastně ani nebylo o čem. Už za chvíli zjistí, co ho čeká.
Když hlas oznámil číslo 8 018 615 432, vstal a vykročil směrem ke dveřím. Jeho krok byl trochu nejistý. Jako když dlouho ležíte a pak rychle vstanete.
Nedal ale na sobě nic znát a prošel dveřmi.
Byla tam naprostá tma. Dveře se za ním ihned zavřely. Zavřel je někdo nebo se zavřely samy? Nedokázal říct. Nevěděl, jestli je v nějaké místnosti nebo vyšel ven. Chvíli se snažil všemi smysly vnímat, co je kolem něj, ale na nic nepřišel.
Kolem byla jen neprostupná tma.
Stál a čekal.
Nevěděl jak dlouho tam už je. Pět minut? Den? To snad ne.
Chtěl udělat krok, ale jakoby nebylo jak. Abyste mohli udělat krok, musíte na něčem stát, ale on nestál. Natáhl ruku, chtěl nahmatat zeď. Ale kterým směrem má natáhnout ruku? Ztratil veškerou orientaci. Vznášel se? Plul?
Jediné, co si uvědomoval bylo, že dýchá. Ale i to bylo zvláštní, protože ústa měl zavřená a plíce se mu nedmuly.
Pak přeci jen začal něco vnímat. Začal vnímat pohyb celého prostoru. To prázdno, ve kterém se nacházel se s ním hýbe. Po nějaké době začal slyšet i zvuky. Prvně nezřetelně, ale když se soustředil, rozeznal i hlasy. Vzdálené a tiché.
Mluvily k němu odněkud z té tmy.
A pak to přišlo. Nad hlavou uviděl malé světlo, které se začalo zvětšovat. A nějaká síla ho začala tlačit směrem k tomu světlu. Jenže čím blíž k tomu světlu byl, tím víc se mu začalo chtít spát a on upadal do zapomnění. Chtěl vidět kam jde, co je v tom světle, ale čím víc se na to soustředil, tím rychleji se ztrácel. Ani si neuvědomil, když přestal vnímat úplně.
Petr začal řvát hned.
Pavel začal sotva se ho dotkli.
Patrik držel. Chytili ho za nohy a pověsili hlavou dolů. Na jeho záda dopadly první rány, ale Patrik držel. Nevydal ani hlásku. Přece nezačne řvát. Přece jim tu radost neudělá.
Lidé kolem něho znejistěli, bylo vidět, že jsou zaskočeni. Tak dlouho to normálně netrvá. Získal si pozornost, protože se na něho upřely všechny oči v místnosti.
Dopadla další rána. Tentokrát byla o něco silnější.
To už Patrik nevydržel a z plna hrdla se rozkřičel. První nádech byl překvapivě slastný. Až se toho sám lekl.
Jedna z žen, která stála nejblíže se na něj usmála: „No vidíš, chlapečku. Ty bys nám ještě nahnal strach.“
Pak se obrátila na ženu ležící v krvi na posteli.
„Tady máte maminko, krásný chlapeček.“
Patrik už neřval, spokojeně dýchal.
RSS Feed
