Tentokrát rozpitvám zbrusu nové album Devět křížů kapely Donor. S Donorem jsme v loni na podzim odjeli s Rosou (a Rebelem) mini-tour, takže se s klukama známe a bude mi potěšením napsat pár řádek o jejich nové desce.
V prvé řadě tedy mi vyžrali skvělý nápad na Devět křížů. Také kolem Devíti křížů jezdíme po D1 a vždycky jsem si říkal, že by z oné legendy mohla být skvělá písnička. No a kluci ji napsali dřív než já. Dobře mi tak. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
Album začíná písničkou Lovec duší, a jak se na power symphonic metal sluší, album musí začínat pořádným symfonickým intrem. Takže je to současně intro této písničky. Donor nás hned v úvodu pořádně nakopnout a nastaví vysokou laťku celému albu. V písničkách se mi vždycky líbí bod zlomu. Když přijde něco jiného, zajímavého. Tady se to stane po půlce písničky, když je kytarové sólo zahrané jen do samplů a kopáku.
I druhý, téměř, speed metalový, song Utopia začíná hodně epickým intrem. Přesně můj oblíbený styl hudby, když to hřmí a duní, ale je v tom současně dostatek melodiky. Kluci zde předvádějí svoje hudební a aranžérské kvality. Symfonická mezihra by klidně mohla být na albu mých oblíbených Nightwish. Dokonalost.
Úvodní trojici alba doplňuje již zmíněných Devět křížů na kterou kapela vydala i velmi povedený videoklip. Jedná se o přímočařejší, úderný metal. Ale provedený na světové úrovni, vyšperkovaný do posledního detailu. Opět vyzdvihuji orchestrace a symfonické prvky, protože na tom prostě ujíždím.
Ve čtvrté písničce Až jednou kapela mírně zpomalí. Ale jen tak, aby power metalový kytarový riff krásně vyzněl a vy si mohli ulevit namoženým krčním svalům (rozuměj od headbangingu) v jiném tempu než tomu bylo doposud. Místo symfonických nástrojů zde kluci zařadili elektroniku. Je to příjemné zpestření a písničce dodává moderní, dnes tak populární ráz. Nejhezčí na celé písničce je, jak jinak, mezihra na housle a klavír. Nicméně v hlavě vám utkví hlavní, velmi chytlavý verš „Až jednou, najednou“. Pro mě nejvíce zapamatovatelný z celého alba. Mimochodem, když jsem si přečetl název Až jednou, čekal jsem podvědomě ploužák, protože my máme s Rosou ploužák, který se jmenuje právě Až jednou. Ale opak byl pravdou.
Pomalá atmosférická písnička Nemám strach oplývající mnoha symfonickými prvky je pro romantičtější povahy. A pro mě. Dokonalá orchestrace, skvěle napsané samply.
Když chcete po pomalé písničce album zase rozjet začne další písnička něžným intrem, aby se pak pořádně rozjela. No a taková je Marie Antoinetta. O kom jiném než francouzské královně Marii, kterou nakonec sťali. Její příběh si vyslechnete podpořený energickou hudbou.
Zvonečky, ó zvonečky. Ty můžu dostat v jakémkoliv množství. Vlnky Divoké řeky mi jich donesly dostatek. Spíše pomalejší, rozvážnější písnička s výborným textem, mohutnými sbory v refrénu a dlouhou mezihrou okořeněnou kytarovým sólem.
Písnička Lež je strach mi utkvěla v hlavně už z koncertů, když ji kluci hráli na podzim. Už tenkrát mě oslovila na živo, takže jsem se na ni na albu těšil ze všech nejvíc. Může za to zřejmě pozitivně laděné metalové intro a velkolepá atmosféra hradních sálů a královských paláců. Je to prostě pecka.
Předposlední kousek Proč pojednává o nesmyslnosti válek. Jak aktuální. Tedy ono je to asi aktuální v každé době, protože pořád se někde válčí. Když kluci písničku psali a nahrávali, o Ukrajině nemohli ani tušit. Proč nezmizela pýcha, proč nezmizela chamtivost ptají se Donor a já s nimi. Hned by byl svět lepší. Snažme se o to.
Album uzavírá trochu temnější ovšem o to víc nadupaný Posel smrti. Současně je to s šesti a půl minutami nejdelší písnička. Nudit se u ní nebudete. Naopak vás tak nažhaví, že album budete točit rovnou znovu. Jeden poslech nestačí, ani dva. Desku budete žhavit do ruda.
Stejně jako hudba i booklet alba je na profesionální úrovni. A není se čemu divit. Grafika z finského studia Darkgrove design, kde kreslí booklety Korpiklaanům, Manowar a dalším světovým kapelám, je prostě sázka na jistotu. Jelikož s Darkgrove už spolupracuji delší dobu, ptali se kluci na zkušenosti a doporučení. Když jsem pak uviděl poprvé jejich cover, bylo mi hned jasné, že Darkgrove pro spolupráci zvolili. Skvělý rukopis Jana Yrlunda už věrně poznám.
Na coveru je ztvárněna mrtvá nevěsta a oněch devět křížů, podle kterých je pojmenované celé album. Vnitřek bookletu je vyplněn variacemi coveru. Není se čemu divit. Cena z Finska, kde mají navíc padesátiprocentní daň, prostě není nízká a není v možnostech normální kapely nechat si nakreslit čtrnáct různých obrázků.
U každého textu písničky jsou uvedeni autoři textu a hudby, což oceňuji. Nechybí seznam skladeb s hracími časy a další standardní informace, které do bookletu patří.
Takže nezbývá než konstatovat, že album je prostě odvedeno na nejvyšší úrovni nejen po hudební, ale i grafické a fyzické stránce.
O Donoru mám povědomí téměř od jejich začátků. Tenkrát mi přišli jako standardní heavík. Dnes smekám svůj cylindr a hluboko se ukláním neb tento hudební počin je pro mě blaženost od začátku do konce. Kapela udělala obří kus práce a obří krok dopředu. Je to poznat. A je to krásný důkaz toho, že když se kapela snaží a něco dělá, ne se jen utápí v letargii přehrávacích zkoušek, tak jsou vidět výsledky. Donor si jdou očividně za svým cílem a proto se jim zaslouženě daří. Postavili se tímto albem po bok dalších českých velkých symfo-metalových kapel.
Pokud jste tedy příznivci melodického metalu, určitě si album Devět křížů poslechněte, ideálně i podpořte Donor koupí desky. Stojí za to.
RSS Feed
