Koncem února 2016 jsme byli s Rosou Nocturnou nahrávat nástroje na singl k našemu novému albu. Při té příležitosti jsme si pozvali několik hostů, mezi nimi byl i kytarista Ondra Longa z kapely Fall a prey. A je to tedy vhodná příležitost napsat pár řádek k jejich poslednímu albu Torture box. Pozor, toto není recenze, protože se necítím povolán psát recenze. Je to jen moje vnímání tohoto alba.
V prvé řadě bych chtěl podotknout, že mé muzikantské srdce patří melodickému a symfonickému metalu. Tudíž kluci hrají o poznání tvrdší styl, než který normálně poslouchám. To jen aby bylo hned na začátek jasno :-)
Album začíná písní Down in the moshpit, a to pořádně řízně, jak se na takovou kapelu sluší a patří. Během prvních pár tónů je vám jasné, že tohle album bude pořádně nadupané, plné řízných kytar a rychlých bicích. Dle názvu songu byste si hned nejraději zatřepali hlavou v kotli. Zřejmě i proto je poslední klip Fall a pray natočen právě k této písni a o třepání hlavou a pořádný moshpit tam není nouze.
Když se ozve „Wake up, wake up“ úpěnlivým ženským křikem, něco vás pošimrá v zátylku a je vám jasné, že začíná písnička Don't wake the dead. Hutný riff kytar by ovšem vzbudil i toho nejvíc mrtvého. A jen tak neustane. Nezbude vám, než v moshpitu pařit dál.
Třetí song Behind the mask of purity otevřou kytary, po jejichž úvodu si vychutnáte basovou vyhrávku a jde se na věc.
In the name of legion přinese hned na úvod mnou vytoužené uvolnění v podobě pomalého intra, zahraného na čisté kytary. Moc pěkný dvojhlas podpořený doprovodem na kolte. I navazující, řekněme druhá část intra, zahraná už na zkreslné kytary, má zajímavou melodii. Nebojte, je to nejdelší písnička, téměř sedm minut, takže dost času na to, aby přišel double time a song se pořádně rozjel. Přestože je základní rytmus o něco pomalejší než u předchozích písniček, nic to neubere na naléhavosti jeho riffů a podkladů.
V Let the hunt begin je možné zaslechnout pár zajímavých zvukových efektů jako flanger na kytaře či tlampač ve zpěvu. Opět tu má prostor i basa, to mám rád. Hned prvních pár tónů mě zaujalo z pozice kytaristy, protože se ozve hammering.
Bottled in hell je přímočará, řekl bych standardní, nakládačka pro vaše uši.
Z celého alba se mi nejvíce líbí The crown of thorns. Opět začíná clean intrem, kde je propracovaná harmonie a kapela se nezalekla ani zajímavých akordů. Jakmile se klasicky přepne do nabušeného zvuku, je tato písnička příjemně atmosferická, podpořená jednoduchým, nicméně zde velice účinným podkladem. Zajímavé pro mě bylo i sólo, tak trochu jiné, možná více power metalové, než ostatní na ablu. Zaslechl jsem v průběhu songu i picking na kytaru. Celkově je písnička více orientovaná na riffy a rytmy. A konec se příjemně rozplyne v čisté kytaře, kterou jsme slyšeli už na začátku. Tenhle song je fakt vydařený.
Hoblovačka od začátku do konce! Parasite. Při sóle tady měl některý kytarista zatraceně rychlou ruku.
Stejně tak i následující Beast je trash jak má být a na koncertech to nemůže dopadnou jinak, než pořádnou třepačkou kebulí.
Předposlední skladbou je Ka Mate. Jak jsem se dozvěděl z bookletu, maorský válečný tanec. Začíná pouze bicími a perkusemi. A právě perkuse, ve spojení s těžkým rytmem, tomuhle songu dodávají opravdu super nádech a šmrnc.
Album zakončuje Enemy to myself s mohutným, prostorovým intrem a nadupaným zvukem.
Co říci k albu celkově? Ze studia Šopa snad ani nemůže být špatný zvuk a na tomhle albu rozhodně není. Tlačí to tu od prvního tónu do posledního. Přestože mám často problém porozumět v kapelách tohoto stylu angličtině - chápej, jak ti zpěváci do toho tak blijí a řvou – nejsem na to úplně zvyklý, tak na tomto albu to kupodivu šlo.
Co mě trochu mrzí, že ani po několikátém poslechu alba se mi nevybavuje některá z melodií či linek. Možná až na Ka ora, ka ora... Ale to se možná od tvrdých alb neočekává?
Kapela se nezdržuje zbytečnými mezihrami, sóly a aranžemi (i když já bych to vítal :-) ) a jde přímo na věc. Takže pro fanoušky tohoto stylu metalu to musí být parádní pochutnání. Přesto na albu jsou. Ale velice precizně a vhodně zasazené. Nikdo zkrátka nepřijde zkrátka.
Všichni kdo posloucháte thrash a tvrdou muziku, pusťte si kapelu Fall a prey, jejich klip a objednejte si cédéčko Torture box. A nejlíp chtějte ať vám ho rovnou i podepíšou.
Album začíná písní Down in the moshpit, a to pořádně řízně, jak se na takovou kapelu sluší a patří. Během prvních pár tónů je vám jasné, že tohle album bude pořádně nadupané, plné řízných kytar a rychlých bicích. Dle názvu songu byste si hned nejraději zatřepali hlavou v kotli. Zřejmě i proto je poslední klip Fall a pray natočen právě k této písni a o třepání hlavou a pořádný moshpit tam není nouze.
Když se ozve „Wake up, wake up“ úpěnlivým ženským křikem, něco vás pošimrá v zátylku a je vám jasné, že začíná písnička Don't wake the dead. Hutný riff kytar by ovšem vzbudil i toho nejvíc mrtvého. A jen tak neustane. Nezbude vám, než v moshpitu pařit dál.
Třetí song Behind the mask of purity otevřou kytary, po jejichž úvodu si vychutnáte basovou vyhrávku a jde se na věc.
In the name of legion přinese hned na úvod mnou vytoužené uvolnění v podobě pomalého intra, zahraného na čisté kytary. Moc pěkný dvojhlas podpořený doprovodem na kolte. I navazující, řekněme druhá část intra, zahraná už na zkreslné kytary, má zajímavou melodii. Nebojte, je to nejdelší písnička, téměř sedm minut, takže dost času na to, aby přišel double time a song se pořádně rozjel. Přestože je základní rytmus o něco pomalejší než u předchozích písniček, nic to neubere na naléhavosti jeho riffů a podkladů.
V Let the hunt begin je možné zaslechnout pár zajímavých zvukových efektů jako flanger na kytaře či tlampač ve zpěvu. Opět tu má prostor i basa, to mám rád. Hned prvních pár tónů mě zaujalo z pozice kytaristy, protože se ozve hammering.
Bottled in hell je přímočará, řekl bych standardní, nakládačka pro vaše uši.
Z celého alba se mi nejvíce líbí The crown of thorns. Opět začíná clean intrem, kde je propracovaná harmonie a kapela se nezalekla ani zajímavých akordů. Jakmile se klasicky přepne do nabušeného zvuku, je tato písnička příjemně atmosferická, podpořená jednoduchým, nicméně zde velice účinným podkladem. Zajímavé pro mě bylo i sólo, tak trochu jiné, možná více power metalové, než ostatní na ablu. Zaslechl jsem v průběhu songu i picking na kytaru. Celkově je písnička více orientovaná na riffy a rytmy. A konec se příjemně rozplyne v čisté kytaře, kterou jsme slyšeli už na začátku. Tenhle song je fakt vydařený.
Hoblovačka od začátku do konce! Parasite. Při sóle tady měl některý kytarista zatraceně rychlou ruku.
Stejně tak i následující Beast je trash jak má být a na koncertech to nemůže dopadnou jinak, než pořádnou třepačkou kebulí.
Předposlední skladbou je Ka Mate. Jak jsem se dozvěděl z bookletu, maorský válečný tanec. Začíná pouze bicími a perkusemi. A právě perkuse, ve spojení s těžkým rytmem, tomuhle songu dodávají opravdu super nádech a šmrnc.
Album zakončuje Enemy to myself s mohutným, prostorovým intrem a nadupaným zvukem.
Co říci k albu celkově? Ze studia Šopa snad ani nemůže být špatný zvuk a na tomhle albu rozhodně není. Tlačí to tu od prvního tónu do posledního. Přestože mám často problém porozumět v kapelách tohoto stylu angličtině - chápej, jak ti zpěváci do toho tak blijí a řvou – nejsem na to úplně zvyklý, tak na tomto albu to kupodivu šlo.
Co mě trochu mrzí, že ani po několikátém poslechu alba se mi nevybavuje některá z melodií či linek. Možná až na Ka ora, ka ora... Ale to se možná od tvrdých alb neočekává?
Kapela se nezdržuje zbytečnými mezihrami, sóly a aranžemi (i když já bych to vítal :-) ) a jde přímo na věc. Takže pro fanoušky tohoto stylu metalu to musí být parádní pochutnání. Přesto na albu jsou. Ale velice precizně a vhodně zasazené. Nikdo zkrátka nepřijde zkrátka.
Všichni kdo posloucháte thrash a tvrdou muziku, pusťte si kapelu Fall a prey, jejich klip a objednejte si cédéčko Torture box. A nejlíp chtějte ať vám ho rovnou i podepíšou.
RSS Feed
