Už je to nějaký pátek, co Flowerwhile vydali svoje třetí album Vzdálení. Leží mi tu stále na stole a čeká, až o něm něco napíšu. Ani z mechaniky jsem ještě Cdčko nevytáhl. A tak se dnes dočkalo. Neboť když si kluci dali tu práci, aby CD u mě skončilo, já si zas dám tu práci, a napíšu jim pár slov. Znovu si ho pouštím do uší, abych si připomněl všechny skladby.
Jako vždy, na začátek upozorňuji, že doma jsem v symphonickém metalu a že nejsem žádný publicista ani žurnalista ani hudební kritik, takže si zde přečtete zcela můj osobní názor.
Na albu Vzdálení najdete celkem 11 skladeb.
Hned první Tma, otevře řádně zostra. Tak jak bych to na takovéhle album čekal. Kytary kvílí, tremola se pnou, bicí duní. Celá písnička je našlapaná od začátku do konce s výraznými melodiemi na kytary. I proto si ji zřejmě vybrali jako singlovku a dobře udělali.
Druhá Pustina si v energii rozhodně nezadá s první skladbou. Řekl bych o ní, že je tvrdší, hutnější a drsnější. Uprostřed naprosto šílená kytarová vyhrávka, kde kluci ukazují, jak ovládají svoje nástroje.
Pokud jsem o Pustině napsal, že je tvrdší, pak třetí song Vzdálení je ještě zemitější k čemuž přispívá zejména zvuk kytar. V písničce se příjemně střídá melodický zpěv s drsným vokálem.
Jak už název napovídá, následující V okovech je o dnešní moderní době a o hledání člověka sebe sama v ní. Alespoň tak ji vnímám já. O touze vymanit se ze zajetého stereotypu a o tom, že to není vůbec lehké. Hudebně mi song připomíná starší klasická heavy-metalová díla.
S pátou písničkou přichází pro mě vítané odlehčení v podobně pomalejší písničky Znamení soumraku, kde se ve slokách představí akustická kytara. Tu kapela doplnila o velice zajímavý zvuk. Netuším jestli je tak zefektovaná kytara nebo to jsou nějaké hamondy, každopádně to písničce dává dost originální zvukovou barvu. Ke konci si můžeme vychutnat krásné procítěné kytarové sólo. Srdce mi zaplesalo.
Slyším baroko nebo romantizmus, či co za období to je? Odborník nejsem. Každopádně tahle akustická věc je hodně podařená a atmosféra studených opuštěných hradů z ní přímo mrazí. Tedy až na ten spalující žár, který nám předkládají v textu a dostáli tím jménu písničky: Hranice. Škoda, že je tak krátká. Při poslechu Hranice ve mě fantazie jen víří a chtěl bych tohoto matroše slyšet víc.
Abychom se opět dostali do varu, nachystali nám na začátek písničky Majksterstuck pěknou kytarovou vyhrávku z níž se to pak zase rozjede do vysokých obrátek.
O kom je text této písničky se můžeme jen dohadovat. Mě na mysli vytanulo pár jmen, ale nepředpokládám, že ji Flowerwhile napsali o někom konkrétním. Možná spíš chtěli personifikovat určitý proud v hudbě? Kdo ví.
Úvod na basu, ano ano. Nemusí všechny songy začínat kytarou, že, a kluci to dobře vědí. Aneb posloucháme písničku Svět v prachu hrsti, která je skvěle posazená na zadek. Vrchol písničky je pro mě akustická mezihra s melancholickým vokálem.
Kluci moc nepoužívají žádně samply ani syntetizéry a podobné udělátka. O to více musí využívat možností svých nástrojů, aby vykouzlili zajímavé zvuky a nebylo albu nudné. A že to umí, ukazují opět v této pomalé písničce Projít stínem. A tohle jim zatraceně sedne. Kombinace jemných tónů s ostrým řezáním kytar se mi dost zamlouvá. I Martin Klekner na chvíli opustil svůj jinak skvělý řev a odvážil se do klasického zpěvu. Příjemneé osvěžení.
Z kamenů. Co o tomto songu napsat? Je tak zvláštní. Taková směsice všeho, do které když se zaposloucháte, tak si ji prostě musíte užít. Ale řekl bych, že tento song nejlépe vystihuje žánrové zařazení, kterým se kapela sama označila na Bandzone, kvůli rýpalům. Totiž rock'n'roll-thrash.
Jak se nám blíží konec alba je zase potřeba přidat plyn a tak kapela zařadila song Vzdor.
Tečkou za albem je akustická ...pro let ptáků a Flowerwhile nás tak záměrně na konci zanechali v melancholické náladě.
Neb i všechny texty na albu vnímám jako melancholické. Jako by rozebírali a hodnotili svůj život, který nicméně mají stále před sebou. Ale možná už i na ně dolehly roky, kdy se to v životě láme a člověk prostě přemýšlí o životě. O tom, co prožil a co ho ještě čeká. Tak nějak se zdráhá připustit si co to v mládí tropil a zároveň se nechce s mířit s tím, co má nalajnované před sebou a hledá, jak z toho uniknout.
Nejsilnější moment alba? Asi verše: “Vteřiny řežou jak nůž, s každou jsem ke konci blíž... i kdybych modlitbu znal, vím stejně, co bude dál.” z titulní písně Tma. A nejlepší song? Těžko soudit, pro mě na albu žádná písnička moc nevyčnívá nad ostatní. Nicméně se mi dost líbí akustické vsuvky a atmosféra v písničce Hranice je dokonalá. Tahle je pro mě nejvíc odlišitelná od ostatních.
Na tohle album jsem se těšil. Jednak mám Flowerwhile rád a pak přesedlali z angličtiny na češtinu, takže jsem byl zvědavej, co to udělá. Myslím, že to udělalo hodně. Už kvůli vyjádření myšlenek v textech. Ty nejsou zrovna jednoduché a přímé, takže komplikovat to ještě angličtinou by dle mého nebylo rozumné. Za mě čeština dobrá volba, ale stejně by mě zajímalo, jaké důvody k tomuto kroku kapelu vedlo.
Album má typický flowerwhilovský sound, jaký známe i z minulých alb. Dělají to zřejmě mnohohlasé sbory Perryho a Martina a jejich barva hlasu.
A přestože jsou v kapele jen čtyři, dokázali album udělat neskutečně zajímavě a promakali ho do posledního tónu. Pozorný posluchač si tam najde hodně lahůdek. Od samotných riffů a práce s hlasem až po využívání specialit nástrojů, které ovládají bravurně.
Booklet nakreslil známý grafik Gustavo Sazes. A přestože je design proti dnešním coverům spíše minimalistický, je nesmírně funkční a k tomuto album vyloženě sedne. I ta bílá začíná být v metalu in :) Bavilo mě prozkoumávání bookletu. Když vyndáte CD z krabičky, čeká na vás v inlay tajná zpráva. Stejně tak mě potěšilo, když jsem na zadní straně našel kromě standardního tracklistu i druhý, zrcadlově otočený a ukrytý v grafice.
Co na závěr? Kupte si CD Vzdálení a podpořte Flowerwhile.
Paradoxně v dnešní době, když si muziku nahrává kde kdo doma, je vydat takto promakané album na takovéto muzikantské a zvukové úrovni, záležitostí dost drahou a stresující. Tak ať se jim to trochu vrátí.
RSS Feed
