Představovat vám zde Viktorii Surmovou na mých stránkách předpokládám není třeba. Viki zpívá v naší kapele Rosa Nocturna, zpívá v mnoha dalších kapelách a projektech jako třeba Bohemian Metal Rhapsody, Kutheil band, Cruadalach a dalších. Ale hlavně má svoji kapelu Surma. Nedávno vydali svoje první album The light within a to rovnou u amerického labelu Metal blade.
Od začátku mi bylo jasné, že napsat pár řádek o jejich albu prostě budu chtít, ale současně jsem z toho měl obavy. Viki znám už nějaký ten pátek a vím, kolik toho hudbě obětovala a kolik toho pro svůj splněný sen dělá. Osobně znám i Heriho Joensena, kytaristy kapely Surma (a samozřejmě frontmana Týr). Co tu budu psát, pokud se mi album nebude líbit? Co když k němu budu mít výhrady? Bál jsem se.
Ale zbytečně. Album je odvedeno profesionálně do nejmenších detailů a velmi se mi líbí, až závidím. Pojďme na to.

Album začíná instrumentální skladbou Rendition. A je hned jasné, že tohle nepsal žádný začátečník. Výborné orchestrace s vynikající gradací.

Následuje Reveal the light within, která odpálí tohle symfonické album do melodických výšin a každému posluchači dá jasně najevo, s čím budou mít následujících téměř padesát minut čest. Nechybí hutné kytary, silný refrén a – sólo na akustickou kytaru. Opravdu povedená změna nálady, tyhle odbočky já moc rád.

V písničce Like the river flows mě vždycky totálně odrovná intro v offbeatovém duchu. Tak prosté a přitom tak geniální. Z textu mi vyplívá, že písnička by mohla být duet mezi láskou a nenávistí. Každý nechť si poslechne a zhodnotí sám. V písni se dočkáme i skvělého kytarového sóla.

Fire and wind začíná jen na bicí. Někde jsem zaslechl, že prý je to nuda :D Příště už nebudu zaslýchat. Písnička trochu tvrdších riffů s výrazným opakujícím se motivem, takže si ho každý zapamatuje. V refrénu velmi zajímavý rytmický feeling.

Desire po prvních třech vypalovačkách přinese trochu zklidnění. Téměř povinná pomalá písnička na symfonických albech. Nicméně jsou v téhle písničce místa, kde má Viki opravu krásnou barvu hlasu.

Písnička The city of winds není ani tak o riffech jako o zpěvech. V refrénu se střídá Viki se sborem a velmi krásnou vsuvku zazpívá Heri. Takový docela muzikálový kousek, jaké sám moc rád píšu. Nejen kvůli zpěvům, ale i částem hraným na čistou kytaru. Je to skoro jako bych poslouchal soundtrack k nějakému filmu. Strašně mi písnička něco připomíná, jen tak přijít na to co.

Heavy až brutální odpal zazní při písničce The selkie, a i nadále pokračuje ve svižnějším tempu. Zapamatovatelnější než zpěvové melodie mi v téhle písničce přijde instrumentální riff.

Rytmicky podobně sekané intro má i následující Until it rains again. Přijde mi melodičtější a je bohatší na různé části, zvraty a využití nástrojů. Sloka umírněná s akustickou kytarou, nadupaný refrén. Chrochtám si blahem.
V pozadí druhé sloky je slyšet dokonalý flažoletový efekt na kytaru. Chrochtám si na druhou. Zvednutý refrén na konci tomu dává ten správný kopanec a písnička velkolepě finišuje.

Velmi mírný a procítěný začátek, který se přetaví do následující tvrdé pasáže, přináší písnička Emptiness. Je to pomalejší věc, které ale nechybí naléhavost a hutnost. A hlavně ji ukončuje fakt perfektně vystavěné kytarové sólo. Není to šílené běhání po hmatníku, má pro mě hlavu, patu a myšlenku.

Sekané kytary a bicí (kde jsem to už slyšel) - začíná Cages of Rage. Jenže tady tato chuťovka je o sekaných kytarách, rytmech a hlavně jejich změnách. Kapela si hraje s frázováním a rytmem, vše ale do písničky výborně sedne. Jako milé překvapení zazní dětský sbor a následuje ho opět fajné kytarové sólíčko. Viki si zde střídá party s Heriho tvrdým hlasem.

Downfall bych popsal jako klasickou metalovou vypalovačku. Nejvíce mě v písničce zaujala předrefrénová pasáž: Broken, brave and risking everything... oh yes. Opět kytarové sólo, tentokrát šílené běhání po hmatníku, taping, Heri ukazuje, že na kytaru umí!

Poslední zpívaná písnička se jmenuje Lost to time. Začíná jen sborovým zpěvem, který je zároveň hodně silným momentem, pokračuje v symfo-metalovém hávu. Z textu mě osobně docela mrazí.

Album zakončuje instrumentální Deconstruction. Ovšem není to žádný přívěšek na prodloužení alba. Je to fakt opus zasluhující si plnou pozornost. Mě naprosto uchvátil. Stejně jako v intru oceňuji vynikající práci „symfonického“ orchestru, prolínání nástrojů a postupné gradace. Jak jsem se od kapely (a z bookletu) dozvěděl, instrumentální skladby napsal Lars Vinther a pomáhal s orchestrací i ostatních písniček. Na tohodle týpka musím kouknout. Že by další Hans Zimmer?


Album a texty na mě působí celkově kladným a pozitivním dojmem. V dnešní „negativní a hejtovací“ době hodnotím pozitivní vibe velmi kladně.

Jako kytarista jsem vždy velmi zvědavý, co zajímavého na albech předvedou kytaristé a Heri Joensen přesvědčil, že svůj nástroj ovládá. Flažolety, harmonické tóny, sóla, akustické pasáže, využití kytary na sto procent.

O skvělých orchestracích jsem se už zmiňoval.

Po zhruba desítce poslechů, které jsem doposud albu věnoval, bych si přál zapamatovat si více zpěvových melodií. Nějaké střípky tam jsou, ale spíše střípky. Nicméně to se stále může dostavit a také v tom u mně hraje roli angličtina.

Pro mě osobně je síla alba v detailech. Album je pro mě typickým zástupcem symphonic metalu. Přestože osobně rád používám širší paletu zvuků a nástrojů, u tohoto alba prostě není se kde nudit. Surma dávkuje změny, rytmy, melodie i harmonie v přesně odměřených dávkách po celou dobu alba. Když už si myslíte, že nic nového nepřijde, bum, a oni vám zase naservírují něco zajímavého. Album obsahuje hodně inspirativních prvků.

Nejvíce se mi líbí asi písnička City of winds pro svoji snadnou rozeznatelnost a typický soundtrackový zvuk.

O mix a master se postaral slovutný Jacob Hansen z Dánska, který dělá kapely jako Amaranthe, Delain či Epicu. Takže o zvuk tohoto alba se opravdu bát nemusíte.

Co dodat na závěr? Podpořte kapelu a kupte si jejich CD. Stojí to prostě za to.

Oficiální web zde.

Opět si ke mně po nějaké době našlo cestu CD, tak by se slušelo a patřilo o něm napsat pár slov. Tentokrát se jedná o kapelu Euphoria, což je domovská kapela Mathiase Novaka. Mathias výrazně spolupracuje i s mojí kapelou Rosa Nocturna. Je to vynikající zpěvák a zapálený muzikant. Pojďme se tedy blíže podívat na jejich EP Příběh vzdálených.

EP Příběh vzdálených obsahuje čtyři skladby a celé se nese v melancholickém hávu, jak textově tak hudebně.

První song Vzdáleni začíná klavírem, který mi v prvních dvou taktech silně připomíná Queen. Naštěstí z této podobnosti kapela dokázala bravurně vyklouznout, takže zbytek písničky nemá s Queen nic společného. Jedná se o středně rychlou poetickou skladbu, krásně doplněnou smyčci. K této písni kapela natočila i klip a po boku Mathiase v ní jako host zpívá Viktorie Surmová.

Přestože se Ztracený svět občas maskuje do jemných melodií, jedná se o tvrdší kousek, kde hlavní roli hraje elektrická kytara. Výtečně ji ovšem opět sekundují smyčce.

Třetí skladba se jmenuje Strom života a je to nejsmutnější a nejpomalejší písnička na EP. Víceméně klasická metalová balada.

Poslední a nejdelší balada se jmenuje Eden. Atmosféru opět výrazně dotvářejí smyčce. Dlouhé tóny zpěvákovy a teskná melodie z písničky dělají opravdu srdcervoucí záležitost.

Mým jednoznačným favoritem je úvodní píseň Vzdáleni. A to pro svoji melodičnost a hudební načechranost.

Přestože se jedná o první placku kapely, je zdařená. Místy mi na ucho nesedne frázování zpěvu, ale na to já jsem celkově citlivý. A pokud bych kapele mohl do budoucna něco poradit, tak ať se zaměří na zvuk elektrické kytary. Je totiž velká škoda, že zní na dnešní dobu unyle. Hraje místy opravdu zajímavé riffy a je škoda, že pěkně neduní.
Naopak moc chválím smyčce ve všech skladbách. Jak zvukově tak provedením. Smyčce vnímám jako silnou stránku kapely.

Booklet je tvořen z fotek s ústředním motivem klíče. Může působit trochu jednoduše, nicméně je pěkně kompaktní a perfektně koresponduje s náladou hudby. V bookletu se dozvíte všechny důležité informace a nechybí ani texty.

Držím kapele pěsti do budoucnosti a těším se na její další počin.
​

Do mé sbírky se dostalo další CD. Z únorového koncertu na Melodce jsem si odnesl Smutnici od SSOGE. A tak se sluší a patří napsat pár řádek jak na mě album zapůsobilo. Slyšel jsem ho samozřejmě hned po vydání, takže jsem byl na podrobný poslech už dopředu patřičně naladěn.

Album obsahuje 8 skladeb o celkové délce padesáti minut, zabalené do digipacku.

V titulní písni nám kapela dává jasně najevo o čem jejich album bude. Tedy o folklorních nástrojích, hutných kytarách a řevu a taky typickém zpěvu Hanky Hajdové. Song uvede cimbál s violoncellem a rovnou nás vtáhne do moravských elegií, konkrétně do potemnělé kovářské dílny, kde v očích štípe dým a horko je nesnesitelné neb v pravidelném rytmu tam kdosi kuje Slunce.

Smutný masopustní průvod mi připomíná úvodní vícehlasý motiv z písně Kdo z nás je víc. Stesk a samotu a touhu po jaru. Ale nenechte se zmýlit, nejde o žádnou utahanou věc. Exkluzivní kytarové arpeggio, které mě nahnalo husí kůži, na sebe nenechá dlouho čekat. Bicí rozjedou blast beat a jsme tak kde jsme chtěli být. Hutný podklad ve spojení s oním sborovým zpěvem neskutečně funguje. Písnička je postavené na growlových slokách a čistém zpěvu v refrénu. Užijeme si i smyčcové sólo. Jak osvěžující proti těm klasickým, mnohokrát samoúčelným kytarovým, kterých je všude plno.

I Synečku začíná pochmurnou melodí, v doprovodu s procítěným cimbálem. Kdybyste nevěděli, že posloucháte SSOGE, klidě byste si je mohli splést s nějakou moravskou cimbálovkou. Přidají se i bicí, velice netradičním, řekl bych technicky náročným, ale hodně působivým rytmem, který postupně graduje, abys se pak přidala i metalová kytara a ostatní nástroje. Bicí se mi v tomhle songu hodně líbí. Na gradaci celkově je tahle písnička postavená a je moc podařená.
Tahle písnička bude můj kandidát na top z alba. Už proto, že se zvukem a použitými prvky hodně podobá mojí písničce O lásce, o válce a o krvi :)

Už samotný název následující písničky slibuje něco nevšedního. Hrátky se slovy a novotvary se mi líbí a tak se s chutí zaposlouchávám do skladby se jménem Ptakoprav. Na úctyhodných sedmi minutách nás kapela provází prazvláštní lesní říší a nechá nás nahlédnout do jejich tajemných zákoutí. Nejen v textu ale i v hudbě, která se různě mění a přelévá. Jednotlivé nástroje se střídají ve vedení melodií a o zajímavé riffy není nouze.

Řekl bych, že je celkem moderní a fér dát trochu místa i basákovi. Aby celou dobu jen nezanikal v ostatních nástrojích.A tak tomu činí SSOGE v písničce Malověrná, kde je basa téměř třetinu písničky dominantním nástrojem. A moc jí to sluší. Nicméně musím uznat, že na Smutnici je basa čitelná v jiných písničkách, když hraje s kytarou. Že by opravdu tak dobrá produkce? Celkově se jedná o pomalejší písničku ovšem s mocným refrénem.

Víte co je to dračka peří? Když se dřív sešly ženský z vesnice, aby oškubaly peří z hus. A u toho si zpívaly. A přesně tenhle obraz mi navodí úvodní sbor z písničky Za nevěstou.
Přestože pak nastoupí těžké kytary a bicí, písnička si rozvážný, až utahaný, lidový nádech udrží až téměř do konce. Ovšem na konci si poslechneme opravdu vydařený metalový nářez. Riff je to pěkně ostrý. Bicí na konci řádně řádí.

V písničce Tichý zpěv je použit na akustiku ten nejjednodušší rytmus, co existuje. Vlastně to ani není rytmus, je to neustálé brnkání. Sám bych takhle kytaru nikdy nehrál, protože bych se bál, že mi to všichni omlátí o hlavu. A ejhle, Silenti to použili a dost to funguje, přidává to songu na naléhavosti. A vůbec, dokonce i ve zpěvu jsou verše o ptácích dost podobné veršům, jež kdysi použila naše zpěvačka, a pak za ty verše dostala od recenzenta pěkně po prstech. Nikde jsem ale nečetl, že by Silenti použili kýčovité verše o ptácích, Hmm.. možná to nebude o tom, co je použito, ale jak je to použito. A nebo prostě, co člověk, to jiná chuť. No a nejspíš vše dohromady. A hlavně je to důkaz toho, že v hudbě zákony neexistují a každému se líbí něco jiného. Každopádně bych nechtěl, aby to to vyznělo nějak negativně pro písničku, jen se tak sešly různé mé postřehy. Naopak bych řekl, že melodie zpěvu je jedna z nejvíce zapamatovatelných na albu.

Bezbřeží je melancholickým finálem celého alba. Nejdelší kompozice, kde rytmus cimbálu připomíná neúprosné bití zvonu na staré oprýskané zvonici. Prim má v tomto songu procítěný zpěv, který přednáší příběh o Moraně, o touze a bolesti.


Celkově je hudba na Smutnici opravdu čarobarevná, plná smutných obrazů, sychravých polí a osušených slz na tvářích zraněných dívek. Či snad jinochů? Texty jsou spíše lyrické a více než obsah o ději často vypoví samotný název písničky.  Každopádně při poslechu Smutnice mám pocit, jako bych poslouchal zhudebněnou Kytici. Je to zřejmě volbou slov a celkovou stavbou textů. Samozřejmě jsou ale texty původní.

Co se grafiky alba týče, tak mě uchvátila od samého začátku. Časem zašlý kolovrat, vyzdobený červenou pentlí, se k obsahu alba více než hodí. Bylo trochu zklamání, že booklet je černobílý. Lačnil jsem po více obrázcích ve stylu coveru. Nicméně i tak je velmi propracovaný s mnoha zdařilými malbami.
Font v bookletu je hooodně pěkný, ale trochu tím trpí čitelnost. K českým textům jsou přidány i anglické, řekněme volné překlady. Dle bookletu English lyrics samples. Tenhle nápad se mi fakt hodně líbí.

No a teď už nezbývá než vám doporučit album si zakoupit a kapelu tak podpořit. Třeba na jejich webu https://www.ssoge.com. Protože když jsem slyšel kolik vydání alba stálo, protočily se mi panenky. Za to úsilí a srdce, které do tvorby muziky dávají, si to rozhodně zaslouží.

Vlastně až teprve jako trochu zavedenější a bohatší (rozumějte, chodíte do práce, takže máte nějaký normální budget), si můžete dovolit některé věci outsourcovat. Necháte si třeba vyrobit kapelní trička, abyste je nemuseli batikovat doma v garáži. Nebo si necháte natočit klip, abyste ho nemuseli točit na svůj iPhone.
Níže najdete sedm dovedností, bez kterých se v začátcích neobejdete. Uvádím heslovitě a z vlastní zkušeností to, co všechno jsem už pro kapelu dělal, použil, musel jsem se naučit nebo to dělali kamarádi v jiných kapelách. Neberte to jako nějaký absolutní seznam. Spíš takový nástřel, co vás může v této fázi vaší kapely čekat. Samozřejmě záleží i na tom, co a jak hrajete, kde hrajete, jaké máte nároky, jak jste daleko atd. A pokud jste už dál, můžete si teď oddychnout, co vše znát a umět nemusíte, protože to za vás udělá někdo jiný.

1. Muzikant a skladatel
Základní a nejdůležitější skill je ovládnout vlastní nástroj, zvládnout různé techniky hry, znát nástroj po technické stránce, umět si ho popřípadě poštelovat; v dnešní době snad už nevyhnutelně umět používat PC, popřípadě nějaké nahrávací zařízení; znát hudební teorii nebo být kruťák a spoléhat na sluch; znát a umět používat různé hudební počítačové programy; pravděpodobně nějaký notační program, nahrávací program (DAW), umět používat pluginy a knihovny (VST), hudební formáty wav, mp3; konverze; umět pracovat s externími zařízeními, různými krabičkami a udělátky; s midi, kvantizací, midi controlls; EQ; syntezátory a oscilátory.

2. Grafik, kameraman, DTP, znalec multimédií
Bude se vám hodit znalost nějakého grafického programu, ať už Photoshopu nebo třeba GIMPu, popřípadě dalších; neobejdete se v nich bez vrstev a průhlednosti (alfa kanálu); určitě by vám něco měly říkat formáty jpg, png, pdf; měli byste znát rozdíl mezi barevnými prostory RGB a CMYK a k čemu jsou; základy sazby, ořezové značky, spad, práce s textem a barevnými kanály; vypalování CD a příprava pro lisování (pokud se nespokojíte jen se streamem), ISO/obraz disku; red book; pro video se bude hodit znalost základů natáčení a kameramanského umu; kompozice; záběry jako celek, polocelek, detail; švenky; následně znát střihový program; základy střihu; greenscreen a klíčování; vyznat se v kodecích (H.264) a video kontejnerech (avi, mpg, mov); umět je konvertovat.

3. Právník
Měli byste vědět, jaké právní formy může kapela mít, co je pro vás výhodné a co ne a také kdy; znát právní náležitosti fungování kapely; když prodáváte merch či vstupenky, podnikáte, víte to?; znát licence, tedy svoje práva k vaší hudbě; případné zastoupení OSA či jinou organizací; jak je to v zahraničí; ASCAP.

4. Organizátor, promotér, manager
Budete potřebovat domluvit koncert, zorganizovat zkoušku, sehnat spoluhráče; telefon a mail snad umí používat každý; zde stojí za zmínku, že slušné chování je snad samozřejmost; mít přehled o webzinech a obecně médiích, kde můžete svoji kapelu propagovat; rádia; časopisy; nebát se ozvat; psát; vnucovat se (s rozumem); vědět, jak poslat dopis či balík i do zahraničí; někdy musíte řešit i clo; na koncert vás někdo musí dovést, takže řidičák se hodí; a auta se někdy pokazí.

5. Spisovatel, pisatel, reklamní textař
Formulovat do jedné věty základní info o vaší kapele, aby tam nic nechybělo a bylo to zajímavé, není úplně jednoduché; stejně tak psát příspěvky na sociální sítě s hrubkami není úplně košer; na psaní propagačních textů, příspěvků a článků se hodí trochu slohu a češtiny; psát poutavé, zajímavé titulky a nadpisy; pokud máte ambice i mimo ČR, tak znalost jazyka; dost se vyplatí minimálně angličtina.

6. Programátor, ajťák
Pravděpodobně budete chtít nějaký web kapely, ten musí někdo naprogramovat; znalost alespoň HTML, CSS, hodí se i nějaké PHP či jiný backend jazyk; databáze; bez dobrého SEO se dnes těžko obchází; vědět, jak nahrát video na youtube a jak mu správně nastavit metadata; jak zvýšit sledovanost; relevantnost; stejně tak si pořešit ostatní weby a profily, nejlépe aby fungovaly společně. A to je jen začátek. Můžete se pak ponořit do e-shopů, mailinglistů, různých online aplikací, affiliate programů... 

7. Kapelník, „kapelní šašek“ aneb odborník na vztahy
Kapela je přes to všechno také dost o práci s lidmi. Mít někoho, kdo stmeluje partu, dokáže urovnat spory a rozepře, je za všechny peníze; umět pracovat s lidmi; empatie; řízení; vedení...

​No, je toho ještě strašně moc. A je jasné, že nemůžete být odborníci na všechno. Čím víc toho budete dělat, tím povrchněji se dané oblasti dotknete a nebo vám to vezme strašně moc času. Takže popřemýšlejte, jak si práci v kapele rozdělit nebo ji delegovat na někoho jiného. A pokud jsem ještě zapomněl na něco veledůležitého, tak nám to hoďte do komentáře. A nebo se pochlubte, co bizarního jste se museli kvůli kapele naučit či překonat.

Jako vždy, na začátek upozorňuji, že doma jsem v symphonickém metalu a že nejsem žádný publicista ani žurnalista ani hudební kritik, takže si zde přečtete zcela můj osobní názor.

Na albu Vzdálení najdete celkem 11 skladeb.

Hned první Tma, otevře řádně zostra. Tak jak bych to na takovéhle album čekal. Kytary kvílí, tremola se pnou, bicí duní. Celá písnička je našlapaná od začátku do konce s výraznými melodiemi na kytary. I proto si ji zřejmě vybrali jako singlovku a dobře udělali.

Druhá Pustina si v energii rozhodně nezadá s první skladbou. Řekl bych o ní, že je tvrdší, hutnější a drsnější. Uprostřed naprosto šílená kytarová vyhrávka, kde kluci ukazují, jak ovládají svoje nástroje.

Pokud jsem o Pustině napsal, že je tvrdší, pak třetí song Vzdálení je ještě zemitější k čemuž přispívá zejména zvuk kytar. V písničce se příjemně střídá melodický zpěv s drsným vokálem.

Jak už název napovídá, následující V okovech je o dnešní moderní době a o hledání člověka sebe sama v ní. Alespoň tak ji vnímám já. O touze vymanit se ze zajetého stereotypu a o tom, že to není vůbec lehké. Hudebně mi song připomíná starší klasická heavy-metalová díla.

S pátou písničkou přichází pro mě vítané odlehčení v podobně pomalejší písničky Znamení soumraku, kde se ve slokách představí akustická kytara. Tu kapela doplnila o velice zajímavý zvuk. Netuším jestli je tak zefektovaná kytara nebo to jsou nějaké hamondy, každopádně to písničce dává dost originální zvukovou barvu. Ke konci si můžeme vychutnat krásné procítěné kytarové sólo. Srdce mi zaplesalo.

Slyším baroko nebo romantizmus, či co za období to je? Odborník nejsem. Každopádně tahle akustická věc je hodně podařená a atmosféra studených opuštěných hradů z ní přímo mrazí. Tedy až na ten spalující žár, který nám předkládají v textu a dostáli tím jménu písničky: Hranice. Škoda, že je tak krátká. Při poslechu Hranice ve mě fantazie jen víří a chtěl bych tohoto matroše slyšet víc.

Abychom se opět dostali do varu, nachystali nám na začátek písničky Majksterstuck pěknou kytarovou vyhrávku z níž se to pak zase rozjede do vysokých obrátek.
O kom je text této písničky se můžeme jen dohadovat. Mě na mysli vytanulo pár jmen, ale nepředpokládám, že ji Flowerwhile napsali o někom konkrétním. Možná spíš chtěli personifikovat určitý proud v hudbě? Kdo ví.

Úvod na basu, ano ano. Nemusí všechny songy začínat kytarou, že, a kluci to dobře vědí. Aneb posloucháme písničku Svět v prachu hrsti, která je skvěle posazená na zadek. Vrchol písničky je pro mě akustická mezihra s melancholickým vokálem.

Kluci moc nepoužívají žádně samply ani syntetizéry a podobné udělátka. O to více musí využívat možností svých nástrojů, aby vykouzlili zajímavé zvuky a nebylo albu nudné. A že to umí, ukazují opět v této pomalé písničce Projít stínem. A tohle jim zatraceně sedne. Kombinace jemných tónů s ostrým řezáním kytar se mi dost zamlouvá. I Martin Klekner na chvíli opustil svůj jinak skvělý řev a odvážil se do klasického zpěvu. Příjemneé osvěžení.

Z kamenů. Co o tomto songu napsat? Je tak zvláštní. Taková směsice všeho, do které když se zaposloucháte, tak si ji prostě musíte užít. Ale řekl bych, že tento song nejlépe vystihuje žánrové zařazení, kterým se kapela sama označila na Bandzone, kvůli rýpalům. Totiž rock'n'roll-thrash.

Jak se nám blíží konec alba je zase potřeba přidat plyn a tak kapela zařadila song Vzdor.

Tečkou za albem je akustická ...pro let ptáků a Flowerwhile nás tak záměrně na konci zanechali v melancholické náladě.

Neb i všechny texty na albu vnímám jako melancholické. Jako by rozebírali a hodnotili svůj život, který nicméně mají stále před sebou. Ale možná už i na ně dolehly roky, kdy se to v životě láme a člověk prostě přemýšlí o životě. O tom, co prožil a co ho ještě čeká. Tak nějak se zdráhá připustit si co to v mládí tropil a zároveň se nechce s mířit s tím, co má nalajnované před sebou a hledá, jak z toho uniknout.


Nejsilnější moment alba? Asi verše: “Vteřiny řežou jak nůž, s každou jsem ke konci blíž... i kdybych modlitbu znal, vím stejně, co bude dál.” z titulní písně Tma. A nejlepší song? Těžko soudit, pro mě na albu žádná písnička moc nevyčnívá nad ostatní. Nicméně se mi dost líbí akustické vsuvky a atmosféra v písničce Hranice je dokonalá. Tahle je pro mě nejvíc odlišitelná od ostatních.

Na tohle album jsem se těšil. Jednak mám Flowerwhile rád a pak přesedlali z angličtiny na češtinu, takže jsem byl zvědavej, co to udělá. Myslím, že to udělalo hodně. Už kvůli vyjádření myšlenek v textech. Ty nejsou zrovna jednoduché a přímé, takže komplikovat to ještě angličtinou by dle mého nebylo rozumné. Za mě čeština dobrá volba, ale stejně by mě zajímalo, jaké důvody k tomuto kroku kapelu vedlo.

Album má typický flowerwhilovský sound, jaký známe i z minulých alb. Dělají to zřejmě mnohohlasé sbory Perryho a Martina a jejich barva hlasu.
A přestože jsou v kapele jen čtyři, dokázali album udělat neskutečně zajímavě a promakali ho do posledního tónu. Pozorný posluchač si tam najde hodně lahůdek. Od samotných riffů a práce s hlasem až po využívání specialit nástrojů, které ovládají bravurně.

Booklet nakreslil známý grafik Gustavo Sazes. A přestože je design proti dnešním coverům spíše minimalistický, je nesmírně funkční a k tomuto album vyloženě sedne. I ta bílá začíná být v metalu in :) Bavilo mě prozkoumávání bookletu. Když vyndáte CD z krabičky, čeká na vás v inlay tajná zpráva. Stejně tak mě potěšilo, když jsem na zadní straně našel kromě standardního tracklistu i druhý, zrcadlově otočený a ukrytý v grafice.

Co na závěr? Kupte si CD Vzdálení a podpořte Flowerwhile.
Paradoxně v dnešní době, když si muziku nahrává kde kdo doma, je vydat takto promakané album na takovéto muzikantské a zvukové úrovni, záležitostí dost drahou a stresující. Tak ať se jim to trochu vrátí.

Uznávám, že tenhle bod by mohl být diskutabilní, ale žádný učený z nebe nespadl a z hospody nevylez. Pokud například půjdete domlouvat kšeft a odehraje se to v hospodě, je to úplně něco jiného než když půjdete do hospody sedět a nalívat se. A je úplně jedno, jestli to budete maskovat důležitou domluvou s kamarády. Důležitý je totiž skutečný výsledek ne vaše samolibé alibi.

Možná už také tušíte, co má chození do hospody společného se spánkem. Aneb jednou ranou zabijete víc času najednou. Večer v hospodě a ráno v posteli. Proto si na tento bod dávám obzvlášť dobrý pozor.

V rozšířeném komentáři vám vysvětlím, co jsem nazval pasivitou, jak ji poznat a jak se jí vyhnout. A taky, že i „jití do hospody“ nemusí být někdy úplně špatné. ​
​
​

Jeden z nejtěžších bodů, ale také jeden z nejpodstatnějších. Pokud nedokážete říct ne lákadlům či jiným lidem, sami nikdy čas mít nebudete. Pokud se budete zabývat aktivitami a zábavou, které vám život přinese sám od sebe, sami nikdy nic nestihnete. Pokud nedokážete odolat reklamám a nabídkám moderní společnosti, nikdy sami nic nevytvoříte, nikam se neposunete a budete jen konzumovat a konzumovat.​

​

Víte kdo jsou časožrouti? Jsou něco jako Mozkomorové, ale místo vašeho štěstí z vás budou vysávat váš čas, a tak vám zkracovat váš vlastní život. Nižší formy časožroutů poznáte podle výroků: „Já nestihnu, ty udělej.“ „Já neumím, ty udělej“ „Já nemůžu, ty musíš“. Jsou pak chvíle, kdy si říkáte, proč já blbec to vůbec dělám? Jsou to prostě lidé, kteří svoji lenost nebo neschopnost přehazují na vás. POZOR, zde bych chtěl důrazně upozornit, nezaměňovat s pomocí! Ne, pomáhat je potřeba a je to dobré. Ale nenechte se okrádat o váš čas.

Zkuste poznat rozdíl v těchto větách: „Vysvětlíš mi, prosím, jak se to dělá? Nemůžu na to přijít.“ a „Udělej to, prosím, za mě, já to neumím/nestíhám.“ V první větě se dotyčný již snažil předem sám, opakovaně, nešlo mu to a tak přišel pro radu, aby se to naučil a mohl to příště udělat sám a dál vás neotravovat. V druhém případě se dotyčný nic učit nechce, sám učením neztrácel čas, ale chce, abyste ho ztratili vy, vykonáváním jeho prosby nebo žádosti. Navíc za vámi v budoucnu přijde znovu, protože to nebude ani v budoucnu umět a vy jste se už osvědčili. A navíc ještě nepřímo přiznává, že čas, který mohl věnovat učení dané věci věnoval něčemu jinému, protože nestíhá (neumí). Neumí si zorganizovat čas a svoji neschopnost přenáší na vás. Jasně, je to jen příklad, který má jistě své mouchy, ale podstatu chápete.

No a to je teprve ta nižší forma časožroutů, co teprve ta vyšší? Ti jsou ještě záludnější. O těch ale až v pdf.

Každopádně, je potřeba umět časožrouty odhalit a kategoricky jejich časožroutské útoky odrážet. Opět připomínám. Neplést s pomocí bližním, začátečníkům atd.


​

A co závěrem? Uvědomte si, co vám bere čas a snažte se to omezit. Může to být facebook, instagram, hraní her a mnoho dalších distraktorů.

Zatím jsem také nezmínil děti. Ano, děcka jsou velkým žroutem času. Ale věřím, že ty jsou také největší prioritou a naopak čas do nich investovaný se pak zase jednou vrátí. Takže budu pomalu končit a půjdu se jim věnovat.

Neberte to tak, že odteď skončila veškerá legrace a musíte čas využívat efektivně na sto procent (raději na sto dvacet, když budete dělat víc věcí současně). Ono by vás to pak dovedlo do stresu, který taky určitě nechcete. Takže aplikovat s rozumem, tak jak každému vyhovuje.

A na úplný konec jedna motivační rada, která mně osobně velmi pomáhá. Vždycky když mám naplánovaný úkol, kterým se posunu ke svému cíli, ale nechce se mi do něj (třeba jako napsat tento článek) a raději bych si třeba pustil film, tak si řeknu: „Jak se budu cítit, pokud půjdu a úkol dělám a nebo nepůjdu a pustím si film? Když půjdu, překonám se a udělám to, budu mít jednak volnou hlavu. Už na to nebudu muset myslet. Budu to mít hotové, tudíž další odškrtnutá fajfka. A pak až se podívám zpět, budu mít dobrý pocit z vykonaného. Pokud si teď pustím film, budu se sice chvíli bavit, ale pak bude pokračovat moje frustrace z nedokončeného díla a z toho, co jsem všechno nestihl a neudělal. A stejně to jednou budu muset udělat.“ Takže po tom vždycky hned jdu a udělám, co mám v plánu.

No a světe div se. On pak třeba zbude i ten čas na film. U kterého já pravděpodobně budu něco souběžně dělat :-) .

Tak ať se vám daří.

Na úvod jen velmi stručná teorie a spíše odkazy na články.

Veličina barevná teplota (color temperature) udává barvu, kterou žárovka nebo LEDka vydává. Barevná teplota se udává v kelvinech (K) a na obrázku vidíte rozsah.

6000 K je bílé denní světlo. Zatímco hodnoty kolem 3000 K je naopak žluté světlo, kterým se doporučuje svítit večer. Osobně mám raději to bílé, protože mám subjektivní pocit, že při stejných lumenech vydává víc světla. Hodnotu barevné teploty (v Kelvinech) najdete na každé krabičce se žárovkou či LEDkou.

Jak moc žárovka svítí, jak moc jasné světlo vydává, je závislé na jejím světelném toku. Udává se v lumenech (lm) a tato hodnota je také na každé krabičce napsaná. Čím víc lumenů tím víc světla.

Jak moc žárovka svítí se dříve nepřesně přiřazovalo jednotce příkonu - watt (W), proto jsme na to zvyklí a často bychom rádi místo těch lumenů věděli, kolik těch wattů si máme u té LEDky koupit. To názorně ukazuje tabulka níže. Z poměru wattů a lumenů je patrné, že LEDky jsou mnohem úspornější než klasické (incandescent) žárovky. Tak nám v obchodě nekecali :)

Zde si ještě odložím pár odkazů:
Pěkné srovnání žárovek, CLF a LED: https://www.thelightbulb.co.uk
Waty a lumeny: https://www.spectrum-design.cz/clanek/prikon-waty-vs-lumeny
O lumenech: ​https://www.integral-led.com/education/what-are-lumens
Ještě jeden souhrnný obrázek:

Konec teorie. Já jsem chtěl vidět, jak svítí skutečné žárovky, tedy LEDky.
Doma se mi zrovna nahromadilo 5 různých kusů, takže jsem jednu po druhé vzal, našrouboval a rozsvítil.
No a udělal jsem si z toho i pár fotek, abych měl v důchodu na co čučet.
Úplně extra relevantní ty fotky nejsou, protože foťák dokáže barevnou teplotu kompenzovat, což se nám ale zrovna vůbec nehodí. (Beztak to nějak jde nastavit, aby to nedělal, ale se mě to nechtělo googlit.)
Takže jsem si ISO nastavil na 500 a pak každou žárovku vyfotil na program P v pěti režimech.
Od vrchu to je auto, daylight, tungsten, fluorescent a fluorescent H.
Hehe, spíš než barva žárovky je pěkně vidět, jak který program kompenzuje či nekompenzuje barevnou teplotu :)

V prvním řádku jsou parametry LEDek, v druhém krabičky a pak jsou to programy foťáku od shora: auto, daylight, tungsten, fluorescent a fluorescent H.

Takže já mám ověřeno a vyzkoušeno z praxe a příště už budu přesně vědět po čem šáhnout.
Pár poznámek.
Přestože šest tisícová LEDka svítí méně (má méně lumenů) než ta žlutá 2800 lm, mě osobně přijde pořád jasnější ta bílá.
Osram má pomalejší start. Chvíli ji trvá, než se rozsvítí naplno. Je to ale na krabičce uvedeno.
Sandy led je barevně opravdu mezi bílou a žlutou, jak by podle teploty měla být.

Desku otvírá klasické into, tak to u podobných kapel bývá.

První dvě písně desky Hope in us a Moravius jsou nejreprezentativnějšími songy alba. I proto ho zřejmě otvírají. Obě písně mi byly dobře známy už před poslechem CD, neb je kapela prezentuje i online, a obě také perfektně zapadají do škatulky power-speed metalového stylu.

Na albu je, mimo jiné hosty, možné slyšet i dětský sbor KO-KO. Většinou dolňuje refrény a moc ho při běžném poslechu nezaznamenáte, ale ukončuje úvodní písničku Hope in us a to moc příjmně a krásně, takže jsem si ho velice vychutnal. Více takových pasáží.

Bring back the fire je mírně pomalejší, více power metalová a doplňuje úvodní trojku.

Začátek písně Magic flute vás vezme do kouzelného lesa ke kouzelnému jezírku, ve kterém se koupe krásná panna, která... no, pojďmě k písni. Pro mé uši velice lahodný začátek. Přesto písnička není žádný pomaláč a později se rozjede. I zde je pěkně použit sbor a to dokonce v zajímavé kombinaci s basou a bicími. Závěrečná scéna písně končí opět u jezírka v lese.

V písni Don't waste your time opět kapela přitvrdí. Napsal ji zpěvák kapely Dalibor Halamíček a hostuje zde i Tommy ReinXeed Johansson. Písnička mi hodně připomíná starší Halloweeny.

Tato část alba většinou patří pomalejším písním a stejně tak je to i na této desce. Wings of angels je překrásná pomalá písnička s velmi procítěným zpěvem a kytarovým sólem, které jsem si sám jako kytarista vychutnal.

U pomalých věcí ale není nutno zůstávat dlouho a tak následuje Broken frame, další speedovka ve stylu Stratovariu, kterým je kapela ovlivněna.

Vyloženě najevo to dají hned následující písni For Timo. Rozuměj "Pro Tima Tolkkiho" ze Stratovariu. Což je veselá písnička ku jeho poctě.

Opět zajímavé intro harpsichordu a smyčců otvírá nadupanou písničku Prison of the soul.

No a závěr patří opravdu velkolepému Requiem. Téměř čtvrthodinová skladba u které jsem se rozhodně nenudil. Mnoho změn a zvratů, mnoho ploch, mnoho nástrojů a pořád co poslouchat. Prostě mě naservírovali to, co mám rád i s třešničkou na dortu v podobě mužského sboru. Hmmmmm. Fakt silný moment. No a když jsem psal, že Magic flute končí obrazně u jezírka, tak Requiem tam končí opravdu. Pro mě jednoznačně nejlepší song na albu.

Co napsat závěrem k celému albu? Rozhodně obdivuji kytaristy. Ti si fakt mákli. Moravius hraje přesně můj styl, takže se mi CD líbí už samo o sobě. Co z mého osobního pohledu je trochu škoda, že po zajímavých začátcích písniček jsou si pak některé docela podobné, aby se pak zase skončily ve stylu začátku. Samozřejmě je to i tím, že album nemám naposlouchané do detailu, ale i po několikátém poslechnu bych tak polovinu prostředků písniček nerozeznal.

Když třeba písnička začne herpsichordem, přijde mi škoda, že ho neuslyším i během písničky, ale zase až na konec. No jo, já jsem a ty bohaté symfonie a pompézní skladby :)

Nahrávání měl na starosti Petr Štrauch. Art Reziel Peter, design Jaromír Dufek. Grafika alba je velmi vydařená a k tomuto stylu sedící. Jakožto grafikou trochu políbený bych měl malou technickou výtku, ale to není důležité. Důležité je to, že jako celek je obal super. A musím zde vyzvednou grafiku, co je přímo na CD nosiči. Ta je totiž perfektní.

Každopádně Hope in us od kapely Moravius je rozhodně pecka a doporučuji všem symfonikům, jako jsem já, si album pořídit do sbírky.

Hned na úvod podotýkám, že můj srdcový styl je symfonický metal, tudíž něco jiného než hraje Exist Immortal. Nemám jejich metalcorový styl naposlouchaný a je pro mě obtížné jednotlivé skladby rozlišit. Nesou se pro mě v podobném duchu, který je pro mě málo variabilní. To neznamená, že by snad jejich hudba byla nuda, to rozhodně není, k tomu se dostanu níže. Ale změna z jednoho metalového riffu do druhého není jako změna z metalového nářezu do mezihry zahrané na příčnou flétnu a housle. Což je to, co já většinou vyhledávám.

V rámci žánru si naopak myslím, že jsou docela nespoutaní. Riff střídá riff, zpěvák krásně umí pracovat s hlasem a střídat čistý zpěv s growlem. Kytaristi i bubeník jsou mistři svého řemesla. Na celém albu jsem nezaslechl snad jediný ohraný rytmus. A konce jejich písniček jsou vyšperkované. Nyní pojďme k jednotlivým skladbám.

První song Savior je plnohodnotný otvírák alba. Řádně nadupaný, pěkně od podlady. Naladí posluchače přesně na tu notu, která je potřeba pro zbytek alba.

Na něj hned navazuje druhý In hindsight, který se nese v podobném duchu, ale je mnohem atmosferičtější díky zvuku a riffům kytary.

Třetí song Invisible Lines vám svojí urputností vyrazí dech a rozerve repráky. Dočkáme se v něm i Djentu a zatraceně rychlých kytarových riffů. Jen jsem poslouchal s otevřenou pusou, co jsou kluci schopni zahrát. Přestože začátek je poměrně temný konec se krásně rozjasní.

Misconduct začáná harmonicky disonantně-zajímavými akordy, melodie a hlasy se plynule prolínají. V songu je toho tolik, že sotva stačím sledovat. Tohle není jen na jeden poslech. Rozhodně ne!

Follow Alone je střednětempá zatěžkaná skladba s výrazným kytarovým doprovodem a zajímavým sólem.

Erode je asi první skladba, kde se ozve i čistá kytara. Nicméně je to jen na chvíli a mezi čistými pasážemi je brutálně tvrdý zpěv, aby skladbu vyvážil a ani na chvíli vám nedal vydechnout.

V Escape se opět objeví klidnější pasáž s basovou vyhrávkou a přestože je písnička podobná zbytku CD, díky této pomalé části je od ostatních písní dobře rozeznatelná.

Lucid mezi ostatními songy vyčnívá díky velmi specifickémy riffu. Taktéž patří k těm atmosferičtějším.

Breathe zaujme hned od prvních tónů pro toto album zvláštním intrem, jehož motiv je možné slyšet i později v písničce. Skladba je pomalejší, ale to ji neubírá na dravosti. Právě naopak vyniknou rychlé kytarové běhy. V polovině přijde hodně drsný metalový riff, aby se pak ještě několikrát morfoval, a než písnička skončí, nabídl vám několik zvratů a mutací, které vás donutí bystře poslouchat.

Velmi, ovšem velmi éterická a pomalá skladba Release, která si hraje s každou nuancí tónu, aby se v polovině na okamžik zlomila do nehorázného nářezu a pak opět pomalu odplula na vlnách snových vláken. Pro mě jednoznačně nejzajímavější skladba alba.

Chi uzavírá celé album a je také nejdelší písní na něm. V intru je použit zajímavý synth, který mi připomíná staré televizní hry. Je je to provedeno velmi precizně, takže pokud si toho vůbec všimnete, přijde vám to jako krutý zvuk. Což samozřejmě je. Skladbě dodá specifický nádech. Konec skladby je velice syrový až industriální.

Přestože Exist Immortal hraje dost tvrdou a technickou muziku, texty jsou převážně pozitivní, povzbuzující a burcující. Alespoň tak jsem si je přeložil já. Tomu odpovídá i grafika alba, která je neočekávaně laděna no bíla. Mě to mile překvapilo a nadchlo. Tak nějak se mi to k jejich albu hodí. Design je celkem jednoduchý a přímočarý s pár skrytými prvky, ale je opravdu funkční.

Taktéž chválím použití synťáku a elektronických zvuků. Je to na albu hodně znát a dodává to albu charakteristický nádech.

A kdybych mohl vyslovit jedno přání, tak bych jako kytarista chtěl taby na jejich songy. Jednak bych měl do důchodu o zábavu postaráno a jednak bych se přiučil opravdu skvělým rytmům, postupům a harmonii.

Takže všichni metal-koráři, tady máte link na Exist Immortal.

Setkávám se s tím celý život. V kapelách, u spoluhráčů, v rozhovorech, ve videích na YouTube. Neustále narážím na muzikanty, kteří tvrdí, že neumí noty. Samozřejmě mají na svoji obhajobu plno důvodů. Někteří se dokonce odváží tvrdit, že neznají noty, aby je nesvazovaly v tvůrčí činnosti. A to je asi taková blbost, jako kdybyste řekli, že si nebudete dělat řidičák, protože by vám pak bránil v řízení.
​
Pojďme na tento, pro mě nepochopitelný „fenomén“ mrknout trochu blíž. Chtěl bych vás totiž v tomto článku povzbudit a ukázat vám, že znalost toho, co nás měli naučit ve škole v hudební výchově nebo na nějaké lidušce, má smysl a význam. A může vám dost ulehčit život. A ani to nebolí. Fakt.

V prvé řadě ony „památné věty“ neříkají jen začátečníci, lamy nebo „no name“ muzikanti. Slyšel jsem to tvrdit i věhlasné osobnosti, slyšel jsem to o sobě říkat lidi, jejichž hudba je fenomenální. K tomu, abyste byli skvělí muzikanti nebo skladatelé opravdu „noty“ znát nemusíte. Jenže vám to může setsakra pomoct. A nejen vám, ale taky třeba spoluhráčům v kapele. Nebo interpretům, co pak mají hrát vaši hudbu.

Většina z těch muzikantů, kteří mi tvrdili, že neznají noty, tak noty znali, ale neznali pojmy. Ono totiž noty a hudební teorie není to samé. Ba naopak, je to něco jiného. Ale tak nějak hodně lidí to všechno zahrnuje pod jeden nesprávný a zavádějící pojem noty.

Noty jsou jen grafický zápis pro hudbu. Udávají výšku a délku tónu. Další notové značky pak mohou symbolizovat opakování, dynamiku atd atd. Nicméně je to pořád jen zápis. Aby, když do něj muzikant čučí, věděl co má hrát.

Hudební teorie naopak je celý humanitní obor, který se zabývá mimo jiné hudebním rytmem a harmonií, což je právě ta část, od které hodně muzikantů dává rychle ruce pryč. Co kdyby snad po nich někdo chtěl, aby zahráli akord C7, že. Co pak? Nedej Bože, aby měli zahrát v dvojhlase kvartu. No to by byl konec.

Takže noty. Proč je dobré je znát a co je dobré znát.

Určitě jste slyšeli takové ty věty ze zkušebny směrem k bubeníkům: „Zahrej tam ten rytmus um ca ca um ca ca“. Nebo ke kytaristům: „da da da um da da da da“. Slovní spojení jako vykotlanej rytmus, děravej rytmus. A při tom na všechno existuje jeden přesný zápis, ze kterého je na první pohled vše jasné. Jen ten zápis – ty noty – někteří neznají a pak si musí vypomáhat hraním bicích na hubu, gesty a kdo ví, čím ještě.

Kolik jsem už strávil času vysvětlováním rytmu bubeníkům, který lze předat během pár sekund v notách, protože když jsem jim ty noty ukázal, nechápavě na mě hleděli. Jo, představte si, že i na bicí jsou noty a jsou to fakt pořád ty stejný a samý noty jako na ostatní nástroje. Jen jsou bubeníci, kteří o tom zatím neslyšeli.

Umět zapsat do not; do notové osnovy; svůj part nebo ho umět alespoň přečíst, považuji za znalost, kterou by měl mít každý muzikant. Bez výjimky. Když budete umět řídit auto a nebudete umět značky, taky se dostanete z jednoho konce Brna na druhý. Možná. Ale tak nějak tušíte, že se znalostí značek to bude bezpečnější i rychlejší.

Jednoznačně noty slouží k předávání a uchování hudebních nápadů. Ano, plno lidí - kapel, skládá tak, že jamují na zkoušce, každý hráč si tam něco prdne podle sluchu. Ti s lepším hudebním sluchem na tom jsou určitě lépe. Tak proč by měli psát noty? Třeba proto, aby se nehádali, co tam kdo hrál. Litera scripta manet aneb co je psáno, to je dáno. Pokud máte zapsáno, co má kdo kde hrát, těžko strávíte polovinu zkoušky hádkami, který že tón to tam ten kytarista má hrát. Že je to v dnešní době zbytečné, když existují nahrávací zařízení? Taky pravda. Opět mají výhodu ti s lepším sluchem, co rychleji z nahrávky pochytí, co že to tam mají hrát a pak to na svůj nástroj reprodukují. Ouha ale, jen do té doby, než to v nahrávce nezachrčí přebuzeným činelem, kytara se neztratí v base nebo kolem neprojede kombajn.

Říkáte, že to jsou technické věci, které lze vychytat. Já říkám, ano, můžete se vyhýbat znalosti not mnoha způsoby a technickými vymoženostmi. Nejednou jsem strávil u profláknutých songů známých interpretů desítky minut posloucháním jednoho taktu pořád dokola, protože je prostě nahrávka v daném místě nečitelná. Jo, i ta oficiální. Natož pak taková ta nahrávka z garage bandu, kterou jsem dostal, abych se ji naučil. Protože „pankáči“ nic jiného než nahrávku z garáže nemají, že. A noty? Neznají, že. A když se jich pak na zkoušce zeptáte, cože to tam je za akord, tak už sami neví.

Naučit se základy not je otázka na jedno odpoledne. Opravdu. V podstatě se jen mrknete jak se píšou noty, jak pomlky, jak jsou dlouhé a který tón na vašem nástroji odpovídá které notě. Toť vše. Základ se kterým si dlouho vystačíte.

Je mnohem rychlejší říct kytaristovi na zkoušce ze začíná po pěti dobách, než mu vysvětlovat, že až bubeník pětkrát bouchne nebo basák zahraje dvě dlouhé a jednu krátkou notu.

To, že se nějaká nota jmenuje c, je hezké, jakmile to budete vědět, tak se vám to určitě bude hodit, ale pro psaní a čtení not to zas až tak nutné není. A s nějakými značkami typu dvojitý křížek se ze začátku asi taky zalamovat nemusíte. K tomu už je potřeba trocha té hudební theóóórie.

V dnešní době midi, kdy si noty naklikáte v nějakém editoru a rovnou si je přehrajete, mi neznalost základů not a notace opravdu přijde jako naprostá výmluva a lenost jednotlivce.

A nezapomínejme ani na tabulaturu. Další nástroj na zápis partitur, který je snad ještě názornější a lehčí než samotné noty.

Jasný, jak jsem už psal, dá se bez toho žít. Navíc čím máte lepší sluch a hudební paměť, tím méně v podstatě noty potřebujete. Ale z mé zkušenosti většinou lidé s těmito kvalitami ty noty znají, protože je dokáží docenit. Noty jsou univerzální komunikační nástroj. Až budete jednou slavní a budete hrát se zahraničními muzikanty, nemusíte se dokonce učit jejich jazyk. Noty jsou mezinárodní, rozumí jim všude. Usnadněte život sobě a spoluhráčům a věnujte tomu jedno odpoledne. Úspěch zaručen :)

Znalost not z vás lepší muzikanty neudělá, ale usnadní vám práci a ušetří čas. Jak krásné je, když dostanete partituru k naučení komplet v midi. I se zbytkem kapely. To je pak takové malé muzikantské nebíčko.

A teď ta hudební teorie

Hudební teorii se už musíte naučit. Už musíte vědět, co hrajete za tóny, za akordy, za stupnici. Věci jsou už mezi sebou provázané a znalosti se nabalují.
Dle mého osobního názoru, pro hudební teorii platí ještě víc, že se bez ní obejdete, že lidé s lepším hudebním sluchem se bez ní obejdou víc než ti s horším, protože tak nějak přirozeněji slyší, co můžou hrát, ale že pokud ji znáte, tak vám pomůže ještě víc než znalost not.

Jak už jsem psal, tvrzení „nebudu se učit hudební teorii, aby mě nesvazovala“ je naprosto zcestné. Jak může někoho svazovat vědomost něčeho? Hudební teorie říká, že když například v písničce použijete jen noty ze stupnice C dur, tak bude písnička libozvučná, jednoduše vám tam nepřijde nic divného. Jak může někomu tato vědomost bránit úmyslně použít noty mimo stupnici C dur? Nijak. Nemůže.

Pokud chcete, můžete si do písničky v C dur dát i noty, které tam nepatří. A divte se, i to může být pěkné. Buď když se vám to náhodným zkoušením podaří a nebo když díky hudební teorii budete vědět jak na to.

Hudební teorie je docela obsáhlá a může např. při skládání písniček hodně pomoct. Věřte mi, prošel jsem si tím. Nejdřív jsem skládal metodou pokus omyl, jam, zkoušení až tam padne ta správná nota. Postupně jsem začal uplatňovat svoje znalosti. Dle mého pocitu a již nějakých zkušeností je to rychlejší. Dopracujete se k výsledku, který jste chtěli, ne který vám z toho nakonec vypadl. A také je výsledek mnohdy zajímavější.

V neposlední řadě to může být i prakticky výhodnější. Jeden příklad za všechny. Podle hudební nauky se jednotlivé hlasy nekříží. Nejdřív jsem toto pravidlo bral jako jedno z těch, co budu často, vědomě a rád porušovat. Ouha, pak jsem zjistil, že když ho budu dodržovat tak nejen, že nahrávka je ucelenější a líp zní, ale dokonce se to zpěvákům i líp učí a zpívá. Protože například nemusí skákat o velké intervaly, aby se dostali do jiné polohy, která je navíc mimo jejich hlasový rozsah.

Co všechno mi přijde na hudební teorii tak zajímavé a k čemu se dá využít?

Stupnice vám řeknou, jaké akordy a jaké noty v písničce použít. Nemusíte zkoušet, který další akord bude ten správný, prostě to víte díky stupnici. Už samotným výběrem stupnice můžete ovlivnit výsledný sound písničky. Chcete aby zněla orientálně? Je-li libo blues? Stačí sáhnout po správné stupnici a výsledek je na světě. Nemusíte studovat turecké národní tance. Zajímalo vás někdy, proč když mačkáte jakékoliv černé klapky klavíru, vždycky to zní dobře? Ano, odpověď je stupnice.

Co intervaly? Dlouhou dobu jsem intervaly považoval za čistě akademickou teorii, než jsem zjistil, že na intervalech stojí např. akordy a díky intervalům si nemusím pamatovat všechny tóny všech akordů, ale prostě si je během chvilky odvodím. A vlastně mi může být dokonce jedno, co je tam za tóny. Když znám D a vím jak se intervaly v Dsus liší od D, tak jen ležérně pohnu jedním prstem a místo D hraju Dsus. Navíc každý interval má svůj charakteristický sound – souzvuk. Víte, které intervaly se hodí pro romantickou písničku a které pro hororový soundtrack? Které intervaly použít, aby písnička zněla víc rozzlobeně?

To stejné platí o akordech, které se skládají z intervalů. Takže podle použitých intervalů pak akord může znít vesele, smutně, nostalgicky, naštvaně atd.

Ještě zajímavější a užitečnější je spojení stupnic s akordy. To, že se akord ve stupnic označuje jako tónika, dominanta nebo subdominanta není jen tak pro potěchu teoretiků. Akordy totiž mají ve stupnici určitou funkci. Všimli jste si někdy, že když písničku zakončíte určitým akordem tak se vám dostaví příjemného uvolnění a opravdu to zní jako konec? Naopak když tam dáte jiný, tak máte neodbytné nutkání pokračovat, dokud nenajdete ten správný akord? Ten „ukončovací“ akord není jen tak ledajaký. To je právě tónika stupnice.

Víte, že určitý postup akordů se hodí více pro refrén a jiný pro sloku? Že díky postupu akordů můžete vybudovat napětí a uvolnění v písničce? Představte si že jste napsali song, kde se opakují dokola 4 akordy: C – Am – F – G, což je dost častý postup v C dur. Po pár kolečkách to ale začne být docela nuda. A co teď s tím? Dost pravděpodobně budete zkoušet, který jiný akord by se vám hodil do vaší melodie, tak dlouho, než nějaký najdete. A nebo znáte teorii záměny akordů a víte, který akord můžete použít. A nejen to. Dokonce už víte, jak pak bude výsledek znít. Jestli víc melancholicky nebo jestli tím zvýšíte napětí písničky. Navíc vás to může navést např. na septakordy, které byste jinak úplně vynechali.

Co když máte super písničku, ale tak nějak tam pořád není to vyvrcholení? Ten climax? Zpěvák řve co může, bubeník do toho řeže co může, kytaristi gain vyhulený už dávno, ale prostě vrchol písničky v nedohlednu. Co takhle trochu upravit postup akordů, provést nějakou tu akordovou záměnu a hle, kde se vzal, tu se vzal, náš vrchol.

Jak vidíte z těchto pár odstavečků, hudební teorie může pomoct. Co jsem vám představil je jen úplný základ. Je toho ještě mnohem mnohem víc, co vám může prozradit nebo co popisuje. Například termín appoggiatura. K tomu se jen tak náhodou nedohrabete. Když se budete snažit na internetu naučit hudební teorii, na tenhle termín nenarazíte. Prostě ve skriptech a na mnoha dostupných webech, zmíněný vůbec není. Óóó, jak jsem byl blažen, když jsem na něho narazil a zjistil jsem si, o čem že to je, protože vyřešil moje dlouholeté vnitřní dilema.

Hudební teorie je teorie. Její pravidla můžou být různá pro různé hudební žánry. Chcete-li, různé hudební žánry porušují různé pravidla hudební teorie. Dokonce se to mění v čase. Co ve středověku bylo nemyslitelné, dnes slyšíte v rádiu neustále. 99% procent všech metalových, punkových a vůbec všech písniček dnešní muziky porušuje jedno z pravidel hudební teorie? Víte které?

Vidíte. Znalost těchto věcí vás fakt nezbaví kreativity ani možnosti si skládat disharmonické postupy. Jen vám ukáže co a jak a proč v hudbě funguje. Mě osobně hudební teorie možnosti rozšířila. Mohl jsem se rozlétnou a opustit čtyřakordovky, abych se k ním mohl vrátit, když vím, že je to, to co potřebuji.

A ještě poznámka na konec. Ne, pokud nechcete, noty se neučte. Fakt vám to nikdo nenutí. Já jsem se  snažil ukázat výhody znalosti :-)