Sarkonia je po Rissle další tajemná kapela. Místo toho, abych si otevřel web kapely, kde vždy čekám základní info, musel jsem chvíli googlit, abych zjistil, že jsou z Olomouce a že svoji tvorbu definují jako melodický metal. Nedávno jsme s nimi s Rosou Nocturnou několikrát hráli, já v rukou držím jejich poslední album Cesta a zde si můžete přečíst, jak ho vnímám a jak se mi líbí.

Kapela opravdu hraje melodický metal. Krásných melodií mají na albu hodně. Nebál bych se v případě jejich alba Cesta použít i přídomek elektro. Hodně si hrají se synty a moderními elektro prvky. Hlavně v intrech používají i další zajímavé prvky, připomínající etno nebo folk, které kapelu odlišují od ostatních.
Pojďme nyní poslechnout album a jednotlivé písničky.

Volání je epické intro, plné syntů, elektroniky a těžkých tympánů.
V polovině se přidají elektrické kytary a intro se jakoby zlomí do začátku písničky. Posluchač už už čeká zpěv. Ten ale nepřijde. Jedná se pořád o jeden instrumentální track. Sarkonia jím začíná i koncerty a není divu. Tato skladba dokonale navodí atmosféru toho, co přijde potom. Přivolá vás do světa Sarkonie.

Strážné majáky jsou vlajkovou lodí tohoto alba. A Sarkonia měla při výběru úvodního songu šťastnou ruku, protože tohle je opravdu výborný kousek. Sedmistrunné kytary drtí těžké riffy a v písni se střídá mužský chraplák s jemným ženským vokálem. Písnička je vhodně okořeněná moderními elektronickými samply. Při pozorném poslechnu bych se nebál srovnání s Amaranth. Tím nemyslím, že by je kopírovali, ale že mají stejně dobře provedené aranže v tomto duchu.
Refrén je v písničce opravdovým vrcholem a písnička je díky němu krásně zapamatovatelná.

Tak jen pojď je víceméně přímočará úderná písnička s nenucenou basovou vyhrávkou v půlce, jako zpestření. Co si vyberete, pravdu nebo lež? Na to se vás kapela ptá v textu písničky.

Zrůdy začínají opět velmi vydařeným intrem. Zajímavý nástroj a rytmus posluchače ihned naladí na správnou strunu. Metalové kytary na sebe nenechají dlouho čekat. Zrůdy drží metalovou laťku a nepolevují. Na příslušném místě se kapela vrátí k motivu intra, takže písnička působí pěkně konzistentně (jsou prostě kapely, co dají intro, které ale se zbytkem písničky nemá nic společného) a než nastoupí na poslední refrén, předloží nám zajímavý kytarový rytmus, podpořen samozřejmě ostatními nástroji.

Temný anděl je pomalejší balada, kde kromě kytar hraje prim i klavír. Přestože je písnička pomalejší, rozhodně neztrácí na údernosti. A přestože je to jedna z nejdelších skladeb na albu, ani trochu jsem se u ní nenudil.
Občas mi při poslechnu tohoto alba uniká význam některých veršů, respektive toho, co nám kapela chtěla sdělit. V tomto songu například verš: „Duše nás dvou až k nebesům vznést.“ Jako by tam něco důležitého chybělo. Ani z kontextu jsem to nějak nepobral a tajně podezírám textaře, že si prachsprostě ulehčil práci, aby se verš rýmoval.
Na druhou stranu zase refrén v tomto songu musím pochválit. Ten se mi líbí jak textově tak hudebně,

Písnička Úsvit, opět začátek perkusivní intro, ke kterému se přidají smyčce a posléze i kytary a zpěv. Respektive jen vokál zpívající úúúú ááá a podobné hlásky, něco ve stylu etnických zpěvů. Ale je to opravdu výborné a dost se mi to líbí. Na konci písničky je ještě zpívaný dovětek. Není špatný, ale kdyby v písničce nebyl, vůbec by to nevadilo. Naopak by to byla taková intermezzová skladba, pěkně ucelená a při tom dost originální.
V bookletu je text uveden na začátku následující skladby. Tak teď jsem zmaten, jestli to má být konec Úsvitu nebo začátek S láskou tvá nenávist. Někam se Sarkonii asi vloudil šotek. Navíc je v bookletu písnička uvedena jako Úsvit, ale v samotném CD textu je uvedena jako Svítání. Tak buď je tam těch šotků víc a nebo si s námi kapela hraje hru „hledej naše vtípky“. :)

S láskou tvá nenávist je opět tvrdá skladba, kde se střídá nabroušený mužský hlas s čistým ženským. Písničku krásně ve slokách doplňují perkuse, tuším bonga nebo něco takového to bude. Nechybí instrumentální intermezzo, které je dost dobré, zvláště jak se k němu přidá zpěvačkou vyvedený prostý popěvek ááá.

Elektronické intro, přidají se kytary, začne zpěv. Sloka. Střídání ženského a mužského zpěvu. Písnička Třináctá komnata a na tomhle albu už docela opakující se schéma skladby. Nicméně výborně vyvedený refrén celé song staví do úplně jiného světla. Později si můžeme vychutnat i polyrytmus, když kytara hraje trioly. A hned na to navazující refrén, kde bicí hrají half time, či jak to nazvat, takže se zdá, že je pomalejší. Výborně zkomponované.

Album uzavírá písnička Nic už nebude stejný. Intro je tentokrát na klavíru, který hraje zajímavý melodický postup. Metalové kytary nastupují o chvíli později. Následuje Sarkoní klasika ve střídání slok a refrénů s nechybějící mezihrou.

Celé album má necelých 41 minut. Chtěl bych, aby bylo delší, protože se krásně poslouchá, ale chtěl bych tam víc písniček typu Úsvit. Ostatní písničky se mi zdají podobně schématické. Intro, sloka, ref, mezihra, ref... navíc i s podobným soundem. Všechny jsou ve čtyř čtvrťovém rytmu (pokud mi něco neuniklo) i v podobném tempu. Když člověk album poslouchá jen na podkres a nevnímá ho, působí písničky docela stejně.

Rozhodně bych Sarkonii na tomhle albu pochválil refrény a intra. Refrény jsou správně vygradované a úderné. Jsou to ty nejlepší a nejchytlavější místa písniček, tak jak mají být.
V intrech jsou zajímavé rytmy a fakt zajímavé zvuky.

Místy jsem měl problém porozumět, co zpěvačky zpívají. Hlavně v místech, kde se třeba melodie a zpěvové linky překrývají. A občas jsem měl na ženských vokálech pocit nějakého chorusu, který zpěv rozplizne. Nevím, jestli je to je záměr udělaný nějakým efektem (aby to znělo víc moderně) a nebo to vzniklo díky dvojení hlasu, ale místy mně to přišlo moc.

Booklet je graficky pěkně zpracovaný, takže je při čtení textů i co prohlížet. Jako originální bonus je v úvodu bookletu příběh, z něhož se dozvíte kdo je to Sarkonie. Super, oceňuji.
Bohužel je to vše, co v bookletu je. Chybí informace kdo ten krásný booklet vytvořil, nedozvíte se, kde se deska nahrávala, kdo ji produkoval. Možná to vše dělal někdo z kapely, ale v tom případě i to tam může být uvedeno. Není uvedena délka alba nebo písniček. Nejsou uvedení autoři. Nedozvíte se, kdo hraje na jaký nástroj. Přijde mi to docela škoda. Tohle jsou přesně ty informace, které já v bookletu vždy hledám.
Kapela má v bookletu fotku, ale místo občanských jmen mají hráči uvedené jen umělecké pseudonymy. Stejně jako na webu. Mně to už v dnešní době, kdy se hraje spíše na autentičnost, přijde trochu zbytečné. Ale je to rozhodnutí kapely a v podstatě je to milé. Ale vidím tam jedno mínus. Když je dnešní svět o kontaktech, tak nemám možnost jak jednotlivé muzikanty kapely kontaktovat. Žádného Danae jsem na facebooku nenašel, abych si ho přidal do přátel. A pokud bych chtěl např. s jejich zpěvákem nějakou spolupráci, nenajdu ho. Budu muset psát na oficiální mail Sarkonie: „Ahoj kapelo, nezazpívá si váš zpěvák se mnou duet?“ Tak to jen tak na zamyšlenou. Každá kapela se prezentuje podle svého uvážení.

Poslech tohoto alba rozhodně doporučuji. Zvláště příznivci symfonického, melodického metalu si přijdou přesně na své. Stoprocentně dodaná zásilka.

Dnes budu opět psát o muzice olomoucké kapely Perseus. Tentokrát to bude jejich nejnovější album Mor. Jsem zvědavý, jak se jejich muzika od předchozího alba posunula.

Naposledy jsem psal o albu naší zpěvačky Viktorie. Tentokrát budu psát o albu naší zpěvačky Anety. Aneta kromě posledního alba Rosy Nocturny nazpívala i album kapely Synaesthetics, které poslechnu a napíšu o něm pár řádek.

Níže si přečtete zcela můj osobní pohled na album, moje a jen moje pocity z jeho poslechu.

Vkládám tedy disk do CD-ROM, ten se roztáčí a z reproduktorů se začínají ozývat první tóny.

Úvodní písnička Fortress from our dreams začíná pozvolně syntem, postupně se přidávají ostatní nástroje kapely, jako první uslyšíme mužský zpěv, po další chvíli se přidá lahodný ženský vokál. Je to nejdelší sedmiminutový song na albu a můžeme v něm rozpoznat jisté pasáže. První polovina se nese v prog-rockovo-metalovém hávu a předestírá, co na albu uslyšíme. V polovině je akustická vsuvka, která se, jak už to tak bývá, opět přeline do tvrdých riffů. V závěru písničky zazní dvě kytarová sóla. Dle zvuku kytar bych řekl, že se kytaristé spravedlivě podělili.
Hlavní melodie mi tak strašně připomíná soundtrack z filmu jako Mumie, Tisíc a jedna noc nebo podobného trháku, že jsem si kvůli tomu stáhl i Shazam. Ale jediné, co mi ukázal bylo Fortress from our dream od Synaesthetics.

Religion je střednětempá písnička s výrazným klavírem, melodie zpěvu melancholicky osciluje v tónině, velkou devízou je zde ovšem zajímavé kytarové sólo, kterému udělaly prostor ostatní nástroje a neskutečně do písničky sedne.

V podobném tempu pokračuje i Distance. Hlavní kytarový motiv je postaven na rozkladech akordů. Anetin hlas zde doplňuje i growl a atmosféru dotváří vhodně použitý klavír.

Broken glass je do poloviny pomalá procítěná písnička, takový pěkný ploužák. V polovině nabude díky rychlejšímu podkladu na energičnosti.

Klavírním intrem začíná Straw man. Aneta se zde pokouší o zpěv zabarveným hlasem a písničce to docela sluší. Vnáší to do ní svěží změnu. Ve střední poklidné pasáži jsem zaznamenal práci s volume poťákem u kytar nebo podobný efekt. Následuje kytarové sólo, část se šepotem, heavy pasáž, klavírní intermezzo a tak dále. Celkově je písnička na změny a nápady bohatá.

V úvodu Embrace my addiction můžeme slyšet intro na basu a ráfek na rytmičák. Inspirativní a zajímavá kombinace. Písnička se rozjede pěkným kytarovým rifem - škoda že nezní déle - doplněným syntovou plochou. Opět písnička s mnoha změnami, pasážemi, rytmy a variacemi. Krásně je zde i využito stereo kanálu.

I Memento mori začíná basou, aby se po chvíli přidaly kytary. Vzletný latinský název odkazuje na poměrně energickou písničku. Poměrně. I tento song je protkán nespočtem pasáží a změn. Začínám si přát přímočařejší písničku, ale i Within the confines je plejádou motivů, riffů a změn.

Poslední song na albu je jiná verze písničky Religion. Mě osobně se líbila více, zřejmě díky metalovějšímu zvuku od Jarka Musila.


Co napsal o albu obecně? Kapela má jako informaci o sobě na facebookovém profilu napsáno: A different sense of order. A to bych řekl, že odpovídá i jejich hudbě.
Tohle je prog-metalové album, prošpikované zvraty, různými riffy a rytmy a rozšířenými (pojem z hudební teorie) akordy. Ne nějaký tuctový power.
Album je to zcela jistě náročné, ovšem právě proto může být skvělou cílovkou pro náročné posluchače. Osobně bych si dokázal na albu představit více dynamiky a více klavíru. Klavírní pasáže se mi totiž většinou dost líbily.

Rezervu desky vidím (tedy slyším) ve zvuku. Byť album vzniklo poměrně nedávno, v roce 2016, zvuk tomu dle mého úplně neodpovídá. Myslím, že by mohl víc tlačit. Prostě albu dopřál lepší mix a master.

Zatím jsem nezmínil jméno alba. Album asi jméno nemá. Jediné co na bookletu je, je jméno kapely: Synæsthetics. Pravděpodobně tím kapela chtěla naznačit, že album nese stejné jméno.
Booklet je vytvořen z fotek, doplněn texty alba, informacemi a fotkami muzikantů. Na coveru je decentně zasazeno graficky zpracované logo. Nyní mě napadá, jestli ono æ není názvem alba? Řekl bych průměrně zpracovaný booklet, který rozhodně neurazí, ale ani nijak nenadchne.

Z alba se mi nejvíce líbila úvodní písnička Fortress from our dreams, díky hollywoodskému nádechu melodie a potom Broken glass, kvůli její podmanivosti.

Dle aktuálních informací kapela pracuje na novém materiálu. Takže příznivci prog-metalu. Sledujte Synæsthetics, ať vám od nich nic neunikne.

Představovat vám zde Viktorii Surmovou na mých stránkách předpokládám není třeba. Viki zpívá v naší kapele Rosa Nocturna, zpívá v mnoha dalších kapelách a projektech jako třeba Bohemian Metal Rhapsody, Kutheil band, Cruadalach a dalších. Ale hlavně má svoji kapelu Surma. Nedávno vydali svoje první album The light within a to rovnou u amerického labelu Metal blade.
Od začátku mi bylo jasné, že napsat pár řádek o jejich albu prostě budu chtít, ale současně jsem z toho měl obavy. Viki znám už nějaký ten pátek a vím, kolik toho hudbě obětovala a kolik toho pro svůj splněný sen dělá. Osobně znám i Heriho Joensena, kytaristy kapely Surma (a samozřejmě frontmana Týr). Co tu budu psát, pokud se mi album nebude líbit? Co když k němu budu mít výhrady? Bál jsem se.
Ale zbytečně. Album je odvedeno profesionálně do nejmenších detailů a velmi se mi líbí, až závidím. Pojďme na to.

Album začíná instrumentální skladbou Rendition. A je hned jasné, že tohle nepsal žádný začátečník. Výborné orchestrace s vynikající gradací.

Následuje Reveal the light within, která odpálí tohle symfonické album do melodických výšin a každému posluchači dá jasně najevo, s čím budou mít následujících téměř padesát minut čest. Nechybí hutné kytary, silný refrén a – sólo na akustickou kytaru. Opravdu povedená změna nálady, tyhle odbočky já moc rád.

V písničce Like the river flows mě vždycky totálně odrovná intro v offbeatovém duchu. Tak prosté a přitom tak geniální. Z textu mi vyplívá, že písnička by mohla být duet mezi láskou a nenávistí. Každý nechť si poslechne a zhodnotí sám. V písni se dočkáme i skvělého kytarového sóla.

Fire and wind začíná jen na bicí. Někde jsem zaslechl, že prý je to nuda :D Příště už nebudu zaslýchat. Písnička trochu tvrdších riffů s výrazným opakujícím se motivem, takže si ho každý zapamatuje. V refrénu velmi zajímavý rytmický feeling.

Desire po prvních třech vypalovačkách přinese trochu zklidnění. Téměř povinná pomalá písnička na symfonických albech. Nicméně jsou v téhle písničce místa, kde má Viki opravu krásnou barvu hlasu.

Písnička The city of winds není ani tak o riffech jako o zpěvech. V refrénu se střídá Viki se sborem a velmi krásnou vsuvku zazpívá Heri. Takový docela muzikálový kousek, jaké sám moc rád píšu. Nejen kvůli zpěvům, ale i částem hraným na čistou kytaru. Je to skoro jako bych poslouchal soundtrack k nějakému filmu. Strašně mi písnička něco připomíná, jen tak přijít na to co.

Heavy až brutální odpal zazní při písničce The selkie, a i nadále pokračuje ve svižnějším tempu. Zapamatovatelnější než zpěvové melodie mi v téhle písničce přijde instrumentální riff.

Rytmicky podobně sekané intro má i následující Until it rains again. Přijde mi melodičtější a je bohatší na různé části, zvraty a využití nástrojů. Sloka umírněná s akustickou kytarou, nadupaný refrén. Chrochtám si blahem.
V pozadí druhé sloky je slyšet dokonalý flažoletový efekt na kytaru. Chrochtám si na druhou. Zvednutý refrén na konci tomu dává ten správný kopanec a písnička velkolepě finišuje.

Velmi mírný a procítěný začátek, který se přetaví do následující tvrdé pasáže, přináší písnička Emptiness. Je to pomalejší věc, které ale nechybí naléhavost a hutnost. A hlavně ji ukončuje fakt perfektně vystavěné kytarové sólo. Není to šílené běhání po hmatníku, má pro mě hlavu, patu a myšlenku.

Sekané kytary a bicí (kde jsem to už slyšel) - začíná Cages of Rage. Jenže tady tato chuťovka je o sekaných kytarách, rytmech a hlavně jejich změnách. Kapela si hraje s frázováním a rytmem, vše ale do písničky výborně sedne. Jako milé překvapení zazní dětský sbor a následuje ho opět fajné kytarové sólíčko. Viki si zde střídá party s Heriho tvrdým hlasem.

Downfall bych popsal jako klasickou metalovou vypalovačku. Nejvíce mě v písničce zaujala předrefrénová pasáž: Broken, brave and risking everything... oh yes. Opět kytarové sólo, tentokrát šílené běhání po hmatníku, taping, Heri ukazuje, že na kytaru umí!

Poslední zpívaná písnička se jmenuje Lost to time. Začíná jen sborovým zpěvem, který je zároveň hodně silným momentem, pokračuje v symfo-metalovém hávu. Z textu mě osobně docela mrazí.

Album zakončuje instrumentální Deconstruction. Ovšem není to žádný přívěšek na prodloužení alba. Je to fakt opus zasluhující si plnou pozornost. Mě naprosto uchvátil. Stejně jako v intru oceňuji vynikající práci „symfonického“ orchestru, prolínání nástrojů a postupné gradace. Jak jsem se od kapely (a z bookletu) dozvěděl, instrumentální skladby napsal Lars Vinther a pomáhal s orchestrací i ostatních písniček. Na tohodle týpka musím kouknout. Že by další Hans Zimmer?


Album a texty na mě působí celkově kladným a pozitivním dojmem. V dnešní „negativní a hejtovací“ době hodnotím pozitivní vibe velmi kladně.

Jako kytarista jsem vždy velmi zvědavý, co zajímavého na albech předvedou kytaristé a Heri Joensen přesvědčil, že svůj nástroj ovládá. Flažolety, harmonické tóny, sóla, akustické pasáže, využití kytary na sto procent.

O skvělých orchestracích jsem se už zmiňoval.

Po zhruba desítce poslechů, které jsem doposud albu věnoval, bych si přál zapamatovat si více zpěvových melodií. Nějaké střípky tam jsou, ale spíše střípky. Nicméně to se stále může dostavit a také v tom u mně hraje roli angličtina.

Pro mě osobně je síla alba v detailech. Album je pro mě typickým zástupcem symphonic metalu. Přestože osobně rád používám širší paletu zvuků a nástrojů, u tohoto alba prostě není se kde nudit. Surma dávkuje změny, rytmy, melodie i harmonie v přesně odměřených dávkách po celou dobu alba. Když už si myslíte, že nic nového nepřijde, bum, a oni vám zase naservírují něco zajímavého. Album obsahuje hodně inspirativních prvků.

Nejvíce se mi líbí asi písnička City of winds pro svoji snadnou rozeznatelnost a typický soundtrackový zvuk.

O mix a master se postaral slovutný Jacob Hansen z Dánska, který dělá kapely jako Amaranthe, Delain či Epicu. Takže o zvuk tohoto alba se opravdu bát nemusíte.

Co dodat na závěr? Podpořte kapelu a kupte si jejich CD. Stojí to prostě za to.

Oficiální web zde.

Opět si ke mně po nějaké době našlo cestu CD, tak by se slušelo a patřilo o něm napsat pár slov. Tentokrát se jedná o kapelu Euphoria, což je domovská kapela Mathiase Novaka. Mathias výrazně spolupracuje i s mojí kapelou Rosa Nocturna. Je to vynikající zpěvák a zapálený muzikant. Pojďme se tedy blíže podívat na jejich EP Příběh vzdálených.

EP Příběh vzdálených obsahuje čtyři skladby a celé se nese v melancholickém hávu, jak textově tak hudebně.

První song Vzdáleni začíná klavírem, který mi v prvních dvou taktech silně připomíná Queen. Naštěstí z této podobnosti kapela dokázala bravurně vyklouznout, takže zbytek písničky nemá s Queen nic společného. Jedná se o středně rychlou poetickou skladbu, krásně doplněnou smyčci. K této písni kapela natočila i klip a po boku Mathiase v ní jako host zpívá Viktorie Surmová.

Přestože se Ztracený svět občas maskuje do jemných melodií, jedná se o tvrdší kousek, kde hlavní roli hraje elektrická kytara. Výtečně ji ovšem opět sekundují smyčce.

Třetí skladba se jmenuje Strom života a je to nejsmutnější a nejpomalejší písnička na EP. Víceméně klasická metalová balada.

Poslední a nejdelší balada se jmenuje Eden. Atmosféru opět výrazně dotvářejí smyčce. Dlouhé tóny zpěvákovy a teskná melodie z písničky dělají opravdu srdcervoucí záležitost.

Mým jednoznačným favoritem je úvodní píseň Vzdáleni. A to pro svoji melodičnost a hudební načechranost.

Přestože se jedná o první placku kapely, je zdařená. Místy mi na ucho nesedne frázování zpěvu, ale na to já jsem celkově citlivý. A pokud bych kapele mohl do budoucna něco poradit, tak ať se zaměří na zvuk elektrické kytary. Je totiž velká škoda, že zní na dnešní dobu unyle. Hraje místy opravdu zajímavé riffy a je škoda, že pěkně neduní.
Naopak moc chválím smyčce ve všech skladbách. Jak zvukově tak provedením. Smyčce vnímám jako silnou stránku kapely.

Booklet je tvořen z fotek s ústředním motivem klíče. Může působit trochu jednoduše, nicméně je pěkně kompaktní a perfektně koresponduje s náladou hudby. V bookletu se dozvíte všechny důležité informace a nechybí ani texty.

Držím kapele pěsti do budoucnosti a těším se na její další počin.
​