Můj cílUž strašně dlouho tohle nosím v hlavě. A vzhledem k tomu, že se během posledních 2 týdnů rozpadly 2 české kapely (3 než jsem dopsal tento článek), které jsem měl rád a několik (mezi nimi i my) začalo hledat nové členy, tak už to musím napsat.

Proč se prostě nedomluví muzikanti, kteří to s hudbou myslí opravdu vážně, a neudělají jednu profi kapelu?

„Cože?!! Fughoh msdf8 :!(/12:?* xzghffsd!!§ saf§)ú/)^&%.'][';.#@ …...!!!”

Jasný, hele, pěkně popořádku.

Sleduju to už nějakou dobu, nějakých pár let. Vznikne kapela, začne hrát koncerty, odehraje jich několik nebo hodně. Taky možná natočí album, možná i dvě... a pak se rozpadne. Stejně tak druhá kapela a třetí. Taky kapela s názvem Vidle do sena, Bloody Bowel Inflammation a Stromečky12.

Asi tak po 3 až 6 měsících naštěstí vznikne nová kapela, takže o přísun průměrné hudby není nouze. Občas se vyloupne i nějaká kvalitnější banda, která natočí album se skvělým ohlasem, na Bandzone dosáhne magického počtu 500 fanoušků a pak přijde o zpěváka. No a tak po dalších 3 až 6 měsících přeruší činnost na dobu neurčitou...

Není vám to trochu povědomé?

Povšimněme si ale jedné zajímavé drobnosti. Zatímco většina hráčů těch kapel si to zkusí jednou, dvakrát a víc je nikde nenajdeme, táhne se stejným seznamem členů oněch kapel jedno jméno jako tenká červená nit.

A tohle, to je to, co mě udivuje a co mi prostě nedá spát.

Už vám začíná docházet, co mám na mysli?

Chtě nechtě, většina muzikantů, ať už špatných nebo dobrých, jsou prostě na baterky. Chtějí si jen tak zahrát, vyzkoušet. Někteří možná chtějí víc, ale holt, život je život a když pak přijde první dítě, tak už na to není čas. (S tím dítětem a časem mi to můžete věřit :-) )

A pak je tu ta druhá skupina muzikantů. O hodně menší, která do toho jde hlava nehlava. Která prostě chce uspět a chce prorazit. A tak, když to nevyjde v jedné kapele, založí druhou. Pak třeba třetí a pak už pro jistotu hrají rovnou ve třech. To když se jedna rozpadne, aby měli aspoň dvě záložní. Většinou ty kapely táhnou a snaží se ostatní postrkovat dopředu, dokud jim síly stačí a zbytek kapely zase neodpadne. Prostě jeden člověk kapelu neudělá. Podle nátury onoho člověka to pak skončí věčným střídáním kapel, one man projektem a nebo to nakonec taky zapíchnou.

Co myslíte, je to tak? Možná se pletu? Možná jsem jen já zatím nenašel stejně zapálené spoluhráče. Rozhodně to nemá být kritika někoho, že ho přestane hudba bavit. Každý má určitě svoje priority. Svoje důvody, svoje možnosti. A už vůbec ne, pokud člověk chce, ale opravdu to nejde.

Je to spíš povzdechnutí. Povzdechnutí, proč se nedomluví ti, co mají ambice a nedají to dohromady?

Před pár dny jsem se o tom bavil se svým známým a on mi vzal slova z úst. Cituji:

„Já to říkám pořád...v Brně je spousta kvalitních hudebníků a dokonce lidí co to chcou dělat
ale nedokážou udělat jednu normální grupu.” (Autora zveřejním, pokud si to bude přát :-) )

Aspoň nejsem sám, kdo si to myslí :)
​
Proč to tihle muzikanti nedají dohromady? Proč neudělají jednu kapelu, která bude fungovat plno let, nahrají plno alb, natočí plno klipů, objedou svět? Když jeden, dva lidi dokážou táhnout celou kapelu, postrkovat ostatní členy a mít jakýs takýs úspěch, kam by se asi tak mohli dostat, kdyby jich bylo pět? Když by nikoho nepostrkovali, ale doplňovali se, táhli za jeden provaz ke společnému cíli?

Možná je k tomu plno důvodů. Od těch nejtrestuhodnějších výmluv, jakože se neznají, až po ty, dejme tomu pochopitelnější, že se všem líbí opravdu rozdílné a neslučitelné hudební styly. Nebo fakt rozdílné hráčské schopnosti. Ve skutečnosti si ale myslím, že je to POUZE naše ego.

No přece nebudu hrát gotický metal s někým, kdo pije pivo, chodí v černé koži, zkoušet může ve středu a texty píše zásadně o upírech a vlkodlacích, když já hraju symfonický metal, piju kofolu, chodím v černých riflích, zkoušet můžu ve čtvrtek a texty píšu zásadně o pocitech mýtických nestvůr!

Každému je hned jasné, že tohle je neslučitelné!! N e s l u č i t e l n é !

No a co kdyby třeba padla nějaká dohoda? Třeba i nějaký ústupek (no fuj, co je to za slovo, to se ještě ve 3. tisíciletí používá?). Jasný, nebudu pak třeba moct chodit hrát koncerty ve svých starých ošoupaných, sepraných, kdysi černých, riflích, takže vize mojí ideální kapely nebude splněna na 100%, ale celkově ve výsledku jen tak 85%. Ale nevyváží to třeba dobrý pocit z úspěchu?

Tak tady asi skončím, protože si myslím, že právě všichni řekli NE.

Že se raději budou dál plácat v krátkodobých kapelách. Pozor! Které si ale mohou sami řídit a hlavně si sami o všem rozhodovat. I když jen pár let, než povolí nervy i jim a v Muzikusu se objeví inzerát: Prodám hudební nástroj Zn: končím.

Ťuk, ťuk, je tu snad ještě někdo, kdo se mnou souhlasí? Samozřejmě vím, že je. Co děláme špatně? Proč nemůžeme najít ty pravé lidi? Možná je špatně hledáme. Možná by první otázky na konkurzech, kam se beztak přihlásí jediný člověk, neměly být, co umíš a jak dlouho hraješ, ale kam to chceš dotáhnout a co jsi pro to ochotný udělat.

Tak jestli si někdo tohle čte, pak věz, že já to myslím smrtelně vážně. Že tomu dávám všechno. A dokud mě smrt neskolí, tak kytaru z ruky nedám!! Můj cíl je hrát na hlavní stage Masters of Rock!! Minimálně!

 Když jsme s Rosou před několika lety vydávali naše první CD V tmách, tak nějak jsme tušili, že asi neprodáme tisíce kusů. Snažili jsme se proto vymyslet, jak to udělat, aby nás to moc nestálo. Ne že bychom to chtěli odfláknout, ale většina kapely studovala, peníze nebyly, navíc už samotné nahrávání bylo dost drahé. A teď jsme ještě měli zaplatit fyzickou výrobu, potisk a lisování CD, booklet a grafiku.

Nemusí se to na první pohled zdát, ale není to zrovna málo peněz. Dost jsme nad tím tenkrát špekulovali a nechali si udělat několik nabídek. Počítali jsme, kolik bychom těch CD museli nechat vyrobit, aby jedno bylo za, pro nás tenkrát, přijatelnou cenu. Už si přesně nepamatuji, kolik to tenkrát vycházelo na jeden kus hotového CD, ale tuším, že to bylo určitě pod 100 Kč. Samozřejmě počet nosičů hraje velkou roli, při rozpočítávání nákladů.

My jsme tenkrát byli velice skromní, možná až moc. A možná zbytečně jsme si nevěřili. Takže jsme nechtěli na první vydání velký počet nosičů a hlavně jsme chtěli, aby CD stálo co nejméně. Mysleli jsme si, že cena bude dost rozhodující. Takže jsme si stanovili, že CD budeme prodávat za 50 Kč, tudíž náklady musí být ještě nižší.

Tím pádem odpadly veškeré varianty kompletního zpracování s lisováním, potiskem CD a tiskem bookletu. Přemýšleli jsme dál až jsme vymysleli následující. Nechali jsme potisknout prázdné CD, což nás vyšlo cca na 25 Kč jedno CD. CD jsme pak kopírovali doma na našich vypalovačkách. Krabička stála kolem 3 Kč no a booklet jsme si taky sami vytiskli na barevné tiskárně. Většinou někde, kde nás to moc nestálo barevného inkoustu. Cena jednoho kusu hotového CD pak vycházela kolem 30 Kč. Na první pohled se to může zdát docela fajn. Levné CD a ještě nám z něj zbylo pár korun. A navíc CDčko nevypadalo na první pohled nijak špatně. Prostě za tu cenu dobrý.

Nicméně časem se ukázalo, že zas až tak velká výhra to nebyla. Proč myslíte, že ne? Tak nebylo to kvůli vypalovaným CD, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nikdy se nám žádné dobře vypálené CD nevrátilo. Aspoň zatím :-) Testovali jsme je na mnoha zařízeních a s přehráváním není žádný problém.

Jako největší problém se ale časem ukázal tisk barevných bookletů. Tiskárny odcházely, členové, kteří měli možnost barevného tisku odcházeli, kartridže do tiskáren docházely. V průběhu těch let jsme booklety tiskli na nespočtu tiskáren a na několik druhů papíru. Tudíž se o nějaké sériovce nedá ani mluvit. Některé booklety tak měly občas i malé barevné vady, když byla špatná tiskárna. O různých barevných odstínech skoro na každé tiskárně ani nemluvě. Až už byla situace opravdu neúnosná, nechali jsme si zbytek bookletů stejně dotisknout v tiskárně. Tím se ovšem cena nákladu na zbylá CD dost přiblížila hranici 50 Kč.

Dalším problém byly zkažené CD při vypalování. Rozhodně jsme neprodali plný počet nosičů, které jsme si nechali potisknout. Plno jich přišlo na zmar při neúspěšném vypalování.

Obrovské mínus v tomto přístupu je čas, který se na finalizování CD musí věnovat. Jednak je to čas na tisk, čas na vypálení a také čas na vystřižení bookletu, přehnutí, vložení do krabičky a její sestavení. Takže na jedno CD to průměrně vychází kolem 5 minut čistého času. (Nepočítám samotný čas vypalování, u toho člověk něco může dělat. Nicméně musí CD měnit, kontrolovat atd. takže ten čas stejně prosedí u počítače.) A teď si spočítejte, když je těch CDček několik set. A jak drahý je váš čas. Zjistíte, že i ta na první pohled „levná“ práce, kterou jste tomu chtěli obětovat, abyste ušetřili peníze, se pak docela prodraží.

No a nakonec bych zmínil i jak CD celkově vypadá a působí. I když jsem psal, že je to dobrý, tak to dobrý je, ale není to profi. A pokud časem začnete mít větší ambice, než jen prodávat alba kamarádům v hospodě, začnete si říkat, jestli se vám opravu vyplatilo ušetřit těch pár stovek. Jestli nebylo lepší si připlatit a prostě mít lepší pocit, když už to CD posíláte třeba do zahraničí. Tohle už je ale spíše otázka na preference každého. Někomu je šumák, jak to vypadá, záleží mu jen na tom, jak to hraje. Zvlášť v dnešní digitální době, když se beztak všechno stahuje. A někdo si zas potrpí i na kabátě.

Abych ale nepsal jen negativa přístupu, který jsme tenkrát zvolili, napíšu i pozitiva, která jsme objevili nebo která časem vyplynula.

Tak v první řadě, každý kupující má rozhodně jedinečný originál. Některé booklety mají mírně odlišné barevné tóny, rozhodně žádné dva booklety nebyly stejně vystřiženy, ani stejně ohnuty do krabičky. To je takové fajnšmekrovské plus, ta vlastnoruční výroba. No ale kdyby dneska prodával vlastnoručně složené CD Tobias Sammet, hmmm...

Jako obrovské plus se v našem případě ukázalo to, že nemáme doma hotových několik set kusů, se kterýma už nikdy nic neuděláme, ale že jsme si je mohli třeba po dvaceti vždycky dodělat. V průběhu těch let jsme totiž změnili obsah CD a to se nám to pak hodně vyplatilo, že jsme prostě jen začali pálit jiná data. V souvislosti s tím jsme jen upravili booklet, aby reflektovala změnu uvnitř. Žádné vyhozené peníze navíc, žádné zahazování starých CD. Takže i když bylo jen jedno vydání našeho alba, máme v podstatě dvě varianty. To aby měli sběratelé co sbírat. Až budeme jednou slavní, ta opravdu původní verze bude dost vzácná (a tudíž drahá :-) ).

V neposlední řadě je výhoda i ta samotná cena. Nejednou jsme viděli údiv na tvářích kupujícího, když jsme mu řekli, že CD je jen za páďo. Občas nám lidi prostě strčili stovku, ať si to necháme. Nebo koupili rovnou 2 cédéčka (nebo 10).

Jaký z toho udělat závěr? My už rozhodně nikdy doma pálit nebudeme. To úsilí ani všechen věnovaný čas tomu se prostě nevyplatí. Další CD už bude pěkně vylisované, s vytisknutým bookletem a pěkně poskládané dohromady. My pak jen otevřeme krabice a přivoníme.

A co kdyby někdo z vás i po tom, co jsem napsal, chtěl pálit CD doma? Tak se raději rozhlédněte po netu. Dneska už je možnost nechat udělat CD od profíků od pár kusů. A pořád je to docela za rozumný peníz. Holt, před pár lety ta možnost ještě nebyla.