Když jsem byl ještě malej kluk, nesnášel jsem hudbu. To proto, že tenkrát jsem nevěděl, že hudba je i něco jiného než dechovka. A dechovku jsem fakt nesnášel.
Zatímco sestra šla do první hodiny flétny natěšená, mě tam ve druhé třídě mamka táhla s brekem. Nicméně, když jsem se na flétnu učil tón g (učí se třetí, hned po háčku a áčku), už mě to nevadilo a občas jsem doma i trénoval.
Později mi byla flétna málo, tak jsem začal chodit na klávesy. Protože můj prastrýc byl v zahraničí (a možná i u nás) docela věhlasný houslař Buček, občas se doma povalovaly nějaké mistrovské housle. A tak jsem začal chodit hrát místo kláves na housle. Ovšem hrát na housle je docela těžké. To musí mít člověk hudební sluch, aby ty tóny fakt trefil. Což u mě nehrozilo. Tenkrát rozhodně ne. Přestože jsem měl po kom dědit vynikající hudební sluch, ať už po prastrýci či dědovi, mě to prostě obešlo a padlo to na ségru. A tak jsem po nějaké době nechal i houslí.
Tak nějak v té době jsem začal zjišťovat, že hudba může být občas i pěkná. No řekněte Janek Ledecký a Pěkná, pěkná, pěkná. Song mého mládí, ke kterému jsem se pak mnoho let ještě vracel. V té době jsem začal objevovat i klady dechovky. A to, že se u ní dají ošahávat holky :-) No, tenkrát se prostě na vesnici nic jiného než dechna nehrálo, tak jsem měl zase spojený tanec jen s dechovkou.
Pak do kin vtrhl Jurský park, mě naprosto dostal, okouzlil a já propadl nejen dinosaurům, ale i filmové hudbě. Titulní písničku jsem hrál na flétnu do omrzení. Zatoužil jsem vymyslet taky něco tak úžasného. A tak se od té doby datují počátky mého skladatelství. Jen pár tónů na flétnu. Ale chápejte, začátky jsou vždycky těžký.
Sestra povyrostla a začala chtít kytaru. Já jsem rozhodně kytaru nechtěl. Když jsem viděl, jak ti kytaristi pořád mění ty prsty, do takových neuchopitelných patvarů. A tolik jich bylo. Kdo by se to učil. Já jsem chtěl zůstat u svých jednoduchých nástrojů jakými pro mě tenkrát byla flétna nebo klávesy.
Jenže ségra kytaru dostala. Občas na ni něco zabrnkala. Já na ni občas taky něco zabrnkal. Najednou jsem zjistil, že dokážu zahrát písničku, že umím chytit barré a po nějaké době, že hraju dokonce líp než ségra.
Nastala éra Kelly Family. Nikdy nevíte, kdy se z největší nenávisti stane největší láska. Jak já nenáviděl, jak všichni komolili výslovnost Fell in love with an alien a to šílenství kolem nich. Až jsem tomu sám jednoho dne propadl, stal se jejich fanoušek a rozhodl se, že prostě taky musím hrát v kapele.
A tak jsme do toho se ségrou šli naplno. Kytara, flétna, klávesy... dobrý základ. Sháněli jsme další lidi. Samozřejmě každý chtěl hrát v kapele (jako je to mu i dnes), takže jeden týden jsme měli druhou flétnistku, další klávesáka a třetí vynikající houslistku. A pak zas nikoho.
Poznámka: prostě je to můj osud (nebo spíš prokletí), věčné nikdy nekončící hledání členů kapely. Táhne se to se mnou od útlého mládí až do dnes. Kéž bych byl ropucha, stačil by jeden huban a prokletí by bylo fuč...
My se ale nevzdávali a napsali jsme se ségrou fakt hustý songy. Třeba jeden se jmenoval Temná noc. Ještě dneska si ho občas brouknu. Zazpívám vám ho, až budu někdy ožralej :-)
Taťka, tělem i duší rocker a metalista, se na ty naše Janky a Kelly Family už nemohl dívat a jednoho dne prostě dovezl bicí. A na Štědrý večer léta páně 1998, vrátíce se z večerní procházky, doma duněla u stromečku elektrická kytara.
A tak bylo rozhodnuto, že už nebudu hrát na flétnu a housle, ale že budu tvrdej a budu hrát na bicí a elektriku. A tak jsem hrál na elektrickou kytaru s tím nejbrutálnějším zkreslením (co tenkrát Zoom uměl) Tři kříže, jako by to byla španělka. Jo opravu. Taťka říkal, že tak se to asi nehraje, ale já jsem mu to stejně nevěřil.
Jenže taťka zas nevěřil mě, usoudil, že se to budu muset naučit pořádně, a tak našel učitele. Začal jsem chodit na kytaru k Tondovi Vodičkovi z Kernů. Přes Zdeňka Kluky se taťka dostal až k Petru Kudibalovi, k němuž jsem zhruba ve stejné době začal chodit na bicí.
Následovalo několik let studia hry na kytaru, bicí, harmonie a hudební teorie. Ani jsem tenkrát ještě netušil, jak moc mně to bude všechno užitečné. Dneska už aktivně hraju jen na kytaru. Plně se soustředit na víc nástrojů totiž vezme dost času. A já se rozhodl, že než jen tak vrzkat na dva či víc nástrojů, se budu raději soustředit na jeden, abych aspoň na ten něco uměl zahrát.
A jsme u konce. Proč hraju na kytaru už víte. Tak nějak se to stalo. Ještě zbývá zodpovědět, proč nehraju na citaru? Nebo triangl? Nebo aspoň ty bicí nebo klávesy... Tak to by mě DNES taky fakt zajímalo. Začínám litovat, že jsem skončil u kytary a ne u jiného nástroje. Kytaristů je totiž všude plná zádel. Kapely už mají dva i více kytaristů. A dobrých kytaristů. Uplatnit se jako kytaristy, to je o nervy. Jo, hrát tak na bicí nebo klávesy, to by se o mě kapely mohly přetrhnout. A to by byl hudební ráj na zemi. A teď si představte, co teprve, kdybych hrál na citaru...
PS: Jako hrát na triangl? Fakt? Petr Kudibal, hovoříce o obtížnosti hry na bicí nástroje nám žákům často říkával. Bicí jsou těžký nástroj, ale nemyslete si, že takový trianglista to má jednoduchý. Představte si, že hrajete s orchestrem dvouhodinový koncert. Houslisti a ostatní hrají pořád. Ale vy tam za celou tu dobu máte napsanou jednu notu. A teď tu notu zahrát přesně tam kde má být. Tak to je teprve to pravý umění.
Zatímco sestra šla do první hodiny flétny natěšená, mě tam ve druhé třídě mamka táhla s brekem. Nicméně, když jsem se na flétnu učil tón g (učí se třetí, hned po háčku a áčku), už mě to nevadilo a občas jsem doma i trénoval.
Později mi byla flétna málo, tak jsem začal chodit na klávesy. Protože můj prastrýc byl v zahraničí (a možná i u nás) docela věhlasný houslař Buček, občas se doma povalovaly nějaké mistrovské housle. A tak jsem začal chodit hrát místo kláves na housle. Ovšem hrát na housle je docela těžké. To musí mít člověk hudební sluch, aby ty tóny fakt trefil. Což u mě nehrozilo. Tenkrát rozhodně ne. Přestože jsem měl po kom dědit vynikající hudební sluch, ať už po prastrýci či dědovi, mě to prostě obešlo a padlo to na ségru. A tak jsem po nějaké době nechal i houslí.
Tak nějak v té době jsem začal zjišťovat, že hudba může být občas i pěkná. No řekněte Janek Ledecký a Pěkná, pěkná, pěkná. Song mého mládí, ke kterému jsem se pak mnoho let ještě vracel. V té době jsem začal objevovat i klady dechovky. A to, že se u ní dají ošahávat holky :-) No, tenkrát se prostě na vesnici nic jiného než dechna nehrálo, tak jsem měl zase spojený tanec jen s dechovkou.
Pak do kin vtrhl Jurský park, mě naprosto dostal, okouzlil a já propadl nejen dinosaurům, ale i filmové hudbě. Titulní písničku jsem hrál na flétnu do omrzení. Zatoužil jsem vymyslet taky něco tak úžasného. A tak se od té doby datují počátky mého skladatelství. Jen pár tónů na flétnu. Ale chápejte, začátky jsou vždycky těžký.
Sestra povyrostla a začala chtít kytaru. Já jsem rozhodně kytaru nechtěl. Když jsem viděl, jak ti kytaristi pořád mění ty prsty, do takových neuchopitelných patvarů. A tolik jich bylo. Kdo by se to učil. Já jsem chtěl zůstat u svých jednoduchých nástrojů jakými pro mě tenkrát byla flétna nebo klávesy.
Jenže ségra kytaru dostala. Občas na ni něco zabrnkala. Já na ni občas taky něco zabrnkal. Najednou jsem zjistil, že dokážu zahrát písničku, že umím chytit barré a po nějaké době, že hraju dokonce líp než ségra.
Nastala éra Kelly Family. Nikdy nevíte, kdy se z největší nenávisti stane největší láska. Jak já nenáviděl, jak všichni komolili výslovnost Fell in love with an alien a to šílenství kolem nich. Až jsem tomu sám jednoho dne propadl, stal se jejich fanoušek a rozhodl se, že prostě taky musím hrát v kapele.
A tak jsme do toho se ségrou šli naplno. Kytara, flétna, klávesy... dobrý základ. Sháněli jsme další lidi. Samozřejmě každý chtěl hrát v kapele (jako je to mu i dnes), takže jeden týden jsme měli druhou flétnistku, další klávesáka a třetí vynikající houslistku. A pak zas nikoho.
Poznámka: prostě je to můj osud (nebo spíš prokletí), věčné nikdy nekončící hledání členů kapely. Táhne se to se mnou od útlého mládí až do dnes. Kéž bych byl ropucha, stačil by jeden huban a prokletí by bylo fuč...
My se ale nevzdávali a napsali jsme se ségrou fakt hustý songy. Třeba jeden se jmenoval Temná noc. Ještě dneska si ho občas brouknu. Zazpívám vám ho, až budu někdy ožralej :-)
Taťka, tělem i duší rocker a metalista, se na ty naše Janky a Kelly Family už nemohl dívat a jednoho dne prostě dovezl bicí. A na Štědrý večer léta páně 1998, vrátíce se z večerní procházky, doma duněla u stromečku elektrická kytara.
A tak bylo rozhodnuto, že už nebudu hrát na flétnu a housle, ale že budu tvrdej a budu hrát na bicí a elektriku. A tak jsem hrál na elektrickou kytaru s tím nejbrutálnějším zkreslením (co tenkrát Zoom uměl) Tři kříže, jako by to byla španělka. Jo opravu. Taťka říkal, že tak se to asi nehraje, ale já jsem mu to stejně nevěřil.
Jenže taťka zas nevěřil mě, usoudil, že se to budu muset naučit pořádně, a tak našel učitele. Začal jsem chodit na kytaru k Tondovi Vodičkovi z Kernů. Přes Zdeňka Kluky se taťka dostal až k Petru Kudibalovi, k němuž jsem zhruba ve stejné době začal chodit na bicí.
Následovalo několik let studia hry na kytaru, bicí, harmonie a hudební teorie. Ani jsem tenkrát ještě netušil, jak moc mně to bude všechno užitečné. Dneska už aktivně hraju jen na kytaru. Plně se soustředit na víc nástrojů totiž vezme dost času. A já se rozhodl, že než jen tak vrzkat na dva či víc nástrojů, se budu raději soustředit na jeden, abych aspoň na ten něco uměl zahrát.
A jsme u konce. Proč hraju na kytaru už víte. Tak nějak se to stalo. Ještě zbývá zodpovědět, proč nehraju na citaru? Nebo triangl? Nebo aspoň ty bicí nebo klávesy... Tak to by mě DNES taky fakt zajímalo. Začínám litovat, že jsem skončil u kytary a ne u jiného nástroje. Kytaristů je totiž všude plná zádel. Kapely už mají dva i více kytaristů. A dobrých kytaristů. Uplatnit se jako kytaristy, to je o nervy. Jo, hrát tak na bicí nebo klávesy, to by se o mě kapely mohly přetrhnout. A to by byl hudební ráj na zemi. A teď si představte, co teprve, kdybych hrál na citaru...
PS: Jako hrát na triangl? Fakt? Petr Kudibal, hovoříce o obtížnosti hry na bicí nástroje nám žákům často říkával. Bicí jsou těžký nástroj, ale nemyslete si, že takový trianglista to má jednoduchý. Představte si, že hrajete s orchestrem dvouhodinový koncert. Houslisti a ostatní hrají pořád. Ale vy tam za celou tu dobu máte napsanou jednu notu. A teď tu notu zahrát přesně tam kde má být. Tak to je teprve to pravý umění.
RSS Feed
