Album už na první pohled zaujme pěkným coverem, na kterém je hlavním motivem Hadonoš. Proč Hadonoš? No protože právě jej si FatBat zvolili jako třinácté znamení zvěrokruhu. A Třinácté znamení je jak jméno písničky, tak celého alba.

Když jsem krabičku alba otevřel, čekalo na mě ještě větší překvapení. Na samotném disku, a i v trayi, je vyobrazen právě zvěrokruh i s oním třináctým znemním Ophiucha, který je vždy barevně odlišen. Zvěrokruh samotný je jinak jednobarevný, ale hodně krásně zdobený. A doslova mě uhranul. Kdybych měl vybrat nejlepší grafiky disků ze všech disků, co jsem kdy viděl, tak tento disk Třinácté znamení bude útočit na první příčku.

Když už jsme u krabičky, pojďmě mrknout rovnou i na booklet, kde najdeme texty písniček a mimo to jsou u každé uvedeni i autoři textu a hudby. To vždycky pečlivě studuji, kdo co na písničce udělal a tuto informaci oceňuji. Nechybí ani fotka kapely, informace o kapele, hostech, studiu a podobně. Na zadní straně alba je tracklist. Škoda, že nejsou uvedeny délky písniček nebo i celkový čas. Mě to vždy potěší.

Ale teď už pojďme na hudbu. Kapela hraje klasický heavy metal, dvě kytary v kapele to jistí. Celé album jede v jednom řádku a nikam z něj nevybočuje. Téměř všechny písničky mají silné sborové refrény a dostatek kytarových sól a riffů.

Album rozjíždí ve středním tempu jedna kytara, aby se k ní vzápětí přidala druhá, vyplnila zbytek stereopole a rovnou naskočila do písně Polibek hor. Refrén je v této písni více sborový, méně metalově úderný a působí tak trochu éteričtěji.

Druhý song, Třinácté znamení vás už pořádně rozhýbe, zejména pak krční svaly, jak budete házet hlavou. Co se textu týká, řekl bych, že je písnička o hledání svého místa, či škatulky v životě. A když taková škatulka neexistuje, není nic snadnějšího, než si vytvořit svoji vlastní, ve které nám bude dobře. Každý jsme přece originál.

Černé svědomí hraje ve středním tempu, začíná delším intrem, které obsahuje kytarové sólo, nicméně podklad pod zpěvem jede v rychlém tempu.

Musíš se rvát je pomalá metalová písnička, ve které se střídají jemné sloky se silnými sborovými refrény. Ke konci zazní procítěné sólo, které vygraduje do rychlých metalových běhů. Celkově jsou v písničce líbivé melodie a působí opravdu dobře.

Nehledej je tvrdá písnička s hodně řvanými a tvrdými refrény.

K.S.G. - rychlý metalový nářez o holce co jezdí motorky. Je to podle refrénu dost rozpoznatelná písnička, protože slova Kate Stunt Girl jsou zařvaná ve stopkách vždy na první dobu taktu. Dokážu si představit, že na motosrazech bude Kate Stunt Girl s kapelou řvát celý dav. A to bude hodně silný zážitek.

Jsme tu jen krátkej čas je filosofické zamyšlení nad tím, že tady na světě nejsme na věky. Zajímavě se zde střídají riffové pasáže v half-timu s rychlými pasážemi. Působí to dost dobře. Konec dozní jen akusticky a navodí na závěr tu správnou náladu.

Laid-Back riders je opět tvrdá věc o motorkářích s hodně drsným sborovým zpěvem v refrénech.

Zapomenout je velmi vydařený ploužák, kde se k akustické kytaře jako hostující nástroj připojí i violoncello. Písničce to dodá na atmosféričnosti a snové náladě. Já jsem na tohle ujetý, mně se bohaté aranže a hodně nástrojů líbí, takže je to pro mě i nejlepší skladba celého alba. Sólo na akustickou kytaru je třešničkou na dortu a ke konci i zajímavé překrývání hlasů.

A poslední Ruská ruleta začíná skvělým tapingovým intrem, které podkreslují tvrdé spodky. U toho jsem si chrochtal. Písnička je celkově tvrdá úderka, jak se na konec alba sluší.

Na závěr bych se chtěl dotknout dvou věcí. Album by si určitě zasloužilo ještě lepší produkci než má teď. Umělý, digitálně zprocesovaný zvuk asi nebylo to, co kluci pro toho album hledali, nicméně si myslím, že by trochu víc té moderní péče albu určitě prospělo. Zejména sbory by mohly hrát více spolu, působily by pak ještě mohutněji a více by tlačily. Třeba na konci mé oblíbené Zapomenout by překrývajícím se hlasům bylo lépe rozumět.

Co do textové stránky mě po poslechu album vyznívalo drsňácky a motorkářsky. Asi jsou to ty hlavní zapamatovatelné pecky. Pár písniček mi přišlo s filosofickým přesahem, což mám rád. Po přečtení textů v bookletu bych řekl, že ta filosofická stránka bude dokonce i převažovat a to mě mile překvapilo. V některých písních lze najít hlubší smysl než jen laciné popěvky. Navíc je na albu pár opravdu hezkých rýmů a obratů. Takže za texty, rozhodně některé, dávám velký palec nahoru.

A teď už mi nezbývá než vám doporučit album Třinácté znamení k poslechu.

Pro ty, co kapelu Mylions neznají je třeba říci, že se skládá z ostřílených muzikantů, kteří už mají hodně za sebou. Za všechny budu jmenovat kytaristu Mirka Horňáka a klávesáka Jana Vrchotu. Takže od alba očekávám jak skladatelskou tak i hráčskou vyzrálost a rovnou můžu napsat, že to tak i je. Na albu neslyším snad jedinou poplatnou vyhrávku, či tisíckát omletý doprovod. A když už tam něco podobného je, je to okořeněno zajímavým zvukem nebo efektem. Doprovody hrají zajímavé riffy, zajímavé doprovody. Celkově mě pestrost baví.

Na druhou stranu album není přeumělkované. Pro mě osobně se jedná o poctivý bigbeat či hard rock, chcete-li. Celé album si drží tento koncept a moc neuhýbá, což každý bigbíťák samozřejmě ocení.

Nemá tedy cenu pitvat každou písničku zvlášť, pojďme si projet jejich hudebně rozlišovací znaky a zajímavosti.

Titulní píseň Carpe diem – Užívej dne, začíná velkolepým intrem do kterého zazní první slova písně: „Když ti tvoje holka nechce dát...“. Tento první verš naprosto výstižně charakterizuje celé album, které je o holkách, láskách ztracených i najitých, hospodách a štamgastech, motorkách a vše co k tomu patří. Nemůžu si pomoct, ale tohle album se opravdu těm, kteří se považují za bigbeaťáky, prostě musí líbit.

Když písnička začíná startováním motorky, jak se asi bude jmenovat? Ano, Cesta do pekel a v takové písničce samozřejmě nesmí chybět ani anglický popěvek Highway to hell. Trochu by se zdálo, že nám do písničky kluci naservírovali všechna hardrocková klišé, ale proč ne. Ono to funguje. Navíc se mi v písničce dost líbila zpěvová melodie. Na konci pánové opět nasednou na silné mašiny a odjedou rovnou do pekla. Já osobně bych se mu raději vyhnul.

Když je další písnička o čase, proč ji nezačít tikáním? Pěkný rozpoznávací znak. Čas tvý rány nezahojí vás rozhoupá ve středním tempu a současně je jméno písničky i základním veršem, který si s kapelou rádi zazpíváte i na koncertě. Ke konci je emotivní mluvená pasáž odkazující na naléhavost času.

Přelétavá je pěkná balada se zajímavými harmoniemi.

Deviant je tvrdá úderka. Hned za ní následuje hard rocková klasika s typickým začátkem, kdy to rozjedou bicí, přidá se kytara a nastoupí zpěv. Určitě si v této písničce vychutnejte flangerové kytary a zajímavé klávesy. A co myslíte, že je pro bigbeaťáka ráj? No přece hospoda, řádně černá, takže písnička se jmenuje Černej ráj.

Katedrála sice není balada, ale dá se označit za hardrockový ploužák a zpěvák zde má opravdu fajnou barvu hlasu. Závrať bych označil za klasický bigbeat.

Mě se neptej je postavená na jednoduchém bum čvacht, ale písnička díky tomu dostává patřičný drive. Kytara hodně využívá kvákadla.

Když uslyšíte kovadlinu o čem písnička bude? O kováři. Kdybych já byl kovářem je hravá písnička a libí se mi propojení textu s muzikou. Když se zazpívá „ozvěna“ a ta se pak ozve i v hudbě na nástrojích, to je přesně, to co se mi na muzice líbí a co oceňuji.

A poslední Titulková je opravdu titulková. Klidně bych si ji dokázal představit v nějakém filmu. Jedná se víceméně o pomalou instrumentální skladbu, kde hezké melodie hraje akustická kytara. Tahle skladba se mi líbí z celého alba nejvíc. Jsem prostě sentimentální. Hodně zajímavý prvek je, že se kapela na konci písničky představí. Obsazení kapely si tak nejen přečtete v bookletu, ale i poslechnete na konci alba.

Album je vydané jako digipack. Nedá se zde ani mluvit o nějaké grafice, podklad je jednoduchý šedo červený. Nicméně to pánové dohnali lesklými prvky na matném podkladu. Jedná se o loga, fotku kapely a logo alba. Za to je musím pochválit, protože je to docela netradiční prvek.
Z bookletu se dočteme složení kapely, nějaké info, kdo co na albu dělal a tracklist.
Moderně využili QR kódů, aby se fanoušci dostali na jejich web, k textům, videím a facebook. To je v dnešní době moc fajn, jít s dobou. Jenže zcela chybí texty tištěné a to zase fajn není. Já když poslouchám cédo, rád u toho listuji bookletem, prohlížím si grafiku a čtu texty. A tady mi tento vjem zcela odpadl. Za mě je to škoda.

Slovo závěrem. Jste-li odkojeni starou školou hard rocku, neváhejte ani chvíli, budete nadšeni. A pokud si myslíte, že bigbeat není váš šálek čaje, tak si minimálně rozšiřte hudební obzory, ať víte, jak se dnes hraje hard rock.

„Stejně budeš řvát.“
„Nebudu.“
„Každej řve.“
„Já nebudu.“
„Budeš. Každej spustí, když ho začnou bít.“
Seděli vedle sebe na židlích v dlouhé, nekonečné řadě a čekali, až na ně přijde řada. Až je zavolají do dveří. Všichni ostatní seděli mlčky a přemýšleli, co je čeká. Připravovali se.
Ale ne tihle tři. Ti se spolu bavili tichým hlasem, snad aby nevzbudili moc pozornosti.
Jejich označení byla 8 018 615 430, 8 018 615 431 a 8 018 615 432. Ale pro jednoduchost jim říkejme třeba Petr, Pavel a Patrik.
Na jménech nesejde. Sejde na tom, co se stane, až je zavolají a projdou dveřmi.
To ale nikdo nevěděl. Z těch dveří se totiž ještě nikdy nikdo nevrátil. Jakmile si je zavolají, každý vejde dovnitř, ale nikdo už ven.
Sem zpět se dostávají, kdo ví odkud, jen zkazky. O utrpení, které je za dveřmi čeká. O bolesti a zmaru.
Ale kdo ví, co je na tom pravdy. Proč by je tam posílali, kdyby to tam bylo tak zlé.
Dveře se otevřely a neznámý hlas, který jako by zněl odnikud celým prostorem, oznámil číslo. Ten co byl na řadě se zvednul a rozvážným krokem se vydal vstříc temnotě, která bylo to jediné, co bylo ve dveřích vidět. Naposledy se před nimi zastavil, ohlédl se a vešel. Dveře se za ním zavřely.
Opět zavládlo ticho. Všichni jako by naslouchali, jestli se z poza dveří neozve nějaký zvuk. Hlas, sten.
Nic.
Naprosté ticho.
Po chvíli ho svým tichým hlasem přerušil Petr: „Já jsem prostě slyšel, že první co tam s tebou udělají je, že tě začnou bít, dokud nezačneš řvát.“
„Proč by to někdo dělal?“ oponoval Patrik. „Ať nás tam čeká cokoliv, tu radost jim neudělám.“
„Prý z toho radost nemají, prý je to pro tvé dobro,“ vysvětloval Pavel.
„To mi rozum nebere,“ řekl rezignovaně Patrik.
„Nikdo neví, co je za těmi dveřmi. Prostě musíš vejít a uvidíš.“ pokračoval Petr.
Ale Patrik se nechtěl nechat jen tak odbýt: „Proč to někdo nezjistí? Proč nám neřeknou, co nás tam čeká? Kdo tohle vymyslel?“
Měl plno otázek, které ho nenechávaly klidným. Otázky měli všichni. Odpovědi neměl nikdo.
Ozvalo se další číslo a do dveří vešel opět ten, co seděl na konci řady. Jeho křeslo se zasunulo do podlahy a bylo slyšet jak se někde pod zemí vrací zřejmě na nedohledný začátek fronty. Celá řada se posunula o jedno místo směrem ke dveřím. A tak to tu chodí. Ti, co čekají, sedí na křeslech, které je postupně přibližují ke dveřím. Jakmile jsou na řadě, vejdou do dveří a už je pak nikdo nespatří.
První z trojice přišel na řadu Petr. Když zavolali jeho číslo, Petr se trochu nervózně, ale odhodlaně zvedl. Pavel ho chytil za ruku a stiskl mu ji.
Petr se na něj usmál a vešel do dveří. On věřil, že i přes to, co všechno se proslýchalo, ho na druhé straně čekají spíše dobré věci.
Pavel přišel na řadu po Petrovi.
„Nebudu řvát.“ prohodil k němu ještě naposledy Patrik.
„Třeba se tam potkáme a uvidíme,“ řekl Pavel a zmizel za dveřmi.
Patrik zůstal se svými myšlenkami. Neměl náladu bavit se s někým dalším. Vlastně ani nebylo o čem. Už za chvíli zjistí, co ho čeká.
Když hlas oznámil číslo 8 018 615 432, vstal a vykročil směrem ke dveřím. Jeho krok byl trochu nejistý. Jako když dlouho ležíte a pak rychle vstanete.
Nedal ale na sobě nic znát a prošel dveřmi.
Byla tam naprostá tma. Dveře se za ním ihned zavřely. Zavřel je někdo nebo se zavřely samy? Nedokázal říct. Nevěděl, jestli je v nějaké místnosti nebo vyšel ven. Chvíli se snažil všemi smysly vnímat, co je kolem něj, ale na nic nepřišel.
Kolem byla jen neprostupná tma.
Stál a čekal.
Nevěděl jak dlouho tam už je. Pět minut? Den? To snad ne.
Chtěl udělat krok, ale jakoby nebylo jak. Abyste mohli udělat krok, musíte na něčem stát, ale on nestál. Natáhl ruku, chtěl nahmatat zeď. Ale kterým směrem má natáhnout ruku? Ztratil veškerou orientaci. Vznášel se? Plul?
Jediné, co si uvědomoval bylo, že dýchá. Ale i to bylo zvláštní, protože ústa měl zavřená a plíce se mu nedmuly.
Pak přeci jen začal něco vnímat. Začal vnímat pohyb celého prostoru. To prázdno, ve kterém se nacházel se s ním hýbe. Po nějaké době začal slyšet i zvuky. Prvně nezřetelně, ale když se soustředil, rozeznal i hlasy. Vzdálené a tiché.
Mluvily k němu odněkud z té tmy.
A pak to přišlo. Nad hlavou uviděl malé světlo, které se začalo zvětšovat. A nějaká síla ho začala tlačit směrem k tomu světlu. Jenže čím blíž k tomu světlu byl, tím víc se mu začalo chtít spát a on upadal do zapomnění. Chtěl vidět kam jde, co je v tom světle, ale čím víc se na to soustředil, tím rychleji se ztrácel. Ani si neuvědomil, když přestal vnímat úplně.


Petr začal řvát hned.
Pavel začal sotva se ho dotkli.
Patrik držel. Chytili ho za nohy a pověsili hlavou dolů. Na jeho záda dopadly první rány, ale Patrik držel. Nevydal ani hlásku. Přece nezačne řvát. Přece jim tu radost neudělá.
Lidé kolem něho znejistěli, bylo vidět, že jsou zaskočeni. Tak dlouho to normálně netrvá. Získal si pozornost, protože se na něho upřely všechny oči v místnosti.
Dopadla další rána. Tentokrát byla o něco silnější.
To už Patrik nevydržel a z plna hrdla se rozkřičel. První nádech byl překvapivě slastný. Až se toho sám lekl.
Jedna z žen, která stála nejblíže se na něj usmála: „No vidíš, chlapečku. Ty bys nám ještě nahnal strach.“
Pak se obrátila na ženu ležící v krvi na posteli.
„Tady máte maminko, krásný chlapeček.“
Patrik už neřval, spokojeně dýchal.

Kapela opravdu hraje melodický metal. Krásných melodií mají na albu hodně. Nebál bych se v případě jejich alba Cesta použít i přídomek elektro. Hodně si hrají se synty a moderními elektro prvky. Hlavně v intrech používají i další zajímavé prvky, připomínající etno nebo folk, které kapelu odlišují od ostatních.
Pojďme nyní poslechnout album a jednotlivé písničky.

Volání je epické intro, plné syntů, elektroniky a těžkých tympánů.
V polovině se přidají elektrické kytary a intro se jakoby zlomí do začátku písničky. Posluchač už už čeká zpěv. Ten ale nepřijde. Jedná se pořád o jeden instrumentální track. Sarkonia jím začíná i koncerty a není divu. Tato skladba dokonale navodí atmosféru toho, co přijde potom. Přivolá vás do světa Sarkonie.

Strážné majáky jsou vlajkovou lodí tohoto alba. A Sarkonia měla při výběru úvodního songu šťastnou ruku, protože tohle je opravdu výborný kousek. Sedmistrunné kytary drtí těžké riffy a v písni se střídá mužský chraplák s jemným ženským vokálem. Písnička je vhodně okořeněná moderními elektronickými samply. Při pozorném poslechnu bych se nebál srovnání s Amaranth. Tím nemyslím, že by je kopírovali, ale že mají stejně dobře provedené aranže v tomto duchu.
Refrén je v písničce opravdovým vrcholem a písnička je díky němu krásně zapamatovatelná.

Tak jen pojď je víceméně přímočará úderná písnička s nenucenou basovou vyhrávkou v půlce, jako zpestření. Co si vyberete, pravdu nebo lež? Na to se vás kapela ptá v textu písničky.

Zrůdy začínají opět velmi vydařeným intrem. Zajímavý nástroj a rytmus posluchače ihned naladí na správnou strunu. Metalové kytary na sebe nenechají dlouho čekat. Zrůdy drží metalovou laťku a nepolevují. Na příslušném místě se kapela vrátí k motivu intra, takže písnička působí pěkně konzistentně (jsou prostě kapely, co dají intro, které ale se zbytkem písničky nemá nic společného) a než nastoupí na poslední refrén, předloží nám zajímavý kytarový rytmus, podpořen samozřejmě ostatními nástroji.

Temný anděl je pomalejší balada, kde kromě kytar hraje prim i klavír. Přestože je písnička pomalejší, rozhodně neztrácí na údernosti. A přestože je to jedna z nejdelších skladeb na albu, ani trochu jsem se u ní nenudil.
Občas mi při poslechnu tohoto alba uniká význam některých veršů, respektive toho, co nám kapela chtěla sdělit. V tomto songu například verš: „Duše nás dvou až k nebesům vznést.“ Jako by tam něco důležitého chybělo. Ani z kontextu jsem to nějak nepobral a tajně podezírám textaře, že si prachsprostě ulehčil práci, aby se verš rýmoval.
Na druhou stranu zase refrén v tomto songu musím pochválit. Ten se mi líbí jak textově tak hudebně,

Písnička Úsvit, opět začátek perkusivní intro, ke kterému se přidají smyčce a posléze i kytary a zpěv. Respektive jen vokál zpívající úúúú ááá a podobné hlásky, něco ve stylu etnických zpěvů. Ale je to opravdu výborné a dost se mi to líbí. Na konci písničky je ještě zpívaný dovětek. Není špatný, ale kdyby v písničce nebyl, vůbec by to nevadilo. Naopak by to byla taková intermezzová skladba, pěkně ucelená a při tom dost originální.
V bookletu je text uveden na začátku následující skladby. Tak teď jsem zmaten, jestli to má být konec Úsvitu nebo začátek S láskou tvá nenávist. Někam se Sarkonii asi vloudil šotek. Navíc je v bookletu písnička uvedena jako Úsvit, ale v samotném CD textu je uvedena jako Svítání. Tak buď je tam těch šotků víc a nebo si s námi kapela hraje hru „hledej naše vtípky“. :)

S láskou tvá nenávist je opět tvrdá skladba, kde se střídá nabroušený mužský hlas s čistým ženským. Písničku krásně ve slokách doplňují perkuse, tuším bonga nebo něco takového to bude. Nechybí instrumentální intermezzo, které je dost dobré, zvláště jak se k němu přidá zpěvačkou vyvedený prostý popěvek ááá.

Elektronické intro, přidají se kytary, začne zpěv. Sloka. Střídání ženského a mužského zpěvu. Písnička Třináctá komnata a na tomhle albu už docela opakující se schéma skladby. Nicméně výborně vyvedený refrén celé song staví do úplně jiného světla. Později si můžeme vychutnat i polyrytmus, když kytara hraje trioly. A hned na to navazující refrén, kde bicí hrají half time, či jak to nazvat, takže se zdá, že je pomalejší. Výborně zkomponované.

Album uzavírá písnička Nic už nebude stejný. Intro je tentokrát na klavíru, který hraje zajímavý melodický postup. Metalové kytary nastupují o chvíli později. Následuje Sarkoní klasika ve střídání slok a refrénů s nechybějící mezihrou.

Celé album má necelých 41 minut. Chtěl bych, aby bylo delší, protože se krásně poslouchá, ale chtěl bych tam víc písniček typu Úsvit. Ostatní písničky se mi zdají podobně schématické. Intro, sloka, ref, mezihra, ref... navíc i s podobným soundem. Všechny jsou ve čtyř čtvrťovém rytmu (pokud mi něco neuniklo) i v podobném tempu. Když člověk album poslouchá jen na podkres a nevnímá ho, působí písničky docela stejně.

Rozhodně bych Sarkonii na tomhle albu pochválil refrény a intra. Refrény jsou správně vygradované a úderné. Jsou to ty nejlepší a nejchytlavější místa písniček, tak jak mají být.
V intrech jsou zajímavé rytmy a fakt zajímavé zvuky.

Místy jsem měl problém porozumět, co zpěvačky zpívají. Hlavně v místech, kde se třeba melodie a zpěvové linky překrývají. A občas jsem měl na ženských vokálech pocit nějakého chorusu, který zpěv rozplizne. Nevím, jestli je to je záměr udělaný nějakým efektem (aby to znělo víc moderně) a nebo to vzniklo díky dvojení hlasu, ale místy mně to přišlo moc.

Booklet je graficky pěkně zpracovaný, takže je při čtení textů i co prohlížet. Jako originální bonus je v úvodu bookletu příběh, z něhož se dozvíte kdo je to Sarkonie. Super, oceňuji.
Bohužel je to vše, co v bookletu je. Chybí informace kdo ten krásný booklet vytvořil, nedozvíte se, kde se deska nahrávala, kdo ji produkoval. Možná to vše dělal někdo z kapely, ale v tom případě i to tam může být uvedeno. Není uvedena délka alba nebo písniček. Nejsou uvedení autoři. Nedozvíte se, kdo hraje na jaký nástroj. Přijde mi to docela škoda. Tohle jsou přesně ty informace, které já v bookletu vždy hledám.
Kapela má v bookletu fotku, ale místo občanských jmen mají hráči uvedené jen umělecké pseudonymy. Stejně jako na webu. Mně to už v dnešní době, kdy se hraje spíše na autentičnost, přijde trochu zbytečné. Ale je to rozhodnutí kapely a v podstatě je to milé. Ale vidím tam jedno mínus. Když je dnešní svět o kontaktech, tak nemám možnost jak jednotlivé muzikanty kapely kontaktovat. Žádného Danae jsem na facebooku nenašel, abych si ho přidal do přátel. A pokud bych chtěl např. s jejich zpěvákem nějakou spolupráci, nenajdu ho. Budu muset psát na oficiální mail Sarkonie: „Ahoj kapelo, nezazpívá si váš zpěvák se mnou duet?“ Tak to jen tak na zamyšlenou. Každá kapela se prezentuje podle svého uvážení.

Poslech tohoto alba rozhodně doporučuji. Zvláště příznivci symfonického, melodického metalu si přijdou přesně na své. Stoprocentně dodaná zásilka.