Tonda "Gabriel" Buček
EN | CZ
  • Úvod
  • Hudba
  • Blog
  • GP tutoriály
  • Band manager
  • Galerie
  • Kontakt

Silent Stream Of Godless Elegy - Smutnice

6/3/2019

0 Comments

 
Do mé sbírky se dostalo další CD. Z únorového koncertu na Melodce jsem si odnesl Smutnici od SSOGE. A tak se sluší a patří napsat pár řádek jak na mě album zapůsobilo. Slyšel jsem ho samozřejmě hned po vydání, takže jsem byl na podrobný poslech už dopředu patřičně naladěn.
Picture
Album obsahuje 8 skladeb o celkové délce padesáti minut, zabalené do digipacku.

V titulní písni nám kapela dává jasně najevo o čem jejich album bude. Tedy o folklorních nástrojích, hutných kytarách a řevu a taky typickém zpěvu Hanky Hajdové. Song uvede cimbál s violoncellem a rovnou nás vtáhne do moravských elegií, konkrétně do potemnělé kovářské dílny, kde v očích štípe dým a horko je nesnesitelné neb v pravidelném rytmu tam kdosi kuje Slunce.


Smutný masopustní průvod mi připomíná úvodní vícehlasý motiv z písně Kdo z nás je víc. Stesk a samotu a touhu po jaru. Ale nenechte se zmýlit, nejde o žádnou utahanou věc. Exkluzivní kytarové arpeggio, které mě nahnalo husí kůži, na sebe nenechá dlouho čekat. Bicí rozjedou blast beat a jsme tak kde jsme chtěli být. Hutný podklad ve spojení s oním sborovým zpěvem neskutečně funguje. Písnička je postavené na growlových slokách a čistém zpěvu v refrénu. Užijeme si i smyčcové sólo. Jak osvěžující proti těm klasickým, mnohokrát samoúčelným kytarovým, kterých je všude plno.

I Synečku začíná pochmurnou melodí, v doprovodu s procítěným cimbálem. Kdybyste nevěděli, že posloucháte SSOGE, klidě byste si je mohli splést s nějakou moravskou cimbálovkou. Přidají se i bicí, velice netradičním, řekl bych technicky náročným, ale hodně působivým rytmem, který postupně graduje, abys se pak přidala i metalová kytara a ostatní nástroje. Bicí se mi v tomhle songu hodně líbí. Na gradaci celkově je tahle písnička postavená a je moc podařená.
Tahle písnička bude můj kandidát na top z alba. Už proto, že se zvukem a použitými prvky hodně podobá mojí písničce O lásce, o válce a o krvi :)

Už samotný název následující písničky slibuje něco nevšedního. Hrátky se slovy a novotvary se mi líbí a tak se s chutí zaposlouchávám do skladby se jménem Ptakoprav. Na úctyhodných sedmi minutách nás kapela provází prazvláštní lesní říší a nechá nás nahlédnout do jejich tajemných zákoutí. Nejen v textu ale i v hudbě, která se různě mění a přelévá. Jednotlivé nástroje se střídají ve vedení melodií a o zajímavé riffy není nouze.

Řekl bych, že je celkem moderní a fér dát trochu místa i basákovi. Aby celou dobu jen nezanikal v ostatních nástrojích.A tak tomu činí SSOGE v písničce Malověrná, kde je basa téměř třetinu písničky dominantním nástrojem. A moc jí to sluší. Nicméně musím uznat, že na Smutnici je basa čitelná v jiných písničkách, když hraje s kytarou. Že by opravdu tak dobrá produkce? Celkově se jedná o pomalejší písničku ovšem s mocným refrénem.

Víte co je to dračka peří? Když se dřív sešly ženský z vesnice, aby oškubaly peří z hus. A u toho si zpívaly. A přesně tenhle obraz mi navodí úvodní sbor z písničky Za nevěstou.
Přestože pak nastoupí těžké kytary a bicí, písnička si rozvážný, až utahaný, lidový nádech udrží až téměř do konce. Ovšem na konci si poslechneme opravdu vydařený metalový nářez. Riff je to pěkně ostrý. Bicí na konci řádně řádí.

V písničce Tichý zpěv je použit na akustiku ten nejjednodušší rytmus, co existuje. Vlastně to ani není rytmus, je to neustálé brnkání. Sám bych takhle kytaru nikdy nehrál, protože bych se bál, že mi to všichni omlátí o hlavu. A ejhle, Silenti to použili a dost to funguje, přidává to songu na naléhavosti. A vůbec, dokonce i ve zpěvu jsou verše o ptácích dost podobné veršům, jež kdysi použila naše zpěvačka, a pak za ty verše dostala od recenzenta pěkně po prstech. Nikde jsem ale nečetl, že by Silenti použili kýčovité verše o ptácích, Hmm.. možná to nebude o tom, co je použito, ale jak je to použito. A nebo prostě, co člověk, to jiná chuť. No a nejspíš vše dohromady. A hlavně je to důkaz toho, že v hudbě zákony neexistují a každému se líbí něco jiného. Každopádně bych nechtěl, aby to to vyznělo nějak negativně pro písničku, jen se tak sešly různé mé postřehy. Naopak bych řekl, že melodie zpěvu je jedna z nejvíce zapamatovatelných na albu.

Bezbřeží je melancholickým finálem celého alba. Nejdelší kompozice, kde rytmus cimbálu připomíná neúprosné bití zvonu na staré oprýskané zvonici. Prim má v tomto songu procítěný zpěv, který přednáší příběh o Moraně, o touze a bolesti.


Celkově je hudba na Smutnici opravdu čarobarevná, plná smutných obrazů, sychravých polí a osušených slz na tvářích zraněných dívek. Či snad jinochů? Texty jsou spíše lyrické a více než obsah o ději často vypoví samotný název písničky.  Každopádně při poslechu Smutnice mám pocit, jako bych poslouchal zhudebněnou Kytici. Je to zřejmě volbou slov a celkovou stavbou textů. Samozřejmě jsou ale texty původní.

Co se grafiky alba týče, tak mě uchvátila od samého začátku. Časem zašlý kolovrat, vyzdobený červenou pentlí, se k obsahu alba více než hodí. Bylo trochu zklamání, že booklet je černobílý. Lačnil jsem po více obrázcích ve stylu coveru. Nicméně i tak je velmi propracovaný s mnoha zdařilými malbami.
Font v bookletu je hooodně pěkný, ale trochu tím trpí čitelnost. K českým textům jsou přidány i anglické, řekněme volné překlady. Dle bookletu English lyrics samples. Tenhle nápad se mi fakt hodně líbí.

No a teď už nezbývá než vám doporučit album si zakoupit a kapelu tak podpořit. Třeba na jejich webu https://www.ssoge.com. Protože když jsem slyšel kolik vydání alba stálo, protočily se mi panenky. Za to úsilí a srdce, které do tvorby muziky dávají, si to rozhodně zaslouží.
0 Comments

7 dovedností, které musí ovládat začínající kapela

6/3/2019

0 Comments

 
Tento článek vyšel 8.2.2018 v magazínu Frontman

​Jak patrně víte, DIY je zkratka anglického „do it yourself“, tedy udělej si sám. A pokud jste začínající kapela, pravděpodobně se o vše sami opravdu staráte. Od muziky až po organizaci a případnou administrativu. Sami si vše zařizujete, domlouváte, platíte. Mám s tím bohaté zkušenosti a občas mě jímá hrůza z toho, co všechno bych měl znát a umět.

Picture
Vlastně až teprve jako trochu zavedenější a bohatší (rozumějte, chodíte do práce, takže máte nějaký normální budget), si můžete dovolit některé věci outsourcovat. Necháte si třeba vyrobit kapelní trička, abyste je nemuseli batikovat doma v garáži. Nebo si necháte natočit klip, abyste ho nemuseli točit na svůj iPhone.
Níže najdete sedm dovedností, bez kterých se v začátcích neobejdete. Uvádím heslovitě a z vlastní zkušeností to, co všechno jsem už pro kapelu dělal, použil, musel jsem se naučit nebo to dělali kamarádi v jiných kapelách. Neberte to jako nějaký absolutní seznam. Spíš takový nástřel, co vás může v této fázi vaší kapely čekat. Samozřejmě záleží i na tom, co a jak hrajete, kde hrajete, jaké máte nároky, jak jste daleko atd. A pokud jste už dál, můžete si teď oddychnout, co vše znát a umět nemusíte, protože to za vás udělá někdo jiný.

1. Muzikant a skladatel
Základní a nejdůležitější skill je ovládnout vlastní nástroj, zvládnout různé techniky hry, znát nástroj po technické stránce, umět si ho popřípadě poštelovat; v dnešní době snad už nevyhnutelně umět používat PC, popřípadě nějaké nahrávací zařízení; znát hudební teorii nebo být kruťák a spoléhat na sluch; znát a umět používat různé hudební počítačové programy; pravděpodobně nějaký notační program, nahrávací program (DAW), umět používat pluginy a knihovny (VST), hudební formáty wav, mp3; konverze; umět pracovat s externími zařízeními, různými krabičkami a udělátky; s midi, kvantizací, midi controlls; EQ; syntezátory a oscilátory.

2. Grafik, kameraman, DTP, znalec multimédií
Bude se vám hodit znalost nějakého grafického programu, ať už Photoshopu nebo třeba GIMPu, popřípadě dalších; neobejdete se v nich bez vrstev a průhlednosti (alfa kanálu); určitě by vám něco měly říkat formáty jpg, png, pdf; měli byste znát rozdíl mezi barevnými prostory RGB a CMYK a k čemu jsou; základy sazby, ořezové značky, spad, práce s textem a barevnými kanály; vypalování CD a příprava pro lisování (pokud se nespokojíte jen se streamem), ISO/obraz disku; red book; pro video se bude hodit znalost základů natáčení a kameramanského umu; kompozice; záběry jako celek, polocelek, detail; švenky; následně znát střihový program; základy střihu; greenscreen a klíčování; vyznat se v kodecích (H.264) a video kontejnerech (avi, mpg, mov); umět je konvertovat.

3. Právník
Měli byste vědět, jaké právní formy může kapela mít, co je pro vás výhodné a co ne a také kdy; znát právní náležitosti fungování kapely; když prodáváte merch či vstupenky, podnikáte, víte to?; znát licence, tedy svoje práva k vaší hudbě; případné zastoupení OSA či jinou organizací; jak je to v zahraničí; ASCAP.

4. Organizátor, promotér, manager
Budete potřebovat domluvit koncert, zorganizovat zkoušku, sehnat spoluhráče; telefon a mail snad umí používat každý; zde stojí za zmínku, že slušné chování je snad samozřejmost; mít přehled o webzinech a obecně médiích, kde můžete svoji kapelu propagovat; rádia; časopisy; nebát se ozvat; psát; vnucovat se (s rozumem); vědět, jak poslat dopis či balík i do zahraničí; někdy musíte řešit i clo; na koncert vás někdo musí dovést, takže řidičák se hodí; a auta se někdy pokazí.

5. Spisovatel, pisatel, reklamní textař
Formulovat do jedné věty základní info o vaší kapele, aby tam nic nechybělo a bylo to zajímavé, není úplně jednoduché; stejně tak psát příspěvky na sociální sítě s hrubkami není úplně košer; na psaní propagačních textů, příspěvků a článků se hodí trochu slohu a češtiny; psát poutavé, zajímavé titulky a nadpisy; pokud máte ambice i mimo ČR, tak znalost jazyka; dost se vyplatí minimálně angličtina.

6. Programátor, ajťák
Pravděpodobně budete chtít nějaký web kapely, ten musí někdo naprogramovat; znalost alespoň HTML, CSS, hodí se i nějaké PHP či jiný backend jazyk; databáze; bez dobrého SEO se dnes těžko obchází; vědět, jak nahrát video na youtube a jak mu správně nastavit metadata; jak zvýšit sledovanost; relevantnost; stejně tak si pořešit ostatní weby a profily, nejlépe aby fungovaly společně. A to je jen začátek. Můžete se pak ponořit do e-shopů, mailinglistů, různých online aplikací, affiliate programů... 

7. Kapelník, „kapelní šašek“ aneb odborník na vztahy
Kapela je přes to všechno také dost o práci s lidmi. Mít někoho, kdo stmeluje partu, dokáže urovnat spory a rozepře, je za všechny peníze; umět pracovat s lidmi; empatie; řízení; vedení...

​No, je toho ještě strašně moc. A je jasné, že nemůžete být odborníci na všechno. Čím víc toho budete dělat, tím povrchněji se dané oblasti dotknete a nebo vám to vezme strašně moc času. Takže popřemýšlejte, jak si práci v kapele rozdělit nebo ji delegovat na někoho jiného. A pokud jsem ještě zapomněl na něco veledůležitého, tak nám to hoďte do komentáře. A nebo se pochlubte, co bizarního jste se museli kvůli kapele naučit či překonat.


0 Comments

Moravius - Hope in us

10/1/2018

0 Comments

 
Na podzim 2017 jsem byl na koncertě kapely Moravius a protože se mi tato kapela, a celkově symfonický power metal líbí, zakoupil jsem si jejich album Hope in us. A aby mi doma jen tak neleželo tak o něm napíšu pár řádek.
Picture
Desku otvírá klasické into, tak to u podobných kapel bývá.

První dvě písně desky Hope in us a Moravius jsou nejreprezentativnějšími songy alba. I proto ho zřejmě otvírají. Obě písně mi byly dobře známy už před poslechem CD, neb je kapela prezentuje i online, a obě také perfektně zapadají do škatulky power-speed metalového stylu.

Na albu je, mimo jiné hosty, možné slyšet i dětský sbor KO-KO. Většinou dolňuje refrény a moc ho při běžném poslechu nezaznamenáte, ale ukončuje úvodní písničku Hope in us a to moc příjmně a krásně, takže jsem si ho velice vychutnal. Více takových pasáží.

Bring back the fire je mírně pomalejší, více power metalová a doplňuje úvodní trojku.

Začátek písně Magic flute vás vezme do kouzelného lesa ke kouzelnému jezírku, ve kterém se koupe krásná panna, která... no, pojďmě k písni. Pro mé uši velice lahodný začátek. Přesto písnička není žádný pomaláč a později se rozjede. I zde je pěkně použit sbor a to dokonce v zajímavé kombinaci s basou a bicími. Závěrečná scéna písně končí opět u jezírka v lese.

V písni Don't waste your time opět kapela přitvrdí. Napsal ji zpěvák kapely Dalibor Halamíček a hostuje zde i Tommy ReinXeed Johansson. Písnička mi hodně připomíná starší Halloweeny.

Tato část alba většinou patří pomalejším písním a stejně tak je to i na této desce. Wings of angels je překrásná pomalá písnička s velmi procítěným zpěvem a kytarovým sólem, které jsem si sám jako kytarista vychutnal.

U pomalých věcí ale není nutno zůstávat dlouho a tak následuje Broken frame, další speedovka ve stylu Stratovariu, kterým je kapela ovlivněna.

Vyloženě najevo to dají hned následující písni For Timo. Rozuměj "Pro Tima Tolkkiho" ze Stratovariu. Což je veselá písnička ku jeho poctě.

Opět zajímavé intro harpsichordu a smyčců otvírá nadupanou písničku Prison of the soul.

No a závěr patří opravdu velkolepému Requiem. Téměř čtvrthodinová skladba u které jsem se rozhodně nenudil. Mnoho změn a zvratů, mnoho ploch, mnoho nástrojů a pořád co poslouchat. Prostě mě naservírovali to, co mám rád i s třešničkou na dortu v podobě mužského sboru. Hmmmmm. Fakt silný moment. No a když jsem psal, že Magic flute končí obrazně u jezírka, tak Requiem tam končí opravdu. Pro mě jednoznačně nejlepší song na albu.

Co napsat závěrem k celému albu? Rozhodně obdivuji kytaristy. Ti si fakt mákli. Moravius hraje přesně můj styl, takže se mi CD líbí už samo o sobě. Co z mého osobního pohledu je trochu škoda, že po zajímavých začátcích písniček jsou si pak některé docela podobné, aby se pak zase skončily ve stylu začátku. Samozřejmě je to i tím, že album nemám naposlouchané do detailu, ale i po několikátém poslechnu bych tak polovinu prostředků písniček nerozeznal.

Když třeba písnička začne herpsichordem, přijde mi škoda, že ho neuslyším i během písničky, ale zase až na konec. No jo, já jsem a ty bohaté symfonie a pompézní skladby :)

Nahrávání měl na starosti Petr Štrauch. Art Reziel Peter, design Jaromír Dufek. Grafika alba je velmi vydařená a k tomuto stylu sedící. Jakožto grafikou trochu políbený bych měl malou technickou výtku, ale to není důležité. Důležité je to, že jako celek je obal super. A musím zde vyzvednou grafiku, co je přímo na CD nosiči. Ta je totiž perfektní.

Každopádně Hope in us od kapely Moravius je rozhodně pecka a doporučuji všem symfonikům, jako jsem já, si album pořídit do sbírky.
0 Comments

Exist Immortal - Breathe

3/1/2018

0 Comments

 
Na podzim 2017 jsme hráli koncert společně s anglickou kapelou Exist Immortal, která se u nás v ČR zastavila na své evropské tour. S klukama jsem pak ještě dělal rozhovor pro časopis Spark. Díky tomu se ke mně dostalo i jejich CD „Breathe“ a byla by velká škoda, kdyby mi zůstalo ležet jen tak doma v šuplíku. Takže se zde s vámi podělím o zážitek z jeho poslechnu.
Picture
Hned na úvod podotýkám, že můj srdcový styl je symfonický metal, tudíž něco jiného než hraje Exist Immortal. Nemám jejich metalcorový styl naposlouchaný a je pro mě obtížné jednotlivé skladby rozlišit. Nesou se pro mě v podobném duchu, který je pro mě málo variabilní. To neznamená, že by snad jejich hudba byla nuda, to rozhodně není, k tomu se dostanu níže. Ale změna z jednoho metalového riffu do druhého není jako změna z metalového nářezu do mezihry zahrané na příčnou flétnu a housle. Což je to, co já většinou vyhledávám.

V rámci žánru si naopak myslím, že jsou docela nespoutaní. Riff střídá riff, zpěvák krásně umí pracovat s hlasem a střídat čistý zpěv s growlem. Kytaristi i bubeník jsou mistři svého řemesla. Na celém albu jsem nezaslechl snad jediný ohraný rytmus. A konce jejich písniček jsou vyšperkované. Nyní pojďme k jednotlivým skladbám.

První song Savior je plnohodnotný otvírák alba. Řádně nadupaný, pěkně od podlady. Naladí posluchače přesně na tu notu, která je potřeba pro zbytek alba.

Na něj hned navazuje druhý In hindsight, který se nese v podobném duchu, ale je mnohem atmosferičtější díky zvuku a riffům kytary.

Třetí song Invisible Lines vám svojí urputností vyrazí dech a rozerve repráky. Dočkáme se v něm i Djentu a zatraceně rychlých kytarových riffů. Jen jsem poslouchal s otevřenou pusou, co jsou kluci schopni zahrát. Přestože začátek je poměrně temný konec se krásně rozjasní.

Misconduct začáná harmonicky disonantně-zajímavými akordy, melodie a hlasy se plynule prolínají. V songu je toho tolik, že sotva stačím sledovat. Tohle není jen na jeden poslech. Rozhodně ne!

Follow Alone je střednětempá zatěžkaná skladba s výrazným kytarovým doprovodem a zajímavým sólem.

Erode je asi první skladba, kde se ozve i čistá kytara. Nicméně je to jen na chvíli a mezi čistými pasážemi je brutálně tvrdý zpěv, aby skladbu vyvážil a ani na chvíli vám nedal vydechnout.

V Escape se opět objeví klidnější pasáž s basovou vyhrávkou a přestože je písnička podobná zbytku CD, díky této pomalé části je od ostatních písní dobře rozeznatelná.

Lucid mezi ostatními songy vyčnívá díky velmi specifickémy riffu. Taktéž patří k těm atmosferičtějším.

Breathe zaujme hned od prvních tónů pro toto album zvláštním intrem, jehož motiv je možné slyšet i později v písničce. Skladba je pomalejší, ale to ji neubírá na dravosti. Právě naopak vyniknou rychlé kytarové běhy. V polovině přijde hodně drsný metalový riff, aby se pak ještě několikrát morfoval, a než písnička skončí, nabídl vám několik zvratů a mutací, které vás donutí bystře poslouchat.

Velmi, ovšem velmi éterická a pomalá skladba Release, která si hraje s každou nuancí tónu, aby se v polovině na okamžik zlomila do nehorázného nářezu a pak opět pomalu odplula na vlnách snových vláken. Pro mě jednoznačně nejzajímavější skladba alba.

Chi uzavírá celé album a je také nejdelší písní na něm. V intru je použit zajímavý synth, který mi připomíná staré televizní hry. Je je to provedeno velmi precizně, takže pokud si toho vůbec všimnete, přijde vám to jako krutý zvuk. Což samozřejmě je. Skladbě dodá specifický nádech. Konec skladby je velice syrový až industriální.

Přestože Exist Immortal hraje dost tvrdou a technickou muziku, texty jsou převážně pozitivní, povzbuzující a burcující. Alespoň tak jsem si je přeložil já. Tomu odpovídá i grafika alba, která je neočekávaně laděna no bíla. Mě to mile překvapilo a nadchlo. Tak nějak se mi to k jejich albu hodí. Design je celkem jednoduchý a přímočarý s pár skrytými prvky, ale je opravdu funkční.

Taktéž chválím použití synťáku a elektronických zvuků. Je to na albu hodně znát a dodává to albu charakteristický nádech.

A kdybych mohl vyslovit jedno přání, tak bych jako kytarista chtěl taby na jejich songy. Jednak bych měl do důchodu o zábavu postaráno a jednak bych se přiučil opravdu skvělým rytmům, postupům a harmonii.

Takže všichni metal-koráři, tady máte link na Exist Immortal.
0 Comments

Muzikante, znáš noty?

21/12/2017

0 Comments

 
Tento článek vyšel 19. 9. a 2.10. 2017 editorsky upraven v magazínu frontman.cz

​„Pokud neznáš hudební teorii, jsi vězněm toho co neznáš. Pokud znáš hudební teorii, můžeš ji kdykoliv porušit.“

Picture

Setkávám se s tím celý život. V kapelách, u spoluhráčů, v rozhovorech, ve videích na YouTube. Neustále narážím na muzikanty, kteří tvrdí, že neumí noty. Samozřejmě mají na svoji obhajobu plno důvodů. Někteří se dokonce odváží tvrdit, že neznají noty, aby je nesvazovaly v tvůrčí činnosti. A to je asi taková blbost, jako kdybyste řekli, že si nebudete dělat řidičák, protože by vám pak bránil v řízení.
​
Pojďme na tento, pro mě nepochopitelný „fenomén“ mrknout trochu blíž. Chtěl bych vás totiž v tomto článku povzbudit a ukázat vám, že znalost toho, co nás měli naučit ve škole v hudební výchově nebo na nějaké lidušce, má smysl a význam. A může vám dost ulehčit život. A ani to nebolí. Fakt.

V prvé řadě ony „památné věty“ neříkají jen začátečníci, lamy nebo „no name“ muzikanti. Slyšel jsem to tvrdit i věhlasné osobnosti, slyšel jsem to o sobě říkat lidi, jejichž hudba je fenomenální. K tomu, abyste byli skvělí muzikanti nebo skladatelé opravdu „noty“ znát nemusíte. Jenže vám to může setsakra pomoct. A nejen vám, ale taky třeba spoluhráčům v kapele. Nebo interpretům, co pak mají hrát vaši hudbu.

Většina z těch muzikantů, kteří mi tvrdili, že neznají noty, tak noty znali, ale neznali pojmy. Ono totiž noty a hudební teorie není to samé. Ba naopak, je to něco jiného. Ale tak nějak hodně lidí to všechno zahrnuje pod jeden nesprávný a zavádějící pojem noty.

Noty jsou jen grafický zápis pro hudbu. Udávají výšku a délku tónu. Další notové značky pak mohou symbolizovat opakování, dynamiku atd atd. Nicméně je to pořád jen zápis. Aby, když do něj muzikant čučí, věděl co má hrát.

Hudební teorie naopak je celý humanitní obor, který se zabývá mimo jiné hudebním rytmem a harmonií, což je právě ta část, od které hodně muzikantů dává rychle ruce pryč. Co kdyby snad po nich někdo chtěl, aby zahráli akord C7, že. Co pak? Nedej Bože, aby měli zahrát v dvojhlase kvartu. No to by byl konec.

Takže noty. Proč je dobré je znát a co je dobré znát.

Určitě jste slyšeli takové ty věty ze zkušebny směrem k bubeníkům: „Zahrej tam ten rytmus um ca ca um ca ca“. Nebo ke kytaristům: „da da da um da da da da“. Slovní spojení jako vykotlanej rytmus, děravej rytmus. A při tom na všechno existuje jeden přesný zápis, ze kterého je na první pohled vše jasné. Jen ten zápis – ty noty – někteří neznají a pak si musí vypomáhat hraním bicích na hubu, gesty a kdo ví, čím ještě.

Kolik jsem už strávil času vysvětlováním rytmu bubeníkům, který lze předat během pár sekund v notách, protože když jsem jim ty noty ukázal, nechápavě na mě hleděli. Jo, představte si, že i na bicí jsou noty a jsou to fakt pořád ty stejný a samý noty jako na ostatní nástroje. Jen jsou bubeníci, kteří o tom zatím neslyšeli.

Umět zapsat do not; do notové osnovy; svůj part nebo ho umět alespoň přečíst, považuji za znalost, kterou by měl mít každý muzikant. Bez výjimky. Když budete umět řídit auto a nebudete umět značky, taky se dostanete z jednoho konce Brna na druhý. Možná. Ale tak nějak tušíte, že se znalostí značek to bude bezpečnější i rychlejší.

Jednoznačně noty slouží k předávání a uchování hudebních nápadů. Ano, plno lidí - kapel, skládá tak, že jamují na zkoušce, každý hráč si tam něco prdne podle sluchu. Ti s lepším hudebním sluchem na tom jsou určitě lépe. Tak proč by měli psát noty? Třeba proto, aby se nehádali, co tam kdo hrál. Litera scripta manet aneb co je psáno, to je dáno. Pokud máte zapsáno, co má kdo kde hrát, těžko strávíte polovinu zkoušky hádkami, který že tón to tam ten kytarista má hrát. Že je to v dnešní době zbytečné, když existují nahrávací zařízení? Taky pravda. Opět mají výhodu ti s lepším sluchem, co rychleji z nahrávky pochytí, co že to tam mají hrát a pak to na svůj nástroj reprodukují. Ouha ale, jen do té doby, než to v nahrávce nezachrčí přebuzeným činelem, kytara se neztratí v base nebo kolem neprojede kombajn.

Říkáte, že to jsou technické věci, které lze vychytat. Já říkám, ano, můžete se vyhýbat znalosti not mnoha způsoby a technickými vymoženostmi. Nejednou jsem strávil u profláknutých songů známých interpretů desítky minut posloucháním jednoho taktu pořád dokola, protože je prostě nahrávka v daném místě nečitelná. Jo, i ta oficiální. Natož pak taková ta nahrávka z garage bandu, kterou jsem dostal, abych se ji naučil. Protože „pankáči“ nic jiného než nahrávku z garáže nemají, že. A noty? Neznají, že. A když se jich pak na zkoušce zeptáte, cože to tam je za akord, tak už sami neví.

Naučit se základy not je otázka na jedno odpoledne. Opravdu. V podstatě se jen mrknete jak se píšou noty, jak pomlky, jak jsou dlouhé a který tón na vašem nástroji odpovídá které notě. Toť vše. Základ se kterým si dlouho vystačíte.

Je mnohem rychlejší říct kytaristovi na zkoušce ze začíná po pěti dobách, než mu vysvětlovat, že až bubeník pětkrát bouchne nebo basák zahraje dvě dlouhé a jednu krátkou notu.

To, že se nějaká nota jmenuje c, je hezké, jakmile to budete vědět, tak se vám to určitě bude hodit, ale pro psaní a čtení not to zas až tak nutné není. A s nějakými značkami typu dvojitý křížek se ze začátku asi taky zalamovat nemusíte. K tomu už je potřeba trocha té hudební theóóórie.

V dnešní době midi, kdy si noty naklikáte v nějakém editoru a rovnou si je přehrajete, mi neznalost základů not a notace opravdu přijde jako naprostá výmluva a lenost jednotlivce.

A nezapomínejme ani na tabulaturu. Další nástroj na zápis partitur, který je snad ještě názornější a lehčí než samotné noty.

Jasný, jak jsem už psal, dá se bez toho žít. Navíc čím máte lepší sluch a hudební paměť, tím méně v podstatě noty potřebujete. Ale z mé zkušenosti většinou lidé s těmito kvalitami ty noty znají, protože je dokáží docenit. Noty jsou univerzální komunikační nástroj. Až budete jednou slavní a budete hrát se zahraničními muzikanty, nemusíte se dokonce učit jejich jazyk. Noty jsou mezinárodní, rozumí jim všude. Usnadněte život sobě a spoluhráčům a věnujte tomu jedno odpoledne. Úspěch zaručen :)

Znalost not z vás lepší muzikanty neudělá, ale usnadní vám práci a ušetří čas. Jak krásné je, když dostanete partituru k naučení komplet v midi. I se zbytkem kapely. To je pak takové malé muzikantské nebíčko.

A teď ta hudební teorie

Hudební teorii se už musíte naučit. Už musíte vědět, co hrajete za tóny, za akordy, za stupnici. Věci jsou už mezi sebou provázané a znalosti se nabalují.
Dle mého osobního názoru, pro hudební teorii platí ještě víc, že se bez ní obejdete, že lidé s lepším hudebním sluchem se bez ní obejdou víc než ti s horším, protože tak nějak přirozeněji slyší, co můžou hrát, ale že pokud ji znáte, tak vám pomůže ještě víc než znalost not.

Jak už jsem psal, tvrzení „nebudu se učit hudební teorii, aby mě nesvazovala“ je naprosto zcestné. Jak může někoho svazovat vědomost něčeho? Hudební teorie říká, že když například v písničce použijete jen noty ze stupnice C dur, tak bude písnička libozvučná, jednoduše vám tam nepřijde nic divného. Jak může někomu tato vědomost bránit úmyslně použít noty mimo stupnici C dur? Nijak. Nemůže.

Pokud chcete, můžete si do písničky v C dur dát i noty, které tam nepatří. A divte se, i to může být pěkné. Buď když se vám to náhodným zkoušením podaří a nebo když díky hudební teorii budete vědět jak na to.

Hudební teorie je docela obsáhlá a může např. při skládání písniček hodně pomoct. Věřte mi, prošel jsem si tím. Nejdřív jsem skládal metodou pokus omyl, jam, zkoušení až tam padne ta správná nota. Postupně jsem začal uplatňovat svoje znalosti. Dle mého pocitu a již nějakých zkušeností je to rychlejší. Dopracujete se k výsledku, který jste chtěli, ne který vám z toho nakonec vypadl. A také je výsledek mnohdy zajímavější.

V neposlední řadě to může být i prakticky výhodnější. Jeden příklad za všechny. Podle hudební nauky se jednotlivé hlasy nekříží. Nejdřív jsem toto pravidlo bral jako jedno z těch, co budu často, vědomě a rád porušovat. Ouha, pak jsem zjistil, že když ho budu dodržovat tak nejen, že nahrávka je ucelenější a líp zní, ale dokonce se to zpěvákům i líp učí a zpívá. Protože například nemusí skákat o velké intervaly, aby se dostali do jiné polohy, která je navíc mimo jejich hlasový rozsah.

Co všechno mi přijde na hudební teorii tak zajímavé a k čemu se dá využít?

Stupnice vám řeknou, jaké akordy a jaké noty v písničce použít. Nemusíte zkoušet, který další akord bude ten správný, prostě to víte díky stupnici. Už samotným výběrem stupnice můžete ovlivnit výsledný sound písničky. Chcete aby zněla orientálně? Je-li libo blues? Stačí sáhnout po správné stupnici a výsledek je na světě. Nemusíte studovat turecké národní tance. Zajímalo vás někdy, proč když mačkáte jakékoliv černé klapky klavíru, vždycky to zní dobře? Ano, odpověď je stupnice.

Co intervaly? Dlouhou dobu jsem intervaly považoval za čistě akademickou teorii, než jsem zjistil, že na intervalech stojí např. akordy a díky intervalům si nemusím pamatovat všechny tóny všech akordů, ale prostě si je během chvilky odvodím. A vlastně mi může být dokonce jedno, co je tam za tóny. Když znám D a vím jak se intervaly v Dsus liší od D, tak jen ležérně pohnu jedním prstem a místo D hraju Dsus. Navíc každý interval má svůj charakteristický sound – souzvuk. Víte, které intervaly se hodí pro romantickou písničku a které pro hororový soundtrack? Které intervaly použít, aby písnička zněla víc rozzlobeně?

To stejné platí o akordech, které se skládají z intervalů. Takže podle použitých intervalů pak akord může znít vesele, smutně, nostalgicky, naštvaně atd.

Ještě zajímavější a užitečnější je spojení stupnic s akordy. To, že se akord ve stupnic označuje jako tónika, dominanta nebo subdominanta není jen tak pro potěchu teoretiků. Akordy totiž mají ve stupnici určitou funkci. Všimli jste si někdy, že když písničku zakončíte určitým akordem tak se vám dostaví příjemného uvolnění a opravdu to zní jako konec? Naopak když tam dáte jiný, tak máte neodbytné nutkání pokračovat, dokud nenajdete ten správný akord? Ten „ukončovací“ akord není jen tak ledajaký. To je právě tónika stupnice.

Víte, že určitý postup akordů se hodí více pro refrén a jiný pro sloku? Že díky postupu akordů můžete vybudovat napětí a uvolnění v písničce? Představte si že jste napsali song, kde se opakují dokola 4 akordy: C – Am – F – G, což je dost častý postup v C dur. Po pár kolečkách to ale začne být docela nuda. A co teď s tím? Dost pravděpodobně budete zkoušet, který jiný akord by se vám hodil do vaší melodie, tak dlouho, než nějaký najdete. A nebo znáte teorii záměny akordů a víte, který akord můžete použít. A nejen to. Dokonce už víte, jak pak bude výsledek znít. Jestli víc melancholicky nebo jestli tím zvýšíte napětí písničky. Navíc vás to může navést např. na septakordy, které byste jinak úplně vynechali.

Co když máte super písničku, ale tak nějak tam pořád není to vyvrcholení? Ten climax? Zpěvák řve co může, bubeník do toho řeže co může, kytaristi gain vyhulený už dávno, ale prostě vrchol písničky v nedohlednu. Co takhle trochu upravit postup akordů, provést nějakou tu akordovou záměnu a hle, kde se vzal, tu se vzal, náš vrchol.

Jak vidíte z těchto pár odstavečků, hudební teorie může pomoct. Co jsem vám představil je jen úplný základ. Je toho ještě mnohem mnohem víc, co vám může prozradit nebo co popisuje. Například termín appoggiatura. K tomu se jen tak náhodou nedohrabete. Když se budete snažit na internetu naučit hudební teorii, na tenhle termín nenarazíte. Prostě ve skriptech a na mnoha dostupných webech, zmíněný vůbec není. Óóó, jak jsem byl blažen, když jsem na něho narazil a zjistil jsem si, o čem že to je, protože vyřešil moje dlouholeté vnitřní dilema.

Hudební teorie je teorie. Její pravidla můžou být různá pro různé hudební žánry. Chcete-li, různé hudební žánry porušují různé pravidla hudební teorie. Dokonce se to mění v čase. Co ve středověku bylo nemyslitelné, dnes slyšíte v rádiu neustále. 99% procent všech metalových, punkových a vůbec všech písniček dnešní muziky porušuje jedno z pravidel hudební teorie? Víte které?

Vidíte. Znalost těchto věcí vás fakt nezbaví kreativity ani možnosti si skládat disharmonické postupy. Jen vám ukáže co a jak a proč v hudbě funguje. Mě osobně hudební teorie možnosti rozšířila. Mohl jsem se rozlétnou a opustit čtyřakordovky, abych se k ním mohl vrátit, když vím, že je to, to co potřebuji.

A ještě poznámka na konec. Ne, pokud nechcete, noty se neučte. Fakt vám to nikdo nenutí. Já jsem se  snažil ukázat výhody znalosti :-)


0 Comments

Hudební recenze!

2/4/2017

1 Comment

 
Tento článek vyšel 16. 3. 2017 editorsky upraven v magazínu frontman.cz

Recenze je něco, na co se každý muzikant po vydání nového alba tak trochu těší a čeho se tak trochu obává. Recenze nás dokážou vynést ke hvězdám a taky pořádně nakrknout. Recenzím je věnován nemalý prostor v mnoha hudebních magazínech, webzinech a jiných zinech. Bylo jimi popsáno mnoho papíru a na discích světa zabírají mnoho terabytů prostoru. Ale mají opravdu takovou váhu?

Picture

V životě jsem si přečetl hodně recenzí na alba různých kapel, které byly pozitivní a které byly negativní. Stejně tak jsem četl hodně recenzí na svoji muziku, které mě zahřály u srdce a které mě naštvaly. A pak jsem si jednou přečetl recenzi, která byla fakticky špatně a to mě inspirovalo k napsání tohoto článku. Vezměme to ale popořádku.

Recenze se píší primárně pro fanoušky. Má jim album představit, popsat ho, přiblížit čtenářům, co mají od něho čekat. Mimo hudby si pár řádek určitě zaslouží i grafika, booklet, zmínka o muzikantech na albu, studiu, případně dalších zajímavostech. V dřívějších dobách se možná lidé na základě recenzí rozhodovali, jestli si album koupí nebo ne (dnes už není nutnost spoléhat jen na recenze).
Recenze je ale i zpětná vazba pro kapelu či interpreta. Má mu nějak citlivě nastínit, jak si jeho album stojí v porovnání s konkurencí v aktuálních podmínkách.

Wikipedie říká, že Recenze (z lat. re-censeó, posoudit, zhodnotit) je písemný kritický posudek uměleckého nebo vědeckého díla. Z této definice mám já osobně pocit, že je to něco, co by měli dělat kvalifikovaní a povolaní lidé a že by to mělo být něco, co má váhu, je objektivní a co je pravda. Ať se mnou tento pocit sdílíte nebo ne, není to tak.

Je to totiž vůbec možné? Je možné napsat na album objektivní kritiku? (Připomínám, že kritika může znamenat i pozitivní hodnocení, ne jen negativní, jak je toto české slovo často vnímáno.) Je možné, aby někdo zhodnotil album bez emocí, bez zaujetí, jen čistě pragmaticky? Osobně si myslím, že ne a že to vlastně ani není zas tak úplně nutné. Ona totiž by pak stačila jedna recenze. Ty ostatní by musely být logicky totožné. A tak je vlastně dobře, že každý recenzent do své recenze vnese kousek sebe. A ten kousek sebe je ve skutečnosti to, co nás na recenzi od daného recenzenta zajímá.

Jaká jsou ale úskalí toho vnášení kouska sebe? Četl jsem nemálo recenzí, ze kterých jsem se dozvěděl sice hodně informací, ale docela málo o albu samotném, resp o hudbě na něm. Poměr 70 : 30 bych očekával ve prospěch hudby, ne naopak. S tím trochu souvisí délka alba či EPčka. Délka by měla být zmíněná jako daná věc, ale rozhodně by neměla ovlivnit hodnocení. Přece kratší neznamená horší a delší neznamená lepší.

Faktografické údaje typu kde se nahrávalo, kdy se nahrávalo, kdo na albu hraje, by měly být rozhodně dobře! Pokud je to recenzentovi nejasné, jistě má na kapelu kontakt a může se doptat. Pokud zveřejní neúplné nebo nepravdivé věci, je to ostuda. 

Myslím si, že do recenzí nepatří expresivní vyjádření jako: „úplná sračka“, „nejlepší album všech dob“, a opatrný bych byl i s vyjádřeními jako špatné nebo dobré. Protože i to skvělé nebo i jen dobré jazzové album může být pro zavilého metalistu odpadem. A naopak.

Takové hodnocení je konkrétní názor onoho člověka a v podstatě o albu nic moc nevypovídá. Úsudek o tom, jaké album je, si může udělat každý posluchač podle sebe. Naopak bych očekával víc informací o tom co se ve skladbách děje, o čem je text, jaká na albu panuje nálada.

Opatrný bych byl i s hodnocením zvuku. Jednak je to v čase proměnná záležitost. Co je dnes cool moderní zvuk nemusí už takový být za pár let. A pak, na zvuku má lví podíl i studio, ne jen kapela, která pak ale v recenzi slízne smetánku nebo utrží políček.

A to už vůbec nemluvím o tom, že je to opět dost subjektivní názor, protože každý má rád jiný zvuk kytary, jiný zvuk bicích, jiný zvuk smyčců. Někdo upřednostňuje, aby nahrávka tlačila a rvala koule, jiný aby měla dynamiku atd.

Na druhou stranu ale zase není potřeba mazat kapelám med kolem huby. Některé nahrávky prostě jsou demáče. Udělané doma na koleni. S nekvalitním vybavením. Pak je dobré na to kapelu upozornit. Klíč je ovšem v podání. Když recenzent něco hrubě označí jako sračku, zřejmě kapelu jen naštve a navíc se nic nezmění, protože kapela neví, že za označením sračka může např zvuk nahrávky a ne kompozice. Když to ale podá recenzent dobře, může si z toho něco kapela odnést.

Úplně nejvíc recenzi subjektivně ovlivňuje hudební vkus recenzenta. Jak asi tak popíše milovník pop-rocku nějakou doom metalovou elegii? Jak asi tak popíše doom metalista indie album? Snad se to neděje. Ale u zarytých puritánů jsou cítit třecí plochy i u mnohem bližších hudebních stylů.

Co považuji za „sice zajímavé“, ale celkem nesmysl, je bodování. Co a jak chcete na albu objektivně bodovat? Zvuk? Který je vlastní každému stylu? Styl, který každý vnímá podle svých preferencí? Grafiku alba? Copak na to je nějaká stupnice? Nápaditost? Není předností některých hudebních stylů naopak strohost? Bodování je ta nejsubjektivnější a nejméně vypovídající záležitost jakékoliv recenze. Byť se to někde snaží dohánět různým průměrováním. O albu to prostě nic moc nevypovídá. Neposlechnu si album extrémního metalu s plným kotlem bodů. Ani kdyby to hlásali všechny světové časopisy. Ne kvůli bodům. Poslechnu si alba mě blízkých melodických odnoží metalu, ať mají jakékoliv bodové hodnocení. A dokonce mě víc zajímají ty, které dostaly málo bodů. Jednak jsem zvědavý, co je na tom albu špatně, že si zasloužilo menší hodnocení. Je to totiž dobrý zdroj informací a ponaučení, čeho se případně vyvarovat. Co se „recenzentům“ líbí a co ne. A jednak mě zajímá, jestli se s hodnocením vůbec ztotožním.

A ještě jedna věc, která mě napadá ve spojitosti s body. Kurňa, když už teda album dostalo pět hvězdiček ze sedmi, co má kapela udělat, aby příště dostala sedm? To je na exaktně se tvářící hodnocení alba na diskrétní množině bodů docela legitimní otázka a mělo by být jednoduché ji do recenze napsat. Ovšem v recenzích se často setkávám jen s kritikou (zapomeň na správný význam, teď myslím tu špatnou), ale už ne s řešením, co s tím dělat. Resp. s vysvětlením, proč se to nelíbí. Řešení totiž nemusí být vždy jednoznačné či jasné. Ve zkratce, recenzent by si měl umět obhájit, co se mu nelíbí a proč. Toto je věc, která mi u těch vytýkacích recenzí chybí nejvíc.

Jak je z předchozích odstavců patrné, kvalita recenze se odvíjí od kvality recenzenta. Recenzi dnes může napsat kdokoliv kamkoliv. Není velký problém se stát redaktorem v nějakém webzinu či magazínu. A už vůbec nikomu nic nebrání, aby si recenzi nenapsal na svoje stránky či aby ji nepostul třeba přímo na facebook.

Jsou recenzenti zkušení. Prostě už toho mají hodně naposloucháno, nemusí si honit ego ani nikomu lézt do … .
Na druhou stranu je plno rýpalů a nespokojenců a těch, kteří prostě musí něco kritizovat... Přál bych si, aby každý recenzent, sám vydal alespoň tři alba a přečetl si na ně kritiky. To se pak úplně jinak hodnotí album někomu jinému. Se k tomu pak přistupuje tak trochu s pokorou.

Ať tak či onak, být recenzent je nevděčné povolání. Když napíše dobrou recenzi, je to hned nejlepší kámoš kapely, která od té chvíle očekává, že o nich už bude psát jen pozitivně. Prostě s recenzentem na věčné časy a nikdy jinak. Recenzent, který ovšem napíše o albu něco špatného je ihned největší nepřítel. Je potřeba ho co nejdříve eliminovat a pomstít se!

Recenze je prostě názor jednoho člověka, o kterém toho mnohdy mnoho nevíme. Nevíme kolikrát album slyšel, jaký má rad styl, v jakém je rozpoložení, v jaké etapě života, s jakými problémy. Je třeba to tak brát. Není potřeba recenze přeceňovat. Na druhou stranu ani podceňovat. Lze napsat i dobrou recenzi na špatné album. Je to jen o podání. I takové jsem četl a před nimi smekám. Lze vyjádřit svůj názor, i negativní, a neurazit. A doufám a věřím, že recenze neslouží na vyřizování účtů nebo podlézání, ale na informování o albu.

Poslední myšlenkou, kterou bych tu chtěl sdělit je, že když už si někdo (po domluvě) nechá poslat album k recenzi, tak by ho měl zrecenzovat. Nemusí to být za týden či dva, ale mělo by to být. A maily máme, tak se lze vždy domluvit. Opět jsem zažil oba extrémy.

I přesto všechno, co tu píšu, mám recenze jako jedny z nejoblíbenějších rubrik. I já se dívám po hvězdičkách, i když častěji mě zajímá jak pak korespondují se samotnou recenzí a hlavně se samotným albem.

Určitě tímto článkem nechci kritizovat recenzenty - snad je to patrné. Naopak si myslím, jak jsem už psal, že je to trochu nevděčná činnost. Prostě o tom přemýšlím a tak jsem to napsal. Každý má rád něco jiného, každý vnímá jinak, a podle toho pak píše. 

Tak co. Jaké máte zkušenosti vy s recenzemi? Ať už s recenzováním nebo čtením si recenzí?

1 Comment

Zasloužíš si hrát v kapele?

19/5/2016

0 Comments

 
Tento článek vyšel 15.4.2016 v magazínu Frontman

​Proč by si někdo nezasloužil hrát v kapele, co je tohle za hloupou otázku? Samozřejmě ano, proč by ne? Proč by si někdo měl vůbec zasluhovat hrát v kapele, vždyť to není za odměnu. (Je to občas za trest, to je fakt.) Kladete si po přečtení nadpisu stejné otázky? Pak čtěte dál.

Picture
Poněkud kontroverzní otázka takhle na začátek, což? K napsání tohoto článku mě ovšem inspirovalo 14 let zkušeností s muzikanty z kapel, kde jsem působil nebo působím. Nebo kde jsem působit ani nezačal.

Než se dostanu k samotnému zasluhování si, začal bych jinou otázkou. Proč se lidé rozhodují hrát v kapele? Asi si každý z vás, kdo hraje v kapele, dokáže odpověď sám.
Na začátku jste si představovali stát dva metry nad plným placem skandujících fanoušků Masters of Rock? (Pro starší jen sedmdesát pět čísel nad zakouřeným kulturákem, ale taky dobrý, když je nacpaný.) Nebo jste si představovali tisíce prodaných desek a ksichty vylepený v podchodech? Nebo moře peněz, za které byste koupili fáro a barák na pláži? Nebo se snad ve vašich představách mihla ne jen jedna prsatá bloncka? Pro dámy nabušenej svalovec. A nebo všechno dohromady?

Tak bych řekl, že s takovýmito nebo podobnými představami jsme do toho šli na začátku všichni. Alespoň ve skrytu duše. Jen se to tak nějak nevydařilo. A tak raději hrajeme pro radost, protože nás to baví. Občas chceme udělat radost kamarádům, tak jim zahrajeme. Nebo si rovnou zahrajeme s nima. Co taky jinýho s kámošama.

Rozhodně tím nechci nikoho urazit. Věřím, že existují muzikanti, co fakt hrají jen pro radost, sobě nebo bližním. Ale neříkejte mi, že když je někdo ochoten vydat CD za desetitisíce, že to je jen pak. Minimálně je to pro to, aby se prodal počet vydaných nosičů, a za tím už je cítit byznys. V dobrém slova smyslu.

Kdybychom tu hudbu, s veškerou láskou se kterou ji opravdu děláme, nedělali i pro ty naše sny zmíněné výše, nebylo by všude tolik recenzí, reportů, plakátů, událostí na koncerty, pozvánek, kampaní, zvacích a děkovacích videí, komentářů, lajků, tweetů a toho všeho kolem.


Přejděme k původní otázce. V každé kapele jsou dva až tři druhy muzikantů. Muzikant A je v kapele jeden, občas dva. Málokdy víc. Je to ten, který stále věří svým snům a dělá všechno proto, aby jich dosáhl. Je to hnací motor a mozek kapely. Muzikanti B jsou v kapele. Muzikanti C jsou také v kapele. Bohužel.

Muzikantů B je většina. Jsou to ti, co rádi hrají, baví je to, baví je vystupovat. Nepotřebují nic vymýšlet nebo organizovat. B+ poslouchají Ačka a dělají, co dělat mají. Chodí v čas na zkoušky, umí svoje party, mají konstruktivní připomínky k věcem a dění v kapele. Chápou, že kapela je kolektiv, což je víc než jednotlivec. Dokonce mohou sami projevit iniciativu. S B- už je to horší, je na ně sice spolehnutí, ale už se jim je potřeba trochu přizpůsobit, místo aby se přizpůsobili oni kapele. Občas je potřeba je zkontrolovat, popostrčit nebo jim něco připomenou.

A pak tu máme ty Céčkaře. Asi tušíte, jaký muzikant do této kategorie bude patřit. Ten co nezná hodiny a neví, kdy začíná zkouška. Co ještě pořád neumí novou písničku. Ten, co se mu věčně něco nelíbí, něco by předělával, vylepšoval a měnil, ale v životě to neudělal. Ani když k tomu byl vyzván nebo pověřen. Ten, co má důležitější věci než jet hrát koncert. A vrchol všeho, ten, co se jako první vždycky ptá po penězích.

Pozitivní zprávou je, že Céček je stejně jako Aček. Takže málo. Velikosti skupin muzikantů odpovídají klasickému Gaussovu rozložení. Viz sofistikovaný, technický diagram.
Picture

Teď když už jsme si řekli, jaké typy muzikantů se v kapelách nachází a tak krásně jsme si je rozdělili, není nic jednoduššího, než prostě konstatovat, která skupina muzikantů si nezaslouží být v kapele.

Tramtadadadááá, v kapele si nezaslouží hrát skupina označená písmenem... Ale no tak, přece jste nevěřili tomu, že já to tady budu soudit.

Já jsem chtěl, abyste se zamysleli sami nad sebou. Ať už sami sebe řadíte do jakékoliv skupiny, musíte holt vycházet i s těmi ostatními. Pokud s nimi chcete (nebo musíte) hrát v kapele. A všichni lidé mají ke svému chování nějaké důvody. Tak je potřeba si vyjasnit svoje cíle, vyříkat si ty svoje důvody a rozhodnout se, jestli spolu má cenu hrát nebo ne. Udělejte si test příslušnosti do muzikantské skupiny a hned vám bude vše jasnější.
Test příslušnosti do muzikantské skupiny A až C.

A: Neustále tě v kapele něco nebo někdo rozčiluje. Nejvíc nezodpovědní spoluhráči. Nikdo tě nechápe. Nikdo tě v kapele nepodporuje. Nechápeš, proč s nima vlastně hraješ. Nevíš co dřív, nespíš, mozek ti může prasknout nápady a plány. Doma počmárané stohy papíru a plný 1T disk. Na zkoušce jsi pro jistotu o patnáct minut dřív než ostatní, aby ses rozehrál. Před koncertem máš břichabol. Cítíš zodpovědnost, za dobrou pověst kapely a nechceš akci rušit. Tudíž se modlíš, aby všichni členové kapely přišli a koncert odehráli. Hned po koncertě, o půl čtvrté ráno píšeš nový song pro kapelu, protože tě cestou domů chytla inspirace a nemůžeš ji nechat utéct. Volný čas nemáš. Neexistuje. Všechen totiž dáváš kapele. Nespíš. Jo, to už jsem psal. Peníze neřešíš (moc), věci do kapely je prostě potřeba zaplatit.

B: Na zkoušku se snažíš chodit včas. Docela ti to jde. Je ti jasné, že nové písničky se naučit musíš. Bez repertoáru koncert hrát nemůžete. Když je něco potřeba zaplatit, tak hol přispěješ rovným dílem. Dneska zadarmo nic není. Ale zbytečně drahý to taky být nemusí. Však stačí, když to bude vypadat jak to mají ostatní kapely. Nemusíte mít přece nic nóbl a extra. Není potřeba vyčuhovat z davu. Na koncert se těšíš a řádně si ho užiješ. V kapele tě ale pěkně štvou dva lidi. Jeden notorický problémář a kapelník. Taky by si mohl dát občas voraz.

C: Život s hudbou je tak krásný, plný romantiky a harmonie. Můžeš si jít zahrát, když máš náladu, dokonce můžeš zahrát veřejně a ukázat tak svůj um. Nejlepší na tom je, že za to hraní občas dostaneš i pár stovek, který můžeš hned propít. Co víc chtít? Tvůj krásný muzikantský život ti kazí jen spoluhráči v kapele. V prvé řadě banda trotlů co se furt o něco zbytečně snaží, když všechno jde samo. A pak jakejsi šílenej týpek, co běhá po zkušebně jak rozzuřený býk a chrlí neustále cosi nesrozumitelného.
Vidíte? Bude tak nějak dost záležet na úhlu pohledu. Takže jak jste si na začátku mysleli, že moje otázka je blbost, tak jste asi měli pravdu. Měl jsem se zeptat, kteří muzikanti si spolu muzikantsky sednou, ale to by nebylo tak zajímavé.
Na závěr odhalena krutá realita aneb proč jsou v kapelách muzikanti C. Za všechno totiž můžou neschopný Ačka, který jsou ještě víc neschopný než Céčka. Céčka totiž, přestože nemají ambice, dokonce hrají v kapele. Ačka sice mají ambice, ale nic nedokázaly, protože ztrácí čas zahazováním se s Céčkama.

A sarkastická pohádka na konec, proč to tak je. V jedné kapele hraje na fujaru muzikant C. Muzikant A ho chce vyhodit a v kapele nemít fujaru. Jenže proti tomu se ozvou muzikanti B, že v kapele bez fujary hrát nebudou, a protože nikdo jiný než muzikant C na fujaru neumí, musí si ho nechat. Muzikant A byl demokraticky přehlasován a pokud se nechce dát na sólovou dráhu, musí se dál zahazovat s muzikantem C. Zazvonil zvonec, ale reality rozhodně nebyl konec.

Jak toho Céčkaře poznat a do kapely ho nevzít? Každý se projeví až časem. A oni znají různý zastírací fígle. Každý se na začátku jeví nadšený a zapálený. Tak o tom si povíme příště. V článku věnovanému konkurzům.
0 Comments

Kritika a komenty: přejte a bude vám přáno

15/4/2016

0 Comments

 
 Tento článek vyšel 7.3.2016 v magazínu Frontman
​
Nahrajete ve studiu písničku nebo natočíte klip. Pipláte se s tím, řešíte každý detail. Nespíte, přemýšlíte, jak to vylepšit. Snažíte se, aby bylo dílo co nejlepší. Vyšperkované. Těšíte se až to vypustíte do světa. Než to vypustíte, dáváte všude po internetu hlasitě najevo, že to přijde. Zakládáte událost na FB, zvete přátele, spamujete BZ. A pak to přijde...

Konečně. Vaše dílo, vaše dítko, vypustíte do světa. Pokorně. Jste zvědaví, co na to budou posluchači říkat. Bude se jim to líbit? Nebude? Udělali jste pro to hodně. Samozřejmě v rámci svých možností. A tak to dokonce i zdůrazníte. Napíšete, že jste za takových a takových okolností udělali, co jste udělali. A poprosíte o zpětnou vazbu. Protože se chcete zlepšovat. Je vám jasné, že je všude plno „lepších“ lidí, kteří vám mohou poradit a posunout vás dál. Lidi s lepším hudebním sluchem, lidi s více skladatelskými zkušenostmi, lidi s bohatšími zkušenostmi s nahráváním, natáčením, lidi co mají větší přehled o technice, aparátech, kytarách, trianglech...

A tak doufáte, nejen že lidi budou poslouchat nebo se dívat, ale že vám někdo něco napíše. Z čeho budete mít radost nebo z čeho se alespoň poučíte. Alespoň někdo z vašich známých, z přátel, z kluků (nebo holek :-) ) ze spřátelené kapely. Nebo i z ne-spřátelené kapely, nějaký muzikant.

Tak čekáte a pak to přijde.

Koment typu: „A tohle má být thrash?“ „Ta zpěvačka je otřesná.“ „Ty kytary jsou hrozný.“ „Punk is dead.“ „Tohle ještě dneska někdo poslouchá?“

Ať už jsou ty komenty pravdivé, výstižné, nevýstižné, hejtovací nebo prudící, proč někdo tyhle komenty vůbec píše?

Nad tím bych chtěl dneska trochu popřemýšlet.

Tak v prvé řadě. Z komentů tohoto typu se nikdy nikdo nepoučí, nic se nenaučí ani si nic nevezme. Takže i když byste někomu takový koment napsali, například ve snaze dát najevo, že už ten člověk/kapela raději nemá nic dělat, tak on určitě bude, protože jste svým komentem nevyjádřili vůbec nic. Naprosto vůbec nic. Jen to, že máte plno času a nevíte co s ním, když ho ztrácíte psaním komentářů o ničem.

Pojmenoval bych to jako konstruktivní a nekonstruktivní kritika. Tu druhou, tu nekonstruktivní, tu čteme, vidíme a slyšíme dnes a denně úplně všude. Jsme z ní unavení, otrávení, nic nepřináší, nic neřeší. Otravuje nás. Kazí nám náladu, život. Zamořuje.

Kladu si otázku, proč to vůbec někdo dělá? Ze závisti? Prostě se snaží shodit někoho, kdo se víc snažil a má lepší výsledky? (Všimni si, záměrně nepíšu, že je lepší...) Chce se tak pomstít? Vyřídit si účty? Nedokáže unést, že je někdo jiný „lepší“? (Všimni si, lepší je v uvozovkách :-) ) Je to jen obyčejný hejter, co prostě musí všechno a všechny hejtovat? Možná, kdo ví.

Co vím jistě, takhle ta kritika je jednoduchá. Klikl jsem na klip, od kterého jsem očekával, že bude thrashový nátěr. Místo toho je to sice profi nahrávka, jenže ta kapela hraje podle mě spíš hardcore. Zklamaný ihned píšu „A tohle má být thrash?“

Poslouchám krásný folk, nástrojům to pěkně ladí a tak natěšeně čekám, až přijde zpěv, který si užiju... ale ne... prostě takový zpěv? To si dělají srandu. Jak to, že ta zpěvačka nemá přesně takový hlas jako dalších deset folkových zpěvaček na které jsem zvyklý? Moje prsty na nic nečekají a napíší to první, co je napadne: „Ta zpěvačka je otřesná.“

A tak dál. Prostě napsat kritiku umí každej blb. Je to rychlé, je to jednoduché. Ale jak jsme si řekli, není to podle mého názoru vůbec k ničemu.

Tak bych se tady chtěl tak trochu přimluvit. Pišme si konstruktivní kritiky. Co vy na to? Nebude to pro všechny lepší? Ano, je to o dost složitější a náročnější. Sám jsem si to vyzkoušel a zkouším. Když někde někdo požádá o názor, hodnocení, napíšu ho. Samozřejmě, když si myslím, že k tomu mám co říct. Asi nemá cenu psát názory a komentáře k věcem, který neumím nebo nechci hodnotit. To přenechávám těm, co naopak k tomu chtějí či mají co říct.

Tak jsem třeba psal komentáře na písničky jiných kapel. Skoro vždycky dostanete zpětnou reakci. Všichni jsou prostě za názory vděční. Uvědomil jsem si, že ale hodnotím věci ze svého pohledu, co se mě líbí. Takže když to byla tvrdá kapela, tak jsem napsal, že se mě to nelíbí, protože já poslouchám měkký kapely. Ale je tohle konstruktivní kritika? Není.

Takže jsem pak vždy na začátek napsal, co poslouchám za styl a jak na mě působí jejich styl. To si myslím už je lepší, protože kritizovaný, alespoň trochu o mně něco ví a dokáže si z toho něco vzít.

Dál jsem pak třeba psal: „Ty kytary jsou moc utopený a málo hoblujou.“ Ale jsou ty kytary fakt utopený a málo hoblujou? Co když oni chtěli udělat mnohem klidnější skladbu a naopak ty kytary hoblujou až moc? Je to konstruktivní kritika? Podle mě moc ne. A tak jsem začal psát: „Podle mého názoru...“ To už je lepší, ne? Tohle nikoho neurazí. Někdo to vyvažoval, poslouchal dokola a dokola, zkoušel varianty až přišel s tím, co jsem právě slyšel. A já mu na jeho práci slušně napsal svůj názor. A on, pokud bude chtít se, nad tím zamyslí, zhodnotí, vrátí se k tomu s odstupem času a uvidí. Buď je to podle jeho představ a bude tak pokračovat a nebo to změní.

A teď vidíte, proč psaní konstruktivní kritiky je mnohem náročnější. Tu jednu myšlenku, kterou byste chtěli napsat, musíte rozvést, napsat proč si to myslíte, co byste udělali jinak, jak byste to udělali. Musíte to napsat slušně a citlivě, protože autor je, světe div se, taky člověk. Takže je z krátké připomínky ve výsledku odstavec, který píšete pět minut.

Ale já si myslím, že se to vyplatí. Že je lepší raději napsat jeden slušný, konstruktivní názor, než pět nicneříkajících.

Abych tu nepranýřoval jen kritiky, stojí za zmínku i zpětné reakce autorů. Nezapomínejte, že reakce autora je také kritika názoru onoho člověka, co vám ho napsal. A měli byste je tedy psát stejně pečlivě a citlivě. Když si někdo dal tu práci vám něco napsat, měl proto nějaký důvod. Tak se nad tím alespoň zamyslete, než odpovíte.

Opět moje zkušenosti z reakcí na moje názory. Autoři, cokoliv napíšete, se ihned snaží nějak ospravedlnit.

„Nahrával jsem to narychlo, tak jsem nevychytal všechno.“ „Neměl jsem po ruce lepší mikrofon.“ „Neměli jsme peníze na lepší, větší, dražší...“ atd. Je to přirozené. Ale je to nutné? Mě jako posluchače nezajímají důvody, ale výsledek. Dostal jsem k posouzení materiál a ten jsem posoudil. Na autorovi pak je, aby si řekl, jestli mám pravdu a že se tak stalo z toho a toho důvodu. A pak ví, pokud bude chtít, co má odstranit, změnit, vylepšit.

Jednou mi v reakci, na podle mě už slušný názor se všema náležitostma, přišla odpověď typu: „Díky, za tvoji kritiku...“ Ten člověk to ocenil. Jen prostě měl pocit, že kritizuji, přestože jsem zdůrazňoval, že je to můj názor. No ano. V podstatě názor je kritika. Nebudeme slovíčkařit.

Tímhle bych prostě tak nějak chtěl říct, že když už si o ten názor řekneme (nebo i neřekneme, ale něco svého prezentujeme lidem), tak ho pak i musíme přijmout a nějak se s tím poprat :-)

Ještě než přejdu k závěru. Co když se mi opravdu něco nelíbí a chci to napsat, to jako podle tebe nesmím? Hele, tohle všechno, co tady píšu, je jen čistě můj osobní názor a postoj. Ty si dělej co chceš ;-)

Ale zamysli se, nejde to udělat i seriózně? „Pánové, je vidět vaše zapálení, ale tohle vůbec není můj styl a proto se mi to nelíbí.“ „Díky za pozvání, na váš videoklip jsem se podíval do půlky, pak mě to přestalo bavit, protože se neztotožňuji s tím, co prezentujete.“

Vidět někde tohle na netu tak smekám a hluboce se ukláním před obrazovkou. Viděli jste někdy někdo něco takového? Já ne.

Teď mě tak napadlo. Napsat „hrajete sračky“ je easy, protože tím vlastně komentujete někoho jiného a vás se to nedotýká. Ale větou „tohle vůbec není můj styl a proto se mi to nelíbí“ v podstatě hodnotíte sebe. Jooo a to je moc těžká věc. Jít takhle na trh s vlastní kůží, to chce odvahu a kuráž. To není pro kdejakýho měkouše, co raději anonymně napíše „hrajete sračky“.
(O anonymních komentářích raději ani psát nebudu.)

A teď ten závěr.

Chtěl bych nás všechny povzbudit. Pišme si komentáře a názory. Vždyť proto tu muziku děláme. To nás baví. Nebo ne?

A buďme pozitivní, podporujme se, hodnoťme se konstruktivně. Negativních věcí je v životě plno, tak proč si to sami dělat? Co říkáte?

Nedělám si iluze, že změním svět a komentáře na internetu, ale třeba někdy... za rok, za dva si přečtu v komentářích k naší muzice nebo muzice někoho jiného:
„Ahoj kapelo, díky za pozvání k poslechu. Osobně poslouchám dead, takže váš power je na mě moc melodický. Poslechl jsem si pár písniček. Je vidět, že tomu asi dáváte hodně, studiová nahrávka, to se cení. Asi jste s tím strávili hodně času, těma vyhrávkama a tak, ale já to moc neocením. Pokud bych za sebe měl něco vytknout, zkuste zapřemýšlet nad zvukem kytar. I do poweru by se hodily trochu říznější. Docela se mě líbilo intro v písničce ABC protože bylo takový temný. Mějte se a taky budeme rádi, když nám napíšete svůj názor.“

No a nebo něco ještě pozitivnějšího, veselejšího a víc chválícího :-)
Kdo by si to chtěl vyzkoušet, můžete na kterémkoliv profilu mojí kapely ROSA NOCTURNA :-)
0 Comments

Fall a prey - Torture box

29/2/2016

0 Comments

 
Koncem února 2016 jsme byli s Rosou Nocturnou nahrávat nástroje na singl k našemu novému albu. Při té příležitosti jsme si pozvali několik hostů, mezi nimi byl i kytarista Ondra Longa z kapely Fall a prey. A je to tedy vhodná příležitost napsat pár řádek k jejich poslednímu albu Torture box. Pozor, toto není recenze, protože se necítím povolán psát recenze. Je to jen moje vnímání tohoto alba.

Picture
V prvé řadě bych chtěl podotknout, že mé muzikantské srdce patří melodickému a symfonickému metalu. Tudíž kluci hrají o poznání tvrdší styl, než který normálně poslouchám. To jen aby bylo hned na začátek jasno :-)

Album začíná písní Down in the moshpit, a to pořádně řízně, jak se na takovou kapelu sluší a patří. Během prvních pár tónů je vám jasné, že tohle album bude pořádně nadupané, plné řízných kytar a rychlých bicích. Dle názvu songu byste si hned nejraději zatřepali hlavou v kotli. Zřejmě i proto je poslední klip Fall a pray natočen právě k této písni a o třepání hlavou a pořádný moshpit tam není nouze.

Když se ozve „Wake up, wake up“ úpěnlivým ženským křikem, něco vás pošimrá v zátylku a je vám jasné, že začíná písnička Don't wake the dead. Hutný riff kytar by ovšem vzbudil i toho nejvíc mrtvého. A jen tak neustane. Nezbude vám, než v moshpitu pařit dál.

Třetí song Behind the mask of purity otevřou kytary, po jejichž úvodu si vychutnáte basovou vyhrávku a jde se na věc.

In the name of legion přinese hned na úvod mnou vytoužené uvolnění v podobě pomalého intra, zahraného na čisté kytary. Moc pěkný dvojhlas podpořený doprovodem na kolte. I navazující, řekněme druhá část intra, zahraná už na zkreslné kytary, má zajímavou melodii. Nebojte, je to nejdelší písnička, téměř sedm minut, takže dost času na to, aby přišel double time a song se pořádně rozjel. Přestože je základní rytmus o něco pomalejší než u předchozích písniček, nic to neubere na naléhavosti jeho riffů a podkladů.

V Let the hunt begin je možné zaslechnout pár zajímavých zvukových efektů jako flanger na kytaře či tlampač ve zpěvu. Opět tu má prostor i basa, to mám rád. Hned prvních pár tónů mě zaujalo z pozice kytaristy, protože se ozve hammering.

Bottled in hell je přímočará, řekl bych standardní, nakládačka pro vaše uši.

Z celého alba se mi nejvíce líbí The crown of thorns. Opět začíná clean intrem, kde je propracovaná harmonie a kapela se nezalekla ani zajímavých akordů. Jakmile se klasicky přepne do nabušeného zvuku, je tato písnička příjemně atmosferická, podpořená jednoduchým, nicméně zde velice účinným podkladem. Zajímavé pro mě bylo i sólo, tak trochu jiné, možná více power metalové, než ostatní na ablu. Zaslechl jsem v průběhu songu i picking na kytaru. Celkově je písnička více orientovaná na riffy a rytmy. A konec se příjemně rozplyne v čisté kytaře, kterou jsme slyšeli už na začátku. Tenhle song je fakt vydařený.

Hoblovačka od začátku do konce! Parasite. Při sóle tady měl některý kytarista zatraceně rychlou ruku.

Stejně tak i následující Beast je trash jak má být a na koncertech to nemůže dopadnou jinak, než pořádnou třepačkou kebulí.

Předposlední skladbou je Ka Mate. Jak jsem se dozvěděl z bookletu, maorský válečný tanec. Začíná pouze bicími a perkusemi. A právě perkuse, ve spojení s těžkým rytmem, tomuhle songu dodávají opravdu super nádech a šmrnc.

Album zakončuje Enemy to myself s mohutným, prostorovým intrem a nadupaným zvukem.

Co říci k albu celkově? Ze studia Šopa snad ani nemůže být špatný zvuk a na tomhle albu rozhodně není. Tlačí to tu od prvního tónu do posledního. Přestože mám často problém porozumět v kapelách tohoto stylu angličtině - chápej, jak ti zpěváci do toho tak blijí a řvou – nejsem na to úplně zvyklý, tak na tomto albu to kupodivu šlo.

Co mě trochu mrzí, že ani po několikátém poslechu alba se mi nevybavuje některá z melodií či linek. Možná až na Ka ora, ka ora... Ale to se možná od tvrdých alb neočekává?

Kapela se nezdržuje zbytečnými mezihrami, sóly a aranžemi (i když já bych to vítal :-) ) a jde přímo na věc. Takže pro fanoušky tohoto stylu metalu to musí být parádní pochutnání. Přesto na albu jsou. Ale velice precizně a vhodně zasazené. Nikdo zkrátka nepřijde zkrátka.
​
Všichni kdo posloucháte thrash a tvrdou muziku, pusťte si kapelu Fall a prey, jejich klip a objednejte si cédéčko Torture box. A nejlíp chtějte ať vám ho rovnou i podepíšou.












0 Comments

Jak jsme s kapelou chtěli ušetřit až jsme nakonec neušetřili

1/1/2016

0 Comments

 
Poučné povídání pro kapely, které ještě nevydaly žádné CD a chystají se tak učinit.

V tomto článku bych chtěl popsat pár našich kapelních zkušeností, co se týká vydání alba samonákladem a to hlavně z finančního hlediska.

Většina kapel touží vydat svoje vlastní CéDéčko. Představuje si, jak se bude prodávat, jak ho budou hrát v rádiích a jak je jejich výtvor proslaví. Všichni víme, že to tak vesele dost často nekončí, nicméně CDčka se přesto nahrávají a prodávají. I když třeba jen v pár kusech.
Picture
 Když jsme s Rosou před několika lety vydávali naše první CD V tmách, tak nějak jsme tušili, že asi neprodáme tisíce kusů. Snažili jsme se proto vymyslet, jak to udělat, aby nás to moc nestálo. Ne že bychom to chtěli odfláknout, ale většina kapely studovala, peníze nebyly, navíc už samotné nahrávání bylo dost drahé. A teď jsme ještě měli zaplatit fyzickou výrobu, potisk a lisování CD, booklet a grafiku.

Nemusí se to na první pohled zdát, ale není to zrovna málo peněz. Dost jsme nad tím tenkrát špekulovali a nechali si udělat několik nabídek. Počítali jsme, kolik bychom těch CD museli nechat vyrobit, aby jedno bylo za, pro nás tenkrát, přijatelnou cenu. Už si přesně nepamatuji, kolik to tenkrát vycházelo na jeden kus hotového CD, ale tuším, že to bylo určitě pod 100 Kč. Samozřejmě počet nosičů hraje velkou roli, při rozpočítávání nákladů.

My jsme tenkrát byli velice skromní, možná až moc. A možná zbytečně jsme si nevěřili. Takže jsme nechtěli na první vydání velký počet nosičů a hlavně jsme chtěli, aby CD stálo co nejméně. Mysleli jsme si, že cena bude dost rozhodující. Takže jsme si stanovili, že CD budeme prodávat za 50 Kč, tudíž náklady musí být ještě nižší.

Tím pádem odpadly veškeré varianty kompletního zpracování s lisováním, potiskem CD a tiskem bookletu. Přemýšleli jsme dál až jsme vymysleli následující. Nechali jsme potisknout prázdné CD, což nás vyšlo cca na 25 Kč jedno CD. CD jsme pak kopírovali doma na našich vypalovačkách. Krabička stála kolem 3 Kč no a booklet jsme si taky sami vytiskli na barevné tiskárně. Většinou někde, kde nás to moc nestálo barevného inkoustu. Cena jednoho kusu hotového CD pak vycházela kolem 30 Kč. Na první pohled se to může zdát docela fajn. Levné CD a ještě nám z něj zbylo pár korun. A navíc CDčko nevypadalo na první pohled nijak špatně. Prostě za tu cenu dobrý.

Nicméně časem se ukázalo, že zas až tak velká výhra to nebyla. Proč myslíte, že ne? Tak nebylo to kvůli vypalovaným CD, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nikdy se nám žádné dobře vypálené CD nevrátilo. Aspoň zatím :-) Testovali jsme je na mnoha zařízeních a s přehráváním není žádný problém.

Jako největší problém se ale časem ukázal tisk barevných bookletů. Tiskárny odcházely, členové, kteří měli možnost barevného tisku odcházeli, kartridže do tiskáren docházely. V průběhu těch let jsme booklety tiskli na nespočtu tiskáren a na několik druhů papíru. Tudíž se o nějaké sériovce nedá ani mluvit. Některé booklety tak měly občas i malé barevné vady, když byla špatná tiskárna. O různých barevných odstínech skoro na každé tiskárně ani nemluvě. Až už byla situace opravdu neúnosná, nechali jsme si zbytek bookletů stejně dotisknout v tiskárně. Tím se ovšem cena nákladu na zbylá CD dost přiblížila hranici 50 Kč.

Dalším problém byly zkažené CD při vypalování. Rozhodně jsme neprodali plný počet nosičů, které jsme si nechali potisknout. Plno jich přišlo na zmar při neúspěšném vypalování.

Obrovské mínus v tomto přístupu je čas, který se na finalizování CD musí věnovat. Jednak je to čas na tisk, čas na vypálení a také čas na vystřižení bookletu, přehnutí, vložení do krabičky a její sestavení. Takže na jedno CD to průměrně vychází kolem 5 minut čistého času. (Nepočítám samotný čas vypalování, u toho člověk něco může dělat. Nicméně musí CD měnit, kontrolovat atd. takže ten čas stejně prosedí u počítače.) A teď si spočítejte, když je těch CDček několik set. A jak drahý je váš čas. Zjistíte, že i ta na první pohled „levná“ práce, kterou jste tomu chtěli obětovat, abyste ušetřili peníze, se pak docela prodraží.

No a nakonec bych zmínil i jak CD celkově vypadá a působí. I když jsem psal, že je to dobrý, tak to dobrý je, ale není to profi. A pokud časem začnete mít větší ambice, než jen prodávat alba kamarádům v hospodě, začnete si říkat, jestli se vám opravu vyplatilo ušetřit těch pár stovek. Jestli nebylo lepší si připlatit a prostě mít lepší pocit, když už to CD posíláte třeba do zahraničí. Tohle už je ale spíše otázka na preference každého. Někomu je šumák, jak to vypadá, záleží mu jen na tom, jak to hraje. Zvlášť v dnešní digitální době, když se beztak všechno stahuje. A někdo si zas potrpí i na kabátě.

Abych ale nepsal jen negativa přístupu, který jsme tenkrát zvolili, napíšu i pozitiva, která jsme objevili nebo která časem vyplynula.

Tak v první řadě, každý kupující má rozhodně jedinečný originál. Některé booklety mají mírně odlišné barevné tóny, rozhodně žádné dva booklety nebyly stejně vystřiženy, ani stejně ohnuty do krabičky. To je takové fajnšmekrovské plus, ta vlastnoruční výroba. No ale kdyby dneska prodával vlastnoručně složené CD Tobias Sammet, hmmm...

Jako obrovské plus se v našem případě ukázalo to, že nemáme doma hotových několik set kusů, se kterýma už nikdy nic neuděláme, ale že jsme si je mohli třeba po dvaceti vždycky dodělat. V průběhu těch let jsme totiž změnili obsah CD a to se nám to pak hodně vyplatilo, že jsme prostě jen začali pálit jiná data. V souvislosti s tím jsme jen upravili booklet, aby reflektovala změnu uvnitř. Žádné vyhozené peníze navíc, žádné zahazování starých CD. Takže i když bylo jen jedno vydání našeho alba, máme v podstatě dvě varianty. To aby měli sběratelé co sbírat. Až budeme jednou slavní, ta opravdu původní verze bude dost vzácná (a tudíž drahá :-) ).

V neposlední řadě je výhoda i ta samotná cena. Nejednou jsme viděli údiv na tvářích kupujícího, když jsme mu řekli, že CD je jen za páďo. Občas nám lidi prostě strčili stovku, ať si to necháme. Nebo koupili rovnou 2 cédéčka (nebo 10).

Jaký z toho udělat závěr? My už rozhodně nikdy doma pálit nebudeme. To úsilí ani všechen věnovaný čas tomu se prostě nevyplatí. Další CD už bude pěkně vylisované, s vytisknutým bookletem a pěkně poskládané dohromady. My pak jen otevřeme krabice a přivoníme.

A co kdyby někdo z vás i po tom, co jsem napsal, chtěl pálit CD doma? Tak se raději rozhlédněte po netu. Dneska už je možnost nechat udělat CD od profíků od pár kusů. A pořád je to docela za rozumný peníz. Holt, před pár lety ta možnost ještě nebyla.
0 Comments
<<Previous

    Autor

    Kytarista, hudebník, režisér a taťka. Žije v Brně, vystudoval FIT VUT a hraje v kapele Rosa Nocturna.
    ​

    Hudební články
    7 dovedností, které musí...
    Muzikante, znáš noty?
    Hudební recenze!

    Sdílíte videa svých kámošů?
    Hudební škatule, škatule...
    Je důležitější um, nebo...

    ​Jak obstát při konkurzu do...​
    Jak najít správné muzikanty...

    Zasloužíš si hrát v kapele?
    Kritika a komenty: přejte...
    ​Proč místo 10 průměrných...
    ​Jak jsme s kapelou chtěli...

    ​Proč hraju na kytaru a ne...
    ​

    Ne-recenze
    Sarkonia - Cesta
    Sandonorico - Nová ZeMě
    Perseus - Mor
    Perseus - Říše vlků
    Donor - Devět křížů
    Ertha - And the stars went...
    Rissla
    Synæsthetics

    ​Surma - The light within
    Euphoria - Příběh vzdálených
    SSOGE - Smutnice
    Flowerwhile - Vzdálení
    ​Moravius - Hope in us
    Exist Immortal - Breathe
    Fall a prey - Torture box

    ​
    ​
    Různé
    Můj čas
    Než koupíte novou dřezovou baterii
    ​
    Žárovky a LEDky

    Kategorie

    All
    Hudba
    Povídka
    Různé

    RSS Feed

    Archiv

    March 2023
    June 2022
    May 2022
    April 2021
    December 2020
    April 2020
    March 2019
    January 2019
    December 2018
    November 2018
    January 2018
    December 2017
    April 2017
    February 2017
    July 2016
    June 2016
    May 2016
    April 2016
    February 2016
    January 2016
    December 2015

Powered by Create your own unique website with customizable templates.
  • Úvod
  • Hudba
  • Blog
  • GP tutoriály
  • Band manager
  • Galerie
  • Kontakt