​Myslel jsem si, že ji prostě vymontuji, zavezu do obchodu, kde jsem ji koupil, tam mi ji vymění za novou, přijedu domů a znovu ji namontuji, protože jsem to tak už kdysi udělal. Ovšem tentokrát bylo vše jinak. Stojánky se už nevyměňují ale servisují, na což mají 30 dnů. Takže doma budete měsíc bez vody ve dřezu...

V obchodě mě paní řekla, že abych to urychlil, mohu si to do servisu zavézt sám a domluvit se tam. Tak jsem s tím souhlasil.

Takže aby to bylo zcela jasné. Na stojánku jako takovou se vztahuje pouze klasická záruka dva roky. Všechny ty nápisy, které v obchodech u baterií a dřezových stojánek hlásají 5 let záruky, sedm let, deset let, to vše se vztahuje jen na ty kartuše uvnitř. A pozor. Aby vám ta prodloužená záruka platila a uznali vám ji, musíte mít potvrzený záruční list!!! Já jsem neměl, takže by mě to stejně nevyreklamovali. Paragon je platný jen pro tu zákonnou lhůtu dva roky.

Naštěstí pán v servisu byl ochotný a poradil mi i řešení. To, že stojánka kape u páky je jen starým těsněním, které lze snadno vyměnit. V servisu by to stálo cca 200 Kč za těsnění plus práci. Nebo mi nabídl těsnění za 39 Kč a ať si to doma vyměním sám. Tak jsem bral těsnění a spokojeně šel domů. Ušetřil jsem totiž několik stovek. Měl jsem v plánu koupit novou stojánku, abych ji doma namontoval a nemuseli jsme být měsíc bez vody.

Jak na výměnu těsnění? Jednoduše. Odmontujete stojánku, odšroubujete spodní kroužek, který drží otočné rameno a to stáhnete. Tam uvidíte dvě těsnění, které sundáte a tak jak tam byly ty staré, tak tam dáte ty nové!

​Ještě mi pán poradil, ať to těsnění lehce natřu něčím kluzkým, aby na to rameno zpět pěkně najelo a těsnění nepoškodilo nebo nějak blbě neskříplo. Něčím poživatelným, protože tam tudy teče voda, kterou pak pijeme.

Takže kapající stojánka opravena za 39 Kč  během pár minut, nepočítám-li čas zjišťováním věcí, jak se to vlastně vůbec všechno má, které jsem před tím nevěděl.

Snad tento článek někomu pomůže a případně ušetří pár stovek :)

​Pozoruji to celkem často. Nějaká fajn česká kapela, které to pěkně šlape, už tu s námi pár let je, má nějakých těch pár desítek, stovek či tisícovek fanoušků. Taky nějaké odehrané koncerty, takže se o ní ví. Dá se poslouchat, má skvělý zvuk; rozuměj nahrávka ze studia, ne domácí demo. No a tahle kapela vymyslí, zařídí, natočí, zaplatí a pak s radostí do světa vypustí klip.

Tajně doufá, že ho okomentujeme nebo budeme sdílet. Ale kde nic, tu nic. Klip sdílí polovina kapely, tři skalní fanoušci a bubeníkova maminka. Ti, co se na klip tak strašně těšili, a pořád se vyptávali, kdy už bude, ho samozřejmě nesdíleli, protože museli sdílet klip nějaké věhlasné světové star... a video s kočičkama.

A to je ten jev, který pozoruji. Jen se mi to zdá, nebo to taky sledujete? Mám prostě pocit, že víc sdílíme klipy slavných zavedených kapel, než kapel našich kámošů, či jednoduše našich oblíbených „neslavných“ kapel.

Dřív bych řekl, že klipy slavných kapel se budou víc sdílet, protože jsou vizuálně zajímavější. Velké kapely mají víc peněz, tudíž si mohou dovolit větší produkci a dělají bombastičtější klipy. To už ale dávno neplatí. Viděl jsem plno malonákladových klipů, které ty komerční lehce strčí do kapsy.

Myslím si, že tento jev je způsoben iracionálním myšlenkovým pochodem sdílejícího, který by mohl znít takto: „Moje oblíbená slavná kapela vydala klip, jdu ho sdílet a ještě jim ho pochválím do komentářů. Kapela si všimne mého sdílení a přečte si můj komentář. Až pak budu stát na koncertě před pódiem, zpěvák mě tam uvidí, pozná mě podle profilové fotky, pozve mě na pódium a po koncertě i do backstage. Pak mě pozve, abych s nima jel(a) zbytek tour. Raději pod to video napíšu komentáře dva. Aby si mě fakt všimli. A přidám srdíčka.“ – Vážení, tak takhle ne!

Nemyslím, že bychom neměli sdílet videoklipy našich oblíbených kapel ze zahraničí. Klidně sdílejme novinky, zajímavá, poučná a vtipná videa. Ale osobně nemusím tisíckrát vidět video třeba Iron Maiden, i když je mám rád, jen proto, že: „Mám nostalgickou náladu!“ „Cítím se dnes takto.“ „Kdo poslouchá?“
​

Každý metalista zná Iron Maiden a každý puberťák zná Justina Biebera. Ale jednoduše mi přijde tak trochu líto, když vidím, kolik úsilí dali kámoši do klipu, a pak jim ho sdílí pět fanoušků. A přitom je v tom jejich klipu ke koukání víc než naolejovanej bicák nějakýho amíka.
A na závěr pár „debilních“ argumentů pro a proti sdílení. Jsou vám některé povědomé?


Proč sdílíme videa slavných kapel:1. Když sdílím cool kapelu, jsem taky cool.
2. Když sdílím zajímavou kapelu, lidi si o mně řeknou, že jsem taky zajímavý.
3. Aby byli ještě slavnější.
4. Aby si mě všimli, dali si mě do přátel, odepsali mi, pozvali mou kapelu na společné tour...
5. Abych kámošům ukázal, co už znají.
6. Abych jim případně připomněl, co zapomněli.
7. Abych se předvedl, jaký mám hudební vkus.
8. Protože nic jiného a zajímavějšího neznám.


Proč nesdílíme videa méně známých kapel a kapel svých kámošů:1. Stydím se za to, že můj kámoš má kapelu a já ne.
2. Závidím jim, že oni jsou ve videoklipu a já ne.
3. Nejsou slavní, takže nemůžou být dobří, tudíž nebudu sdílet.
4. Kapela, která není v telce nemůže stát za sdílení.
5. Kdybych jim sdílel klip, usnuli by na vavřínech a už by se nezlepšovali.
6. Byli by pak moc namyšlení.
7. Mohli by si pak myslet, že si chci koupit jejich CD (který jsem si stejně už upirátil).
8. Budu sdílet až jejich druhý klip, první se nesdílí.
9. Kámoši by si klepali na čelo, co to poslouchám za noname band.
10. Přece nepřiznám, že se mi líbí začínající kapela.
11. Tenhle styl nikdo z mých přátel neposlouchá, sdílení je zbytečné.
12. Jsem profík, poslouchám a podporuju jen profíky.

Samozřejmě, nesmyslných i racionálních argumentů a důvodů ke sdílení nebo nesdílení se dá najít ještě víc. Jak to vidíte vy?

Cílem tohoto článku není přijít na to, kolik je hudebních škatulek, ale spíš ukázat, do jaké míry je to zbytečné. Osobně zastávám názor, že méně může znamenat více.

Je mi jasné, že tím píchnu do vosího hnízda a předem se omlouvám všem skalním zastáncům různých sub-under-pod-druhá-odnož-třetí-větve-hudebních-žánrů. To nemyslím nijak hanlivě. Opravdu respektuji názor každého. Jen pak dochází k těm paradoxům, že vlastně nikdo neví, co hraje kapela (pokud ji samozřejmě nezná) za styl, protože efekt je stejný, jako když jsem se já snažil v první větě tohoto odstavce vtipně s nadsázkou označit vyznavače co nejpřesnějšího označení kapely.

Začněme nejklasičtějším případem... Facebook, hudební video, koment: „Znáte tuhle thrashovou kapelu?“
První odpověď: „Ty, ***, tomuhle říkáš thrash? To ses ***, ty ***, nejseš náhodou ***? Běž si ***.
Druhá odpověď stejná jako ta první jen si za hvězdičky dosaďte dle libosti jiné výrazy. Třetí a následující podobné.

Tak za prvé, ve kterém dokumentu je napsaná specifikace hudebních žánrů? Rád bych se vzdělal. Za druhé, dohady o hudebních stylech jsou často doprovázeny, naprosto nepochopitelně, osobními urážkami a nadávkami. Nechápu proč.

Vnímání hudebních stylů je docela individuální záležitost. Nehledě na to, jak už jsem zmínil, nikde není specifikováno, jaké znaky jsou výhradní pro jaký styl hudby. Všichni dobře víme, že se mohou prolínat, mísit, míchat a různě proplétat. A že to taky dělají.

Nikde není psáno, že kapela musí hrát jeden styl. Kvůli tomu, že si kapela odskočí v nějaké písni nebo CD k jinému stylu není nutné ji začít hned označovat nějakým sub-žánrem. Co takhle prostě jen konstatovat, že ona píseň, album je prostě v jiném stylu než zbytek tvorby? Nebo vykazuje prvky i jiného žánru?

Další případ, že fanoušci nesouhlasí s tím, do jakého stylu se kapela zařadí (nebo je zařazena někým jiným). Chodí pak prudit na její profily a kdo ví kam ještě, kde zase většinou nevybíravým způsobem rozdávají svoje „rozumy“, srovnávají s jinými kapelami atd.

Chudák kapela, se pak v dobré víře označí nějakým „novým vymyšleným hodícím se sub-žánrem“, aby uspokojila křiklouny a přitom o sobě falešně neprohlašovala, že hraje jazz, když je to metal jak řemen (okovanej).

Naprosto souhlasím s tím, že jen označení metal je nedostatečné. (Pro většinu. Mojí babičce to naprosto stačí.) Tvrdý metal a měkký metal, asi taky nebude úplně to pravé ořechové metalové. Ale opravdu je potřeba dávat vědět, že někdo hraje doom blackened death nu 'n' roll metal? Co že to hraje?

Už když se pokusím vyhledat si definice alespoň těch základnějších žánrů, nejenže po přečtení často prostě nevím, cože jsou ty základní znaky onoho stylu, ale překvapivě se dozvím, že se onen žánr v průběhu času měnil a že Black Sabbath jsou prvopočátkem doom metalu. (Nahráli náhodou rock? :-) )

Místo dlouhého označování stylů a nekonečných hádek a diskuzí, cože to vlastně která kapela hraje za styl, není lepší ji prostě přiřadit do nějaké širší skupiny a pak si případně u piva říct, které další vlivy a styly v její tvorbě kdo slyší či vnímá?

Nakonec stejně záleží jen na tom, jestli se nám ona muzika libí nebo ne. A je úplně jedno kdo ji kam zařadí.

Chtěl bych napsat, že takové ty řeči jako: „Já poslouchám jedině ***-metal a tohle se mi nelíbí, tak to není ***-metal,“ už v dnešní době snad ani nikdo nemůže nepsat. Jenže tenhle článek vznikl právě kvůli tomu, že toho je pořád plno lidí schopno. A budou se s vámi hádat a budou a prostě budou.

Nakonec ještě k jednomu stylu. Opravdu úsměvné mi přijde, když kapela hraje crossover. Netuším, jestli bych se na koncert takové kapely měl hodit do černé a namalovat černé oční linky nebo si vzít košili s límečkem. Když se mrknete do slovníku, zjistíte, že o někom říct, že hraje crossover znamená asi jako říct, že hraje hudbu. A nebo bychom mohli všechny kapely, které ve svém stylu uvádějí dva a více žánrů rovnou označit jako crossover - a bylo by, ne?

Za života metalisty:

„Ahoj, prý máš novou kapelu?“
„Jo“
„A co hrajete za styl?“
„Takovou klasiku - symphonic-melodic-gothic-thrash-core-death-doom-folk-pagan-viking-electro-garage-polish metal.“
„Aha, a jak jste na to přišli?“
„Jednoduše. Jeden ze zpěvů je sopranistka a klávesák používá hodně takový ty houslový zvuky, víš, tak proto symphonic. A jak vona ta holka zpívá, tak je to takový hodně melodický, tak proto melodic. A ty písničky jsou takový pomalejší a ta naša zpěvačka nosí takovou róbu, tak proto gothic. Naši kytaristi tomu vždycky pořádně dávaj, hodně velkej vejvar, hrají tam hodně riffů a v těch pomalých pasážích hrají strašně moc not, tak proto thrash. S těma houslovýma klávesama je to fakt hustý. A protože mají kuci ty kytary podladěný a občas tam udělaj takový to whúúú směrem dolů, tou pákou, tak proto core. Protože máma taky zpěváka a on do toho mikrofonu žve a blije, tak proto ten death a taky proto, že zpíváme o smrti. Tak to se samo nabízí. A doom protože jak hrajeme ten pomalejší gothic, víš, tak von když do toho ten náš zpěvák pomalu blije, tak je to doom. No, protože s náma hraje i houslista, tak je to folk. Suprově se doplňuje s tím klávesákem co taky hraje ty housle na ty klávesy. Jelikož zpíváme o pohanských božstvech, tak je to pagan a jelikož jsou to pohanský božstva ze severu, tak viking. Chápeš, klasika, Odin. Co jinýho. Voni, jak to ti vikingové tak rubali, tak vlastně to přidává i k tomu deathu. Když zrovna náš klávesák nehraje s houslistem housle, tak hraje takový elektronický pazvuky, tak proto elektro. A vlastně celé kapela je zapojená do elektriky, tak to nemůže být akustic, ale musí to být elektro. Garage protože zkoušíme v garáži a polish, protože náš basák bydlí kousek za hraniceme. V Polsku, chápeš, ne? Tak jsme zvolili jen takový výstižný styl. Nic nového.“


Tak prosím vás, nemusíte teď kvůli tomuto článku přestat škatulkovat kapely. Jen to dělejte rozumně. A trochu uberte zbytečné negativní energie. Vždyť to za to nestojí. Hudba nás má spojovat a ne rozdělovat.

Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že to, co většinu kapel zajímá, je jak člověk umí hrát na svůj nástroj.

Muzikant přijde na konkurz a první co slyší je: „Tak nám něco zahraj.“ A tak musí zahrát. Neobvyklé nejsou otázky typu jak dlouho hraješ, kde jsi hrál, jaké máš zkušenosti, máš vůbec nějaké zkušenosti? Pošleš nám nějaké ukázky? Máš nějaké reference?


A tak vám muzikant pošle reference, zahraje vám, vy jste spokojení, a proto ho přijmete do kapely. A nebo je to prostě váš kámoš, o kterém víte, že na něco hraje, posloucháte stejnou muziku, a tak spolu založíte kapelu.


Složíte pár písniček, odehrajete pár koncertů, možná i natočíte nějaké to CD a pak zjistíte, že to prostě skřípe. Někdo z kapely to fláká, má se vším problémy, je mu vše zatěžko.


A jsme u toho. Byť by to byl skvělý muzikant, co je vám v kapele platný? Je celkem jedno, že bubeník zahraje sextoly v tempu 200 nebo že kytarista dokáže perfektně improvizovat a plynule přecházet mezi stupnicemi a módy, když prostě nechodí na zkoušky.


Setkávám se s tím u kapel dnes a denně. Téměř vždy je v kapele zhruba tak jeden člověk, který nemá stejné nasazení a tempo jako zbytek kapely. Respektive má výrazně nižší zájem o kapelu než je průměr ostatních členů. A tudíž je brzdí. A jsou na něho v kapele pak všichni nasr...štvaní. Vznikají kvůli němu konflikty. Ruší se zkoušky, koncerty, odkládají různé aktivity. Prostě to podkopává morálku a nadšení všech ostatních.


A to je pro mě ten muzikantský charakter. Pokud muzikant nehraje sám, ale hraje s dalšími lidmi, přijde mi, že by mělo být tak nějak přirozené, že zájmy skupiny jsou nad zájmy jednotlivce. (Samozřejmě v rámci určitých mezí, které se odvíjí od spousty faktorů.) Pokud má kapela fungovat v pěti členech, je potřeba členů pět a ne čtyři. Ale jako kdyby si to někteří neuvědomovali. Určitě znáte výmluvy ze zkoušek a koncertů typu musím se učit na zkoušku (rozuměj na zkoušku na výšce); o víkendu jedem na chalupu; to je daleko, tam nepojedu; slíbil jsem, že v sobotu otrhám rybíz; jdu k holičovi...


Smějete se? Nesmějte se. Skoro všechno tohle jsem už slyšel. Jednak jsou to, jak jsem už napsal, výmluvy. A ještě k tomu stupidní. Studenti moc dobře ví dopředu, že zkouška bude. Chalupa nikam neodjede, ani za týden nespadne. Kapely většinou jezdí hrát i daleko. Rybíz se po tmě stejně trhat nedá a kadeřník?!


Nejen, že tento člověk většinou pro kapelu nic neudělá a nikam ji neposune, ale ještě ji takto brzdí a znepříjemňuje existenci. V mých očích takovéto chování není nic jiného než sobeckost. Proč? Když si čtyři lidi vyhradí čas na zkoušku a jeden se místo toho jde bavit a nebo musí dohánět resty, protože nebyl schopný si lépe zorganizovat čas, je to pro mě minimálně bezohlednost. Staví sebe nad ostatní členy kapely a v podstatě jim dává najevo, jak jsou pro něj nedůležití či druhořadí.

Kapela by si pak měla pořádně zvážit, jestli jim opravdu stojí za to, si takového muzikanta držet. Jestli není i jiná cesta. A každý takovýto muzikant by se měl zamyslet sám nad sebou a ujasnit si, co chce. Velice si vážím muzikantů, kteří dokáží jednat na rovinu a z kapely třeba raději sami odejdou, než aby jí brzdili. (Byť i to je často smutné a pro kapelu náročné.)

Abychom si rozuměli. Já moc dobře vím, že je to všechno o životních prioritách. O schopnostech každého organizovat si čas, práci, rodinu či přátele, o vzájemné domluvě atd., ale do psí boudy. Když je zkouška pravidelně jednou za týden, tak si na ten termín nedomlouvám kadeřníka ani zubaře! Fakt ne!


Krátký příběh podle skutečné události. Kapela se rozhodla natočit video, napsala scénář, rozdělila repliky, domluvila termín, kameramana, komparz. V domluvený čas se všichni sešli až na jednoho člena. Člen nebyl k sehnání. Kapela přepsala scénář, předělala repliky a video natočila bez onoho člena. Člen se později dostavil. První otázka kapely: Kde jsi byl? Odpověď: Mně se to nelíbilo, tak jsem se rozhodl, že se na tom nebudu podílet. Wtf? WTF! Tohle jako myslel opravdu vážně? Myslel, bylo to proneseno s veškerou vážností.


A přesně tímhle mám na mysli ten muzikantův charakter. Jak může někdo nechat kapelu ve štychu? Svoje kamarády? Jak může dát přednost například neustále se opakující chlastačce se svými známými než koncertu se svojí kapelou? Ukamenujte mě, ale já tomuto prostě nerozumím. (Asi proto, že nechodím chlastat.) :-) Když se na něčem kapela domluví, tak to snad platí a nejede přes to vlak. Není zde žádné místo pro svévoli každého jedince.


Abych nebyl jen negativní, znám i muzikanty, kteří jsou pro svoji kapelu ochotni udělat i téměř nemožné. Když třeba jeden z členů odehrál koncert s křečemi v břiše po celodenní nevolnosti. Nebo když dorazil odehrát koncert přímo z letiště, po tom, co obletěl půl zeměkoule. I takoví jsou.


Tak co? Co je důležitější? Umět hrát, anebo mít dobrý muzikantský charakter. Co si o tom myslíte?
​

A já osobně jsem přesvědčen, že um je důležitý, ale charakter o trochu víc. Protože naučit se dá ledacos, ale změnit někoho jen tak nejde.