Konečně. Vaše dílo, vaše dítko, vypustíte do světa. Pokorně. Jste zvědaví, co na to budou posluchači říkat. Bude se jim to líbit? Nebude? Udělali jste pro to hodně. Samozřejmě v rámci svých možností. A tak to dokonce i zdůrazníte. Napíšete, že jste za takových a takových okolností udělali, co jste udělali. A poprosíte o zpětnou vazbu. Protože se chcete zlepšovat. Je vám jasné, že je všude plno „lepších“ lidí, kteří vám mohou poradit a posunout vás dál. Lidi s lepším hudebním sluchem, lidi s více skladatelskými zkušenostmi, lidi s bohatšími zkušenostmi s nahráváním, natáčením, lidi co mají větší přehled o technice, aparátech, kytarách, trianglech...

A tak doufáte, nejen že lidi budou poslouchat nebo se dívat, ale že vám někdo něco napíše. Z čeho budete mít radost nebo z čeho se alespoň poučíte. Alespoň někdo z vašich známých, z přátel, z kluků (nebo holek :-) ) ze spřátelené kapely. Nebo i z ne-spřátelené kapely, nějaký muzikant.

Tak čekáte a pak to přijde.

Koment typu: „A tohle má být thrash?“ „Ta zpěvačka je otřesná.“ „Ty kytary jsou hrozný.“ „Punk is dead.“ „Tohle ještě dneska někdo poslouchá?“

Ať už jsou ty komenty pravdivé, výstižné, nevýstižné, hejtovací nebo prudící, proč někdo tyhle komenty vůbec píše?

Nad tím bych chtěl dneska trochu popřemýšlet.

Tak v prvé řadě. Z komentů tohoto typu se nikdy nikdo nepoučí, nic se nenaučí ani si nic nevezme. Takže i když byste někomu takový koment napsali, například ve snaze dát najevo, že už ten člověk/kapela raději nemá nic dělat, tak on určitě bude, protože jste svým komentem nevyjádřili vůbec nic. Naprosto vůbec nic. Jen to, že máte plno času a nevíte co s ním, když ho ztrácíte psaním komentářů o ničem.

Pojmenoval bych to jako konstruktivní a nekonstruktivní kritika. Tu druhou, tu nekonstruktivní, tu čteme, vidíme a slyšíme dnes a denně úplně všude. Jsme z ní unavení, otrávení, nic nepřináší, nic neřeší. Otravuje nás. Kazí nám náladu, život. Zamořuje.

Kladu si otázku, proč to vůbec někdo dělá? Ze závisti? Prostě se snaží shodit někoho, kdo se víc snažil a má lepší výsledky? (Všimni si, záměrně nepíšu, že je lepší...) Chce se tak pomstít? Vyřídit si účty? Nedokáže unést, že je někdo jiný „lepší“? (Všimni si, lepší je v uvozovkách :-) ) Je to jen obyčejný hejter, co prostě musí všechno a všechny hejtovat? Možná, kdo ví.

Co vím jistě, takhle ta kritika je jednoduchá. Klikl jsem na klip, od kterého jsem očekával, že bude thrashový nátěr. Místo toho je to sice profi nahrávka, jenže ta kapela hraje podle mě spíš hardcore. Zklamaný ihned píšu „A tohle má být thrash?“

Poslouchám krásný folk, nástrojům to pěkně ladí a tak natěšeně čekám, až přijde zpěv, který si užiju... ale ne... prostě takový zpěv? To si dělají srandu. Jak to, že ta zpěvačka nemá přesně takový hlas jako dalších deset folkových zpěvaček na které jsem zvyklý? Moje prsty na nic nečekají a napíší to první, co je napadne: „Ta zpěvačka je otřesná.“

A tak dál. Prostě napsat kritiku umí každej blb. Je to rychlé, je to jednoduché. Ale jak jsme si řekli, není to podle mého názoru vůbec k ničemu.

Tak bych se tady chtěl tak trochu přimluvit. Pišme si konstruktivní kritiky. Co vy na to? Nebude to pro všechny lepší? Ano, je to o dost složitější a náročnější. Sám jsem si to vyzkoušel a zkouším. Když někde někdo požádá o názor, hodnocení, napíšu ho. Samozřejmě, když si myslím, že k tomu mám co říct. Asi nemá cenu psát názory a komentáře k věcem, který neumím nebo nechci hodnotit. To přenechávám těm, co naopak k tomu chtějí či mají co říct.

Tak jsem třeba psal komentáře na písničky jiných kapel. Skoro vždycky dostanete zpětnou reakci. Všichni jsou prostě za názory vděční. Uvědomil jsem si, že ale hodnotím věci ze svého pohledu, co se mě líbí. Takže když to byla tvrdá kapela, tak jsem napsal, že se mě to nelíbí, protože já poslouchám měkký kapely. Ale je tohle konstruktivní kritika? Není.

Takže jsem pak vždy na začátek napsal, co poslouchám za styl a jak na mě působí jejich styl. To si myslím už je lepší, protože kritizovaný, alespoň trochu o mně něco ví a dokáže si z toho něco vzít.

Dál jsem pak třeba psal: „Ty kytary jsou moc utopený a málo hoblujou.“ Ale jsou ty kytary fakt utopený a málo hoblujou? Co když oni chtěli udělat mnohem klidnější skladbu a naopak ty kytary hoblujou až moc? Je to konstruktivní kritika? Podle mě moc ne. A tak jsem začal psát: „Podle mého názoru...“ To už je lepší, ne? Tohle nikoho neurazí. Někdo to vyvažoval, poslouchal dokola a dokola, zkoušel varianty až přišel s tím, co jsem právě slyšel. A já mu na jeho práci slušně napsal svůj názor. A on, pokud bude chtít se, nad tím zamyslí, zhodnotí, vrátí se k tomu s odstupem času a uvidí. Buď je to podle jeho představ a bude tak pokračovat a nebo to změní.

A teď vidíte, proč psaní konstruktivní kritiky je mnohem náročnější. Tu jednu myšlenku, kterou byste chtěli napsat, musíte rozvést, napsat proč si to myslíte, co byste udělali jinak, jak byste to udělali. Musíte to napsat slušně a citlivě, protože autor je, světe div se, taky člověk. Takže je z krátké připomínky ve výsledku odstavec, který píšete pět minut.

Ale já si myslím, že se to vyplatí. Že je lepší raději napsat jeden slušný, konstruktivní názor, než pět nicneříkajících.

Abych tu nepranýřoval jen kritiky, stojí za zmínku i zpětné reakce autorů. Nezapomínejte, že reakce autora je také kritika názoru onoho člověka, co vám ho napsal. A měli byste je tedy psát stejně pečlivě a citlivě. Když si někdo dal tu práci vám něco napsat, měl proto nějaký důvod. Tak se nad tím alespoň zamyslete, než odpovíte.

Opět moje zkušenosti z reakcí na moje názory. Autoři, cokoliv napíšete, se ihned snaží nějak ospravedlnit.

„Nahrával jsem to narychlo, tak jsem nevychytal všechno.“ „Neměl jsem po ruce lepší mikrofon.“ „Neměli jsme peníze na lepší, větší, dražší...“ atd. Je to přirozené. Ale je to nutné? Mě jako posluchače nezajímají důvody, ale výsledek. Dostal jsem k posouzení materiál a ten jsem posoudil. Na autorovi pak je, aby si řekl, jestli mám pravdu a že se tak stalo z toho a toho důvodu. A pak ví, pokud bude chtít, co má odstranit, změnit, vylepšit.

Jednou mi v reakci, na podle mě už slušný názor se všema náležitostma, přišla odpověď typu: „Díky, za tvoji kritiku...“ Ten člověk to ocenil. Jen prostě měl pocit, že kritizuji, přestože jsem zdůrazňoval, že je to můj názor. No ano. V podstatě názor je kritika. Nebudeme slovíčkařit.

Tímhle bych prostě tak nějak chtěl říct, že když už si o ten názor řekneme (nebo i neřekneme, ale něco svého prezentujeme lidem), tak ho pak i musíme přijmout a nějak se s tím poprat :-)

Ještě než přejdu k závěru. Co když se mi opravdu něco nelíbí a chci to napsat, to jako podle tebe nesmím? Hele, tohle všechno, co tady píšu, je jen čistě můj osobní názor a postoj. Ty si dělej co chceš ;-)

Ale zamysli se, nejde to udělat i seriózně? „Pánové, je vidět vaše zapálení, ale tohle vůbec není můj styl a proto se mi to nelíbí.“ „Díky za pozvání, na váš videoklip jsem se podíval do půlky, pak mě to přestalo bavit, protože se neztotožňuji s tím, co prezentujete.“

Vidět někde tohle na netu tak smekám a hluboce se ukláním před obrazovkou. Viděli jste někdy někdo něco takového? Já ne.

Teď mě tak napadlo. Napsat „hrajete sračky“ je easy, protože tím vlastně komentujete někoho jiného a vás se to nedotýká. Ale větou „tohle vůbec není můj styl a proto se mi to nelíbí“ v podstatě hodnotíte sebe. Jooo a to je moc těžká věc. Jít takhle na trh s vlastní kůží, to chce odvahu a kuráž. To není pro kdejakýho měkouše, co raději anonymně napíše „hrajete sračky“.
(O anonymních komentářích raději ani psát nebudu.)

A teď ten závěr.

Chtěl bych nás všechny povzbudit. Pišme si komentáře a názory. Vždyť proto tu muziku děláme. To nás baví. Nebo ne?

A buďme pozitivní, podporujme se, hodnoťme se konstruktivně. Negativních věcí je v životě plno, tak proč si to sami dělat? Co říkáte?

Nedělám si iluze, že změním svět a komentáře na internetu, ale třeba někdy... za rok, za dva si přečtu v komentářích k naší muzice nebo muzice někoho jiného:
„Ahoj kapelo, díky za pozvání k poslechu. Osobně poslouchám dead, takže váš power je na mě moc melodický. Poslechl jsem si pár písniček. Je vidět, že tomu asi dáváte hodně, studiová nahrávka, to se cení. Asi jste s tím strávili hodně času, těma vyhrávkama a tak, ale já to moc neocením. Pokud bych za sebe měl něco vytknout, zkuste zapřemýšlet nad zvukem kytar. I do poweru by se hodily trochu říznější. Docela se mě líbilo intro v písničce ABC protože bylo takový temný. Mějte se a taky budeme rádi, když nám napíšete svůj názor.“

No a nebo něco ještě pozitivnějšího, veselejšího a víc chválícího :-)
Kdo by si to chtěl vyzkoušet, můžete na kterémkoliv profilu mojí kapely ROSA NOCTURNA :-)

V prvé řadě bych chtěl podotknout, že mé muzikantské srdce patří melodickému a symfonickému metalu. Tudíž kluci hrají o poznání tvrdší styl, než který normálně poslouchám. To jen aby bylo hned na začátek jasno :-)

Album začíná písní Down in the moshpit, a to pořádně řízně, jak se na takovou kapelu sluší a patří. Během prvních pár tónů je vám jasné, že tohle album bude pořádně nadupané, plné řízných kytar a rychlých bicích. Dle názvu songu byste si hned nejraději zatřepali hlavou v kotli. Zřejmě i proto je poslední klip Fall a pray natočen právě k této písni a o třepání hlavou a pořádný moshpit tam není nouze.

Když se ozve „Wake up, wake up“ úpěnlivým ženským křikem, něco vás pošimrá v zátylku a je vám jasné, že začíná písnička Don't wake the dead. Hutný riff kytar by ovšem vzbudil i toho nejvíc mrtvého. A jen tak neustane. Nezbude vám, než v moshpitu pařit dál.

Třetí song Behind the mask of purity otevřou kytary, po jejichž úvodu si vychutnáte basovou vyhrávku a jde se na věc.

In the name of legion přinese hned na úvod mnou vytoužené uvolnění v podobě pomalého intra, zahraného na čisté kytary. Moc pěkný dvojhlas podpořený doprovodem na kolte. I navazující, řekněme druhá část intra, zahraná už na zkreslné kytary, má zajímavou melodii. Nebojte, je to nejdelší písnička, téměř sedm minut, takže dost času na to, aby přišel double time a song se pořádně rozjel. Přestože je základní rytmus o něco pomalejší než u předchozích písniček, nic to neubere na naléhavosti jeho riffů a podkladů.

V Let the hunt begin je možné zaslechnout pár zajímavých zvukových efektů jako flanger na kytaře či tlampač ve zpěvu. Opět tu má prostor i basa, to mám rád. Hned prvních pár tónů mě zaujalo z pozice kytaristy, protože se ozve hammering.

Bottled in hell je přímočará, řekl bych standardní, nakládačka pro vaše uši.

Z celého alba se mi nejvíce líbí The crown of thorns. Opět začíná clean intrem, kde je propracovaná harmonie a kapela se nezalekla ani zajímavých akordů. Jakmile se klasicky přepne do nabušeného zvuku, je tato písnička příjemně atmosferická, podpořená jednoduchým, nicméně zde velice účinným podkladem. Zajímavé pro mě bylo i sólo, tak trochu jiné, možná více power metalové, než ostatní na ablu. Zaslechl jsem v průběhu songu i picking na kytaru. Celkově je písnička více orientovaná na riffy a rytmy. A konec se příjemně rozplyne v čisté kytaře, kterou jsme slyšeli už na začátku. Tenhle song je fakt vydařený.

Hoblovačka od začátku do konce! Parasite. Při sóle tady měl některý kytarista zatraceně rychlou ruku.

Stejně tak i následující Beast je trash jak má být a na koncertech to nemůže dopadnou jinak, než pořádnou třepačkou kebulí.

Předposlední skladbou je Ka Mate. Jak jsem se dozvěděl z bookletu, maorský válečný tanec. Začíná pouze bicími a perkusemi. A právě perkuse, ve spojení s těžkým rytmem, tomuhle songu dodávají opravdu super nádech a šmrnc.

Album zakončuje Enemy to myself s mohutným, prostorovým intrem a nadupaným zvukem.

Co říci k albu celkově? Ze studia Šopa snad ani nemůže být špatný zvuk a na tomhle albu rozhodně není. Tlačí to tu od prvního tónu do posledního. Přestože mám často problém porozumět v kapelách tohoto stylu angličtině - chápej, jak ti zpěváci do toho tak blijí a řvou – nejsem na to úplně zvyklý, tak na tomto albu to kupodivu šlo.

Co mě trochu mrzí, že ani po několikátém poslechu alba se mi nevybavuje některá z melodií či linek. Možná až na Ka ora, ka ora... Ale to se možná od tvrdých alb neočekává?

Kapela se nezdržuje zbytečnými mezihrami, sóly a aranžemi (i když já bych to vítal :-) ) a jde přímo na věc. Takže pro fanoušky tohoto stylu metalu to musí být parádní pochutnání. Přesto na albu jsou. Ale velice precizně a vhodně zasazené. Nikdo zkrátka nepřijde zkrátka.
​
Všichni kdo posloucháte thrash a tvrdou muziku, pusťte si kapelu Fall a prey, jejich klip a objednejte si cédéčko Torture box. A nejlíp chtějte ať vám ho rovnou i podepíšou.

 Můj cílUž strašně dlouho tohle nosím v hlavě. A vzhledem k tomu, že se během posledních 2 týdnů rozpadly 2 české kapely (3 než jsem dopsal tento článek), které jsem měl rád a několik (mezi nimi i my) začalo hledat nové členy, tak už to musím napsat.

Proč se prostě nedomluví muzikanti, kteří to s hudbou myslí opravdu vážně, a neudělají jednu profi kapelu?

„Cože?!! Fughoh msdf8 :!(/12:?* xzghffsd!!§ saf§)ú/)^&%.'][';.#@ …...!!!”

Jasný, hele, pěkně popořádku.

Sleduju to už nějakou dobu, nějakých pár let. Vznikne kapela, začne hrát koncerty, odehraje jich několik nebo hodně. Taky možná natočí album, možná i dvě... a pak se rozpadne. Stejně tak druhá kapela a třetí. Taky kapela s názvem Vidle do sena, Bloody Bowel Inflammation a Stromečky12.

Asi tak po 3 až 6 měsících naštěstí vznikne nová kapela, takže o přísun průměrné hudby není nouze. Občas se vyloupne i nějaká kvalitnější banda, která natočí album se skvělým ohlasem, na Bandzone dosáhne magického počtu 500 fanoušků a pak přijde o zpěváka. No a tak po dalších 3 až 6 měsících přeruší činnost na dobu neurčitou...

Není vám to trochu povědomé?

Povšimněme si ale jedné zajímavé drobnosti. Zatímco většina hráčů těch kapel si to zkusí jednou, dvakrát a víc je nikde nenajdeme, táhne se stejným seznamem členů oněch kapel jedno jméno jako tenká červená nit.

A tohle, to je to, co mě udivuje a co mi prostě nedá spát.

Už vám začíná docházet, co mám na mysli?

Chtě nechtě, většina muzikantů, ať už špatných nebo dobrých, jsou prostě na baterky. Chtějí si jen tak zahrát, vyzkoušet. Někteří možná chtějí víc, ale holt, život je život a když pak přijde první dítě, tak už na to není čas. (S tím dítětem a časem mi to můžete věřit :-) )

A pak je tu ta druhá skupina muzikantů. O hodně menší, která do toho jde hlava nehlava. Která prostě chce uspět a chce prorazit. A tak, když to nevyjde v jedné kapele, založí druhou. Pak třeba třetí a pak už pro jistotu hrají rovnou ve třech. To když se jedna rozpadne, aby měli aspoň dvě záložní. Většinou ty kapely táhnou a snaží se ostatní postrkovat dopředu, dokud jim síly stačí a zbytek kapely zase neodpadne. Prostě jeden člověk kapelu neudělá. Podle nátury onoho člověka to pak skončí věčným střídáním kapel, one man projektem a nebo to nakonec taky zapíchnou.

Co myslíte, je to tak? Možná se pletu? Možná jsem jen já zatím nenašel stejně zapálené spoluhráče. Rozhodně to nemá být kritika někoho, že ho přestane hudba bavit. Každý má určitě svoje priority. Svoje důvody, svoje možnosti. A už vůbec ne, pokud člověk chce, ale opravdu to nejde.

Je to spíš povzdechnutí. Povzdechnutí, proč se nedomluví ti, co mají ambice a nedají to dohromady?

Před pár dny jsem se o tom bavil se svým známým a on mi vzal slova z úst. Cituji:

„Já to říkám pořád...v Brně je spousta kvalitních hudebníků a dokonce lidí co to chcou dělat
ale nedokážou udělat jednu normální grupu.” (Autora zveřejním, pokud si to bude přát :-) )

Aspoň nejsem sám, kdo si to myslí :)
​
Proč to tihle muzikanti nedají dohromady? Proč neudělají jednu kapelu, která bude fungovat plno let, nahrají plno alb, natočí plno klipů, objedou svět? Když jeden, dva lidi dokážou táhnout celou kapelu, postrkovat ostatní členy a mít jakýs takýs úspěch, kam by se asi tak mohli dostat, kdyby jich bylo pět? Když by nikoho nepostrkovali, ale doplňovali se, táhli za jeden provaz ke společnému cíli?

Možná je k tomu plno důvodů. Od těch nejtrestuhodnějších výmluv, jakože se neznají, až po ty, dejme tomu pochopitelnější, že se všem líbí opravdu rozdílné a neslučitelné hudební styly. Nebo fakt rozdílné hráčské schopnosti. Ve skutečnosti si ale myslím, že je to POUZE naše ego.

No přece nebudu hrát gotický metal s někým, kdo pije pivo, chodí v černé koži, zkoušet může ve středu a texty píše zásadně o upírech a vlkodlacích, když já hraju symfonický metal, piju kofolu, chodím v černých riflích, zkoušet můžu ve čtvrtek a texty píšu zásadně o pocitech mýtických nestvůr!

Každému je hned jasné, že tohle je neslučitelné!! N e s l u č i t e l n é !

No a co kdyby třeba padla nějaká dohoda? Třeba i nějaký ústupek (no fuj, co je to za slovo, to se ještě ve 3. tisíciletí používá?). Jasný, nebudu pak třeba moct chodit hrát koncerty ve svých starých ošoupaných, sepraných, kdysi černých, riflích, takže vize mojí ideální kapely nebude splněna na 100%, ale celkově ve výsledku jen tak 85%. Ale nevyváží to třeba dobrý pocit z úspěchu?

Tak tady asi skončím, protože si myslím, že právě všichni řekli NE.

Že se raději budou dál plácat v krátkodobých kapelách. Pozor! Které si ale mohou sami řídit a hlavně si sami o všem rozhodovat. I když jen pár let, než povolí nervy i jim a v Muzikusu se objeví inzerát: Prodám hudební nástroj Zn: končím.

Ťuk, ťuk, je tu snad ještě někdo, kdo se mnou souhlasí? Samozřejmě vím, že je. Co děláme špatně? Proč nemůžeme najít ty pravé lidi? Možná je špatně hledáme. Možná by první otázky na konkurzech, kam se beztak přihlásí jediný člověk, neměly být, co umíš a jak dlouho hraješ, ale kam to chceš dotáhnout a co jsi pro to ochotný udělat.

Tak jestli si někdo tohle čte, pak věz, že já to myslím smrtelně vážně. Že tomu dávám všechno. A dokud mě smrt neskolí, tak kytaru z ruky nedám!! Můj cíl je hrát na hlavní stage Masters of Rock!! Minimálně!

 Když jsme s Rosou před několika lety vydávali naše první CD V tmách, tak nějak jsme tušili, že asi neprodáme tisíce kusů. Snažili jsme se proto vymyslet, jak to udělat, aby nás to moc nestálo. Ne že bychom to chtěli odfláknout, ale většina kapely studovala, peníze nebyly, navíc už samotné nahrávání bylo dost drahé. A teď jsme ještě měli zaplatit fyzickou výrobu, potisk a lisování CD, booklet a grafiku.

Nemusí se to na první pohled zdát, ale není to zrovna málo peněz. Dost jsme nad tím tenkrát špekulovali a nechali si udělat několik nabídek. Počítali jsme, kolik bychom těch CD museli nechat vyrobit, aby jedno bylo za, pro nás tenkrát, přijatelnou cenu. Už si přesně nepamatuji, kolik to tenkrát vycházelo na jeden kus hotového CD, ale tuším, že to bylo určitě pod 100 Kč. Samozřejmě počet nosičů hraje velkou roli, při rozpočítávání nákladů.

My jsme tenkrát byli velice skromní, možná až moc. A možná zbytečně jsme si nevěřili. Takže jsme nechtěli na první vydání velký počet nosičů a hlavně jsme chtěli, aby CD stálo co nejméně. Mysleli jsme si, že cena bude dost rozhodující. Takže jsme si stanovili, že CD budeme prodávat za 50 Kč, tudíž náklady musí být ještě nižší.

Tím pádem odpadly veškeré varianty kompletního zpracování s lisováním, potiskem CD a tiskem bookletu. Přemýšleli jsme dál až jsme vymysleli následující. Nechali jsme potisknout prázdné CD, což nás vyšlo cca na 25 Kč jedno CD. CD jsme pak kopírovali doma na našich vypalovačkách. Krabička stála kolem 3 Kč no a booklet jsme si taky sami vytiskli na barevné tiskárně. Většinou někde, kde nás to moc nestálo barevného inkoustu. Cena jednoho kusu hotového CD pak vycházela kolem 30 Kč. Na první pohled se to může zdát docela fajn. Levné CD a ještě nám z něj zbylo pár korun. A navíc CDčko nevypadalo na první pohled nijak špatně. Prostě za tu cenu dobrý.

Nicméně časem se ukázalo, že zas až tak velká výhra to nebyla. Proč myslíte, že ne? Tak nebylo to kvůli vypalovaným CD, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nikdy se nám žádné dobře vypálené CD nevrátilo. Aspoň zatím :-) Testovali jsme je na mnoha zařízeních a s přehráváním není žádný problém.

Jako největší problém se ale časem ukázal tisk barevných bookletů. Tiskárny odcházely, členové, kteří měli možnost barevného tisku odcházeli, kartridže do tiskáren docházely. V průběhu těch let jsme booklety tiskli na nespočtu tiskáren a na několik druhů papíru. Tudíž se o nějaké sériovce nedá ani mluvit. Některé booklety tak měly občas i malé barevné vady, když byla špatná tiskárna. O různých barevných odstínech skoro na každé tiskárně ani nemluvě. Až už byla situace opravdu neúnosná, nechali jsme si zbytek bookletů stejně dotisknout v tiskárně. Tím se ovšem cena nákladu na zbylá CD dost přiblížila hranici 50 Kč.

Dalším problém byly zkažené CD při vypalování. Rozhodně jsme neprodali plný počet nosičů, které jsme si nechali potisknout. Plno jich přišlo na zmar při neúspěšném vypalování.

Obrovské mínus v tomto přístupu je čas, který se na finalizování CD musí věnovat. Jednak je to čas na tisk, čas na vypálení a také čas na vystřižení bookletu, přehnutí, vložení do krabičky a její sestavení. Takže na jedno CD to průměrně vychází kolem 5 minut čistého času. (Nepočítám samotný čas vypalování, u toho člověk něco může dělat. Nicméně musí CD měnit, kontrolovat atd. takže ten čas stejně prosedí u počítače.) A teď si spočítejte, když je těch CDček několik set. A jak drahý je váš čas. Zjistíte, že i ta na první pohled „levná“ práce, kterou jste tomu chtěli obětovat, abyste ušetřili peníze, se pak docela prodraží.

No a nakonec bych zmínil i jak CD celkově vypadá a působí. I když jsem psal, že je to dobrý, tak to dobrý je, ale není to profi. A pokud časem začnete mít větší ambice, než jen prodávat alba kamarádům v hospodě, začnete si říkat, jestli se vám opravu vyplatilo ušetřit těch pár stovek. Jestli nebylo lepší si připlatit a prostě mít lepší pocit, když už to CD posíláte třeba do zahraničí. Tohle už je ale spíše otázka na preference každého. Někomu je šumák, jak to vypadá, záleží mu jen na tom, jak to hraje. Zvlášť v dnešní digitální době, když se beztak všechno stahuje. A někdo si zas potrpí i na kabátě.

Abych ale nepsal jen negativa přístupu, který jsme tenkrát zvolili, napíšu i pozitiva, která jsme objevili nebo která časem vyplynula.

Tak v první řadě, každý kupující má rozhodně jedinečný originál. Některé booklety mají mírně odlišné barevné tóny, rozhodně žádné dva booklety nebyly stejně vystřiženy, ani stejně ohnuty do krabičky. To je takové fajnšmekrovské plus, ta vlastnoruční výroba. No ale kdyby dneska prodával vlastnoručně složené CD Tobias Sammet, hmmm...

Jako obrovské plus se v našem případě ukázalo to, že nemáme doma hotových několik set kusů, se kterýma už nikdy nic neuděláme, ale že jsme si je mohli třeba po dvaceti vždycky dodělat. V průběhu těch let jsme totiž změnili obsah CD a to se nám to pak hodně vyplatilo, že jsme prostě jen začali pálit jiná data. V souvislosti s tím jsme jen upravili booklet, aby reflektovala změnu uvnitř. Žádné vyhozené peníze navíc, žádné zahazování starých CD. Takže i když bylo jen jedno vydání našeho alba, máme v podstatě dvě varianty. To aby měli sběratelé co sbírat. Až budeme jednou slavní, ta opravdu původní verze bude dost vzácná (a tudíž drahá :-) ).

V neposlední řadě je výhoda i ta samotná cena. Nejednou jsme viděli údiv na tvářích kupujícího, když jsme mu řekli, že CD je jen za páďo. Občas nám lidi prostě strčili stovku, ať si to necháme. Nebo koupili rovnou 2 cédéčka (nebo 10).

Jaký z toho udělat závěr? My už rozhodně nikdy doma pálit nebudeme. To úsilí ani všechen věnovaný čas tomu se prostě nevyplatí. Další CD už bude pěkně vylisované, s vytisknutým bookletem a pěkně poskládané dohromady. My pak jen otevřeme krabice a přivoníme.

A co kdyby někdo z vás i po tom, co jsem napsal, chtěl pálit CD doma? Tak se raději rozhlédněte po netu. Dneska už je možnost nechat udělat CD od profíků od pár kusů. A pořád je to docela za rozumný peníz. Holt, před pár lety ta možnost ještě nebyla.

Když jsem byl ještě malej kluk, nesnášel jsem hudbu. To proto, že tenkrát jsem nevěděl, že hudba je i něco jiného než dechovka. A dechovku jsem fakt nesnášel.

Zatímco sestra šla do první hodiny flétny natěšená, mě tam ve druhé třídě mamka táhla s brekem. Nicméně, když jsem se na flétnu učil tón g (učí se třetí, hned po háčku a áčku), už mě to nevadilo a občas jsem doma i trénoval.

Později mi byla flétna málo, tak jsem začal chodit na klávesy. Protože můj prastrýc byl v zahraničí (a možná i u nás) docela věhlasný houslař Buček, občas se doma povalovaly nějaké mistrovské housle. A tak jsem začal chodit hrát místo kláves na housle. Ovšem hrát na housle je docela těžké. To musí mít člověk hudební sluch, aby ty tóny fakt trefil. Což u mě nehrozilo. Tenkrát rozhodně ne. Přestože jsem měl po kom dědit vynikající hudební sluch, ať už po prastrýci či dědovi, mě to prostě obešlo a padlo to na ségru. A tak jsem po nějaké době nechal i houslí.

Tak nějak v té době jsem začal zjišťovat, že hudba může být občas i pěkná. No řekněte Janek Ledecký a Pěkná, pěkná, pěkná. Song mého mládí, ke kterému jsem se pak mnoho let ještě vracel. V té době jsem začal objevovat i klady dechovky. A to, že se u ní dají ošahávat holky :-) No, tenkrát se prostě na vesnici nic jiného než dechna nehrálo, tak jsem měl zase spojený tanec jen s dechovkou.

Pak do kin vtrhl Jurský park, mě naprosto dostal, okouzlil a já propadl nejen dinosaurům, ale i filmové hudbě. Titulní písničku jsem hrál na flétnu do omrzení. Zatoužil jsem vymyslet taky něco tak úžasného. A tak se od té doby datují počátky mého skladatelství. Jen pár tónů na flétnu. Ale chápejte, začátky jsou vždycky těžký.

Sestra povyrostla a začala chtít kytaru. Já jsem rozhodně kytaru nechtěl. Když jsem viděl, jak ti kytaristi pořád mění ty prsty, do takových neuchopitelných patvarů. A tolik jich bylo. Kdo by se to učil. Já jsem chtěl zůstat u svých jednoduchých nástrojů jakými pro mě tenkrát byla flétna nebo klávesy.

Jenže ségra kytaru dostala. Občas na ni něco zabrnkala. Já na ni občas taky něco zabrnkal. Najednou jsem zjistil, že dokážu zahrát písničku, že umím chytit barré a po nějaké době, že hraju dokonce líp než ségra.

Nastala éra Kelly Family. Nikdy nevíte, kdy se z největší nenávisti stane největší láska. Jak já nenáviděl, jak všichni komolili výslovnost Fell in love with an alien a to šílenství kolem nich. Až jsem tomu sám jednoho dne propadl, stal se jejich fanoušek a rozhodl se, že prostě taky musím hrát v kapele.

A tak jsme do toho se ségrou šli naplno. Kytara, flétna, klávesy... dobrý základ. Sháněli jsme další lidi. Samozřejmě každý chtěl hrát v kapele (jako je to mu i dnes), takže jeden týden jsme měli druhou flétnistku, další klávesáka a třetí vynikající houslistku. A pak zas nikoho.

Poznámka: prostě je to můj osud (nebo spíš prokletí), věčné nikdy nekončící hledání členů kapely. Táhne se to se mnou od útlého mládí až do dnes. Kéž bych byl ropucha, stačil by jeden huban a prokletí by bylo fuč...

My se ale nevzdávali a napsali jsme se ségrou fakt hustý songy. Třeba jeden se jmenoval Temná noc. Ještě dneska si ho občas brouknu. Zazpívám vám ho, až budu někdy ožralej :-)

Taťka, tělem i duší rocker a metalista, se na ty naše Janky a Kelly Family už nemohl dívat a jednoho dne prostě dovezl bicí. A na Štědrý večer léta páně 1998, vrátíce se z večerní procházky, doma duněla u stromečku elektrická kytara.

A tak bylo rozhodnuto, že už nebudu hrát na flétnu a housle, ale že budu tvrdej a budu hrát na bicí a elektriku. A tak jsem hrál na elektrickou kytaru s tím nejbrutálnějším zkreslením (co tenkrát Zoom uměl) Tři kříže, jako by to byla španělka. Jo opravu. Taťka říkal, že tak se to asi nehraje, ale já jsem mu to stejně nevěřil.

Jenže taťka zas nevěřil mě, usoudil, že se to budu muset naučit pořádně, a tak našel učitele. Začal jsem chodit na kytaru k Tondovi Vodičkovi z Kernů. Přes Zdeňka Kluky se taťka dostal až k Petru Kudibalovi, k němuž jsem zhruba ve stejné době začal chodit na bicí.

Následovalo několik let studia hry na kytaru, bicí, harmonie a hudební teorie. Ani jsem tenkrát ještě netušil, jak moc mně to bude všechno užitečné. Dneska už aktivně hraju jen na kytaru. Plně se soustředit na víc nástrojů totiž vezme dost času. A já se rozhodl, že než jen tak vrzkat na dva či víc nástrojů, se budu raději soustředit na jeden, abych aspoň na ten něco uměl zahrát.

A jsme u konce. Proč hraju na kytaru už víte. Tak nějak se to stalo. Ještě zbývá zodpovědět, proč nehraju na citaru? Nebo triangl? Nebo aspoň ty bicí nebo klávesy... Tak to by mě DNES taky fakt zajímalo. Začínám litovat, že jsem skončil u kytary a ne u jiného nástroje. Kytaristů je totiž všude plná zádel. Kapely už mají dva i více kytaristů. A dobrých kytaristů. Uplatnit se jako kytaristy, to je o nervy. Jo, hrát tak na bicí nebo klávesy, to by se o mě kapely mohly přetrhnout. A to by byl hudební ráj na zemi. A teď si představte, co teprve, kdybych hrál na citaru...



​

PS: Jako hrát na triangl? Fakt? Petr Kudibal, hovoříce o obtížnosti hry na bicí nástroje nám žákům často říkával. Bicí jsou těžký nástroj, ale nemyslete si, že takový trianglista to má jednoduchý. Představte si, že hrajete s orchestrem dvouhodinový koncert. Houslisti a ostatní hrají pořád. Ale vy tam za celou tu dobu máte napsanou jednu notu. A teď tu notu zahrát přesně tam kde má být. Tak to je teprve to pravý umění.

„Jsi úplně neschopný! Nechat se vyhodit od IGV!“

„Nevyhodili mě.“

„Ale určitě tě brzy vyhodí. Jen se na sebe podívej. Jsi hrozný ubožák. Už tě nechci vidět!“

Daniel šel spojovací chodbou a přemýšlel o včerejším rozhovoru se svoji dívkou. Vlastně už bývalou, dala mu košem. Zrovna se mu nedařilo v práci a ona se s ním kvůli tomu hned rozešla. Navíc do toho začala zatahovat další věci, jako třeba jeho neohrabanost. Takovouhle zradu od ní tedy nečekal. Když si znova a znova přehrával její slova v mysli, uvědomil si, že to nejspíš plánovala už dlouho, jen teď dostala dobrou záminku.

Jako kdyby byla práce pro IGV něco jednoduchého. Dělají tam ti nejlepší vědci na světě. Ten se ostatně za posledních pár desítek let hodně změnil. Zvláště po tom, co lidé zjistili, že nejsou ve vesmíru sami. Docela nedaleko, jen na druhé straně Mléčné soustavy, je planeta podobná té naší. Vlastně je na první pohled úplně stejná. Dokonce i její obyvatelé, Akiramové, jsou svým vzhledem od lidí k nerozeznání.

Ale odlišnosti mezi oběma planetami přece jen existují. Od těch nejbanálnějších, jakými jsou například různé druhy ovoce, až po takové, že Akiramové neznají západ slunce, protože jejich slunce nikdy nezapadá, ale je zastíněno jinou planetou uprostřed oblohy.

Mezitím se Dan dostal na hlavní křižovatku a podvědomě odbočil do jedné z chodeb. Měl namířeno na přistávací  plochu.  Za chvíli  má přiletět  Akiramská  loď a odvézt   si první, dlouho očekávanou dodávku ampulí s Biospirinem. Hlavním problémem spolupráce obou světů totiž dávno nebyla vzdálenost a technika, ale fakt, že Akiramové vydrží v našem ovzduší jen pár hodin a pak se rozplynou. Na své planetě umírají stejně jako lidé, ale tady se prostě vypaří jako pára nad hrcem. Nikdo tenhle jev zatím nedokázal objasnit, takže nikdo ani nevěděl, jestli to pro Akiramy znamená smrt nebo něco jiného. Proto se Akiramové na Zemi moc nezdržují a když musí, tak v blízkosti své lodi, kde mají vytvořenou umělou atmosféru.

Velkým pokrokem však bylo, když společnost InterGalaktického Výzkumu objevila přípravek, který jejich rozplynutí dokáže oddálit až o měsíce - Biospirin. Dan sám ho programoval. Ano, dneska se už vše programuje,  od tablet až po stroje. Po tom,  co bylo objeveno biologicko-komponentální programování, šel vývoj rychle kupředu. Bohužel udělal v programu chybu a kdyby ji kolega včas neodhalil, projekt by ztroskotal. Byl z něj vyřazen a přidělen k méně lukrativnímu úkolu.

První historické předání Biospirinu si ale nenechá ujít. Poslední zatáčka chodby a bude na přistávací ploše, kde by právě měla dosedat vyslanecká loď. Ale co to?

Danova už tak špatná nálada se ještě zhoršila. Jak byl zamyšlen, odbočil na křižovatce do brány číslo 3, která vede k technickým prostorům lodi a ne do jedničky, ústící na přistávací ploše u výstupního můstku. Slavností ceremoniál už nestihne, ani kdyby běžel. Rozhněván sám na sebe se posadil do stínu velkých železných sudů a začal se sám litovat. Vesmírný kolos, který právě začal přistávat,  odtud  mohl   sledovat   stejně jako  z  hlavní   rampy,   ale  vůbec  ho nezajímal.  Takových přistání už viděl mnoho. Místo Akiramského vyslence si tu může pokecat  akorát tak s některým z údržbářů ze Země, kteří na těchto lodích často pracovali.

Seděl tam dlouho, takže si ani nevšiml, když z lodi vystoupily dvě mladé ženy v kombinézách techniků a namířily si to rovnou k němu. Jako by té smůly už nebylo dost, usmyslel si  postavil se právě ve chvíli,  kdy procházely kolem něj. Zavrávoral  a ramenem vrazil  do bližší z žen tak prudce, že ji srazil na zem. Dopadla těžce na betonovou podlahu a zůstala ležet. Dan se k ní hned vrhl a začal ji neobratně pomáhat vstát. Kdyby však nezasáhla její přítelkyně, nejspíš by ji ještě víc ublížil.

Teprve když už stála  pevně na obou nohách a prohlížela si krvácející loket, měl Dan možnost si ji prohlédnou. Vůbec si před tím nevšiml jak je krásná. Dlouhé blond vlasy ji splývaly až pod ramena a modré oči zářily jako dva drahokamy. Pro Dana se zastavil čas a neviděl nic jiného než ji. Ani si neuvědomil, že druhá žena odešla a nechala je tam osamotě. Dívka se na něj podívala a usmála,  přestože  to byl  on,  kdo  ji  zranil.  Danovi  se nahrnula krev do mozku a začal  horečně přemýšlet, co má dělat. Takle krásnou holku už do smrti nepotká. Kam se na ni hrabe jeho bývalá? 
Tuhle příležitost si nenechá ujít.

„Nezašla bys se mnou na večeři?“ vychrlil ze sebe neobratně.

„Neměl bys nějakou dezinfekci na ránu?“ zeptala se ho dívka. Dan se začervenal a kdyby mohl, nejraději by se studem propadl do země.

„Takže tě vzali hned po škole na jejich loď jako technika?“

„Jo, už od malička jsem to chtěla dělat. Vzrušovalo mě létat nekonečným vesmírem...“

Dan poslouchal její slova jako ve snu. Mluvila tím nejlíbeznějším hlasem a Afrodita proti ní byla ošklivka. Její jméno mu znělo jako zaklínadlo, Marika. Ještě teď nemohl uvěřit tomu, že jeho pozvání na večeři přijala. Dávno zapomněl na to, že zmeškal slavností ceromoniál. Vždyť tu sedí s nejkrásnější holkou, teď už minimálně dvou planet. A zdálo se mu, že i on v ní vzbuzuje sympatie.  Celou dobu se na něj tak mile culí a ty šaty které si vzala, to určitě není jen tak náhodou. Takové si holky berou, jen když jim opravdu o někoho jde.

Přes počáteční rozpaky si nakonec padli do noty a jejich posezení v místní kavárně nebralo konce. Povídali si tak dlouho, až měl Dan pocit, jako by ji znal už léta. Sám ji o sobě pověděl snad všechno,  kromě  jeho posledního pracovního neúspěchu.  Měl strach,  aby se situace s rozchodem neopakovala. Nechal ji při vědomí, že na projektu pracoval.

Ona mu povídala hlavně o Akiramech, jejich planetě a životě. Nejvíce ho zajímalo tamní ovoce, které ještě nikdy neochutnal a o kterém Marika tolik básnila.

„Pro Pána, už musím běžet, zmeškám sraz s Annou,“ vykřikla, když se podívala na hodinky. Dan se ji snažil přimět, aby ještě zůstala, ale ona se nenechala dlouho přemlouvat. Rázně pro tento večer jeho žadonění ukončila, ale slíbila mu, že se zase uvidí. Dan tedy dále nenaléhal, přestože jí moc nevěřil.

Jeho chmurné představy se však nevyplnily a několik dalších  týdnů žil   jako v pohádce. Trávil s Marikou každou volnou chvíli. Navštívili snad všechny kavárny ve městě, chodili na 3D filmy i na romantické procházky přírodou, kterou se podařilo lidstvu zachránit za pět minut dvanáct. Jediné, co ho trápilo, že mu vždy před západem slunce utekla na loď za Annou kvůli práci. Ale nepřemýšlel nad tím. Byla to její práce a on byl dokonale šťastný.

Chvíle jejich rozloučení se však neúprosně blížila, až jednoho dne skutečně přišla. Akiramská loď odlétala zpět a Marika musela s nimi. Měli domluvenou poslední schůzku a Daniel se na ni připravoval jako na první rande. Už od rána mu bylo špatně od žaludku jak se těšil a když přišel na místo setkání, kolena se mu klepala, jako malému klukovi. Ale Marika stále nepřicházela. 

Čekal půl hodiny, hodinu a ona nikde. Nakonec se rozhodl dojet na základnu, aby zjistil, co se děje.  Nebyl  však vpuštěn.  Vrátný mu oznámil,  že kvůli  nenadálé poruše na  lodi   je základna z bezpečnostních důvodů uzavřena a nikdo nesmí dovnitř. Nepomohlo žádné přesvědčování. Vše bylo ztraceno. Marika nepřišla, protože měla plné ruce práce, aby do startu vše opravili. Neuvidí ji dřív jak za několik měsíců, kdy snad přiletí s touhle lodí zpět. Teprve nyní si začal uvědomovat, jak málo ji znal. Vždyť ani nevěděl, kde bydlí.

Dan prošel  bránou 3,  snad aby si  připomněl jejich první setkání.  Stál na přistávací ploše a díval se vzhůru, jakoby tam nahoře chtěl uvidět loď, která před několika hodinami odvezla jeho milovanou. Uvnitř ho něco svíralo.

„Říkal jsi, že jsi nikdy neměl Akiramské ovoce?“ ozval se najednou známý hlas za jeho zády. Dan se otočil. Stála tam Marika a v rukou držela cizokrajné plody. Hned si oba padli do náruče a vroucně se políbili. „Nemohla jsem odletět bez rozloučení.“ Z Danova srdce spadl kámen, ale Marika pokračovala dál. „Víš, říkal jsi, že jsi dělal na Biospirinu. Slyšela jsem, že každý programátor od vás nějaké dostal. Potřebovala bych pro Annu, musela tu zůstat se mnou.“

Dan se na ni překvapeně podíval a zbledl. Jeho polopravda byla odhalena. Sklopil  oči a Marika vše pochopila. Na plochu vešla Anna, žena, která tu byla s Marikou, když ji před  několika týdny srazil na zem. „Tak co, už jsi mu řekla o  tu ampuli? Máš už jen dvě hodiny.“ Danovi se zatmělo před očima.

Džíp uháněl po silnici k výzkumnému ústavu, kde by určitě měla být dávka Biospirinu. Nemluvili spolu, ale ani na sebe nebyli naštvaní. Oba si neřekli celou pravdu. Dan zkontroloval čas. To nemají šanci stihnout.

„Zastav,“ řekla tiše Marika. Dan ji poslechl. Vystoupili  z auta a ona ho vzala za  ruku. „Podívej,  váš západ slunce. Nikdy jsem ho neviděla. Je to tak romantické.“ Oba se pevně objali a stáli spolu obklopeni nesmírným blahem.

A pak najednou Dan přestal vnímat její horké tělo. Byla pryč. Na tváři ucítil chladnou slzu a v mysli uslyšej znít její jméno Marika, Marika, Akiram. Usmál se.

Nasedl do džípu a pokračoval dál. Čeká ho práce. Musí zjistit, co se stalo s vypařenými Akirami.