Nedávno jsme s Rosou Nocturnou hráli se spřátelenou kapelou FatBat a dokonce mi bylo ctí pokřtít jim jejich nové album Třinácté znamení. A protože mám jedno CD i doma, tak jsem ho pořádně naposlouchal a tady si můžete přečíst pár mých postřehů.

Album už na první pohled zaujme pěkným coverem, na kterém je hlavním motivem Hadonoš. Proč Hadonoš? No protože právě jej si FatBat zvolili jako třinácté znamení zvěrokruhu. A Třinácté znamení je jak jméno písničky, tak celého alba.

Když jsem krabičku alba otevřel, čekalo na mě ještě větší překvapení. Na samotném disku, a i v trayi, je vyobrazen právě zvěrokruh i s oním třináctým znemním Ophiucha, který je vždy barevně odlišen. Zvěrokruh samotný je jinak jednobarevný, ale hodně krásně zdobený. A doslova mě uhranul. Kdybych měl vybrat nejlepší grafiky disků ze všech disků, co jsem kdy viděl, tak tento disk Třinácté znamení bude útočit na první příčku.

Když už jsme u krabičky, pojďmě mrknout rovnou i na booklet, kde najdeme texty písniček a mimo to jsou u každé uvedeni i autoři textu a hudby. To vždycky pečlivě studuji, kdo co na písničce udělal a tuto informaci oceňuji. Nechybí ani fotka kapely, informace o kapele, hostech, studiu a podobně. Na zadní straně alba je tracklist. Škoda, že nejsou uvedeny délky písniček nebo i celkový čas. Mě to vždy potěší.

Ale teď už pojďme na hudbu. Kapela hraje klasický heavy metal, dvě kytary v kapele to jistí. Celé album jede v jednom řádku a nikam z něj nevybočuje. Téměř všechny písničky mají silné sborové refrény a dostatek kytarových sól a riffů.

Album rozjíždí ve středním tempu jedna kytara, aby se k ní vzápětí přidala druhá, vyplnila zbytek stereopole a rovnou naskočila do písně Polibek hor. Refrén je v této písni více sborový, méně metalově úderný a působí tak trochu éteričtěji.

Druhý song, Třinácté znamení vás už pořádně rozhýbe, zejména pak krční svaly, jak budete házet hlavou. Co se textu týká, řekl bych, že je písnička o hledání svého místa, či škatulky v životě. A když taková škatulka neexistuje, není nic snadnějšího, než si vytvořit svoji vlastní, ve které nám bude dobře. Každý jsme přece originál.

Černé svědomí hraje ve středním tempu, začíná delším intrem, které obsahuje kytarové sólo, nicméně podklad pod zpěvem jede v rychlém tempu.

Musíš se rvát je pomalá metalová písnička, ve které se střídají jemné sloky se silnými sborovými refrény. Ke konci zazní procítěné sólo, které vygraduje do rychlých metalových běhů. Celkově jsou v písničce líbivé melodie a působí opravdu dobře.

Nehledej je tvrdá písnička s hodně řvanými a tvrdými refrény.

K.S.G. - rychlý metalový nářez o holce co jezdí motorky. Je to podle refrénu dost rozpoznatelná písnička, protože slova Kate Stunt Girl jsou zařvaná ve stopkách vždy na první dobu taktu. Dokážu si představit, že na motosrazech bude Kate Stunt Girl s kapelou řvát celý dav. A to bude hodně silný zážitek.

Jsme tu jen krátkej čas je filosofické zamyšlení nad tím, že tady na světě nejsme na věky. Zajímavě se zde střídají riffové pasáže v half-timu s rychlými pasážemi. Působí to dost dobře. Konec dozní jen akusticky a navodí na závěr tu správnou náladu.

Laid-Back riders je opět tvrdá věc o motorkářích s hodně drsným sborovým zpěvem v refrénech.

Zapomenout je velmi vydařený ploužák, kde se k akustické kytaře jako hostující nástroj připojí i violoncello. Písničce to dodá na atmosféričnosti a snové náladě. Já jsem na tohle ujetý, mně se bohaté aranže a hodně nástrojů líbí, takže je to pro mě i nejlepší skladba celého alba. Sólo na akustickou kytaru je třešničkou na dortu a ke konci i zajímavé překrývání hlasů.

A poslední Ruská ruleta začíná skvělým tapingovým intrem, které podkreslují tvrdé spodky. U toho jsem si chrochtal. Písnička je celkově tvrdá úderka, jak se na konec alba sluší.

Na závěr bych se chtěl dotknout dvou věcí. Album by si určitě zasloužilo ještě lepší produkci než má teď. Umělý, digitálně zprocesovaný zvuk asi nebylo to, co kluci pro toho album hledali, nicméně si myslím, že by trochu víc té moderní péče albu určitě prospělo. Zejména sbory by mohly hrát více spolu, působily by pak ještě mohutněji a více by tlačily. Třeba na konci mé oblíbené Zapomenout by překrývajícím se hlasům bylo lépe rozumět.

Co do textové stránky mě po poslechu album vyznívalo drsňácky a motorkářsky. Asi jsou to ty hlavní zapamatovatelné pecky. Pár písniček mi přišlo s filosofickým přesahem, což mám rád. Po přečtení textů v bookletu bych řekl, že ta filosofická stránka bude dokonce i převažovat a to mě mile překvapilo. V některých písních lze najít hlubší smysl než jen laciné popěvky. Navíc je na albu pár opravdu hezkých rýmů a obratů. Takže za texty, rozhodně některé, dávám velký palec nahoru.

A teď už mi nezbývá než vám doporučit album Třinácté znamení k poslechu.

Dlouho předlouho mi už doma leží rest od kapely Mylions a to jejich druhé album II. Mylion. Tedy druhý milion. Mám pocit, že kapel, které svoje alba jen číslují, nějak přibývá. Mě osobně to přijde škoda, ale každého věc. V případě kapely Mylions je ale označení první milion, druhý milion, třetí milion docela vtipné. Snad v tomto duchu budou pánové pokračovat.
​

Pro ty, co kapelu Mylions neznají je třeba říci, že se skládá z ostřílených muzikantů, kteří už mají hodně za sebou. Za všechny budu jmenovat kytaristu Mirka Horňáka a klávesáka Jana Vrchotu. Takže od alba očekávám jak skladatelskou tak i hráčskou vyzrálost a rovnou můžu napsat, že to tak i je. Na albu neslyším snad jedinou poplatnou vyhrávku, či tisíckát omletý doprovod. A když už tam něco podobného je, je to okořeněno zajímavým zvukem nebo efektem. Doprovody hrají zajímavé riffy, zajímavé doprovody. Celkově mě pestrost baví.

Na druhou stranu album není přeumělkované. Pro mě osobně se jedná o poctivý bigbeat či hard rock, chcete-li. Celé album si drží tento koncept a moc neuhýbá, což každý bigbíťák samozřejmě ocení.

Nemá tedy cenu pitvat každou písničku zvlášť, pojďme si projet jejich hudebně rozlišovací znaky a zajímavosti.

Titulní píseň Carpe diem – Užívej dne, začíná velkolepým intrem do kterého zazní první slova písně: „Když ti tvoje holka nechce dát...“. Tento první verš naprosto výstižně charakterizuje celé album, které je o holkách, láskách ztracených i najitých, hospodách a štamgastech, motorkách a vše co k tomu patří. Nemůžu si pomoct, ale tohle album se opravdu těm, kteří se považují za bigbeaťáky, prostě musí líbit.

Když písnička začíná startováním motorky, jak se asi bude jmenovat? Ano, Cesta do pekel a v takové písničce samozřejmě nesmí chybět ani anglický popěvek Highway to hell. Trochu by se zdálo, že nám do písničky kluci naservírovali všechna hardrocková klišé, ale proč ne. Ono to funguje. Navíc se mi v písničce dost líbila zpěvová melodie. Na konci pánové opět nasednou na silné mašiny a odjedou rovnou do pekla. Já osobně bych se mu raději vyhnul.

Když je další písnička o čase, proč ji nezačít tikáním? Pěkný rozpoznávací znak. Čas tvý rány nezahojí vás rozhoupá ve středním tempu a současně je jméno písničky i základním veršem, který si s kapelou rádi zazpíváte i na koncertě. Ke konci je emotivní mluvená pasáž odkazující na naléhavost času.

Přelétavá je pěkná balada se zajímavými harmoniemi.

Deviant je tvrdá úderka. Hned za ní následuje hard rocková klasika s typickým začátkem, kdy to rozjedou bicí, přidá se kytara a nastoupí zpěv. Určitě si v této písničce vychutnejte flangerové kytary a zajímavé klávesy. A co myslíte, že je pro bigbeaťáka ráj? No přece hospoda, řádně černá, takže písnička se jmenuje Černej ráj.

Katedrála sice není balada, ale dá se označit za hardrockový ploužák a zpěvák zde má opravdu fajnou barvu hlasu. Závrať bych označil za klasický bigbeat.

Mě se neptej je postavená na jednoduchém bum čvacht, ale písnička díky tomu dostává patřičný drive. Kytara hodně využívá kvákadla.

Když uslyšíte kovadlinu o čem písnička bude? O kováři. Kdybych já byl kovářem je hravá písnička a libí se mi propojení textu s muzikou. Když se zazpívá „ozvěna“ a ta se pak ozve i v hudbě na nástrojích, to je přesně, to co se mi na muzice líbí a co oceňuji.

A poslední Titulková je opravdu titulková. Klidně bych si ji dokázal představit v nějakém filmu. Jedná se víceméně o pomalou instrumentální skladbu, kde hezké melodie hraje akustická kytara. Tahle skladba se mi líbí z celého alba nejvíc. Jsem prostě sentimentální. Hodně zajímavý prvek je, že se kapela na konci písničky představí. Obsazení kapely si tak nejen přečtete v bookletu, ale i poslechnete na konci alba.

Album je vydané jako digipack. Nedá se zde ani mluvit o nějaké grafice, podklad je jednoduchý šedo červený. Nicméně to pánové dohnali lesklými prvky na matném podkladu. Jedná se o loga, fotku kapely a logo alba. Za to je musím pochválit, protože je to docela netradiční prvek.
Z bookletu se dočteme složení kapely, nějaké info, kdo co na albu dělal a tracklist.
Moderně využili QR kódů, aby se fanoušci dostali na jejich web, k textům, videím a facebook. To je v dnešní době moc fajn, jít s dobou. Jenže zcela chybí texty tištěné a to zase fajn není. Já když poslouchám cédo, rád u toho listuji bookletem, prohlížím si grafiku a čtu texty. A tady mi tento vjem zcela odpadl. Za mě je to škoda.

Slovo závěrem. Jste-li odkojeni starou školou hard rocku, neváhejte ani chvíli, budete nadšeni. A pokud si myslíte, že bigbeat není váš šálek čaje, tak si minimálně rozšiřte hudební obzory, ať víte, jak se dnes hraje hard rock.